25. června, 2015 Luboš Rokos
Hospodář se o všechny postará. Za to vyžaduje poslušnost. Zdroj: Facebook/Andrej Babiš
Vznik i vývoj demokracie byl nejednoznačný proces. Zpočátku se demokratické rozhodování týkalo jen privilegovaných vrstev; název „otrokářská demokracie” ze školních učebnic v sobě slučuje z dnešního pohledu dva naprosto nesmiřitelné směry.
Základní jednotku antické společnosti tvořila široce pojatá „rodina”, tedy římská familia nebo řecký oikos. Autonomie této hospodářské jednotky vycházela ze schopnosti uživit se dík zemědělství, a nejvýkonnější společenskou jednotkou pro zemědělství je širší rodina. Do této rodiny patřilo jak příbuzenstvo, tak jeho čeleď i otroci. Všichni byli podřízeni hlavě rodiny, a tou byl muž zvaný hospodář.
Plnoprávné postavení hospodáře mu dávalo moc zastupovat zájmy rodiny i navenek. A tady vzniká stav, kdy se hospodáři domlouvají rovnoprávně na věcech veřejných. Zatímco doma vystupují klidně despoticky, navenek se musejí domlouvat demokraticky.
Na tento model navazují různé formy konzervativní demokracie. Vládnout má jen ten, kdo se dokáže sám uživit (nebo ideálně ten, kdo vede ještě jiné lidi). Naopak volební a jiná práva měla být upřena osobám závislým, protože kdo je závislý a nesamostatný, nemůže rozhodovat o jiných lidech… I ženy jsou v tomto pojetí hodny mužské ochrany, ale ne spolurozhodování. Francouzská ústava z r. 1795 tak upírala volební právo sluhům a zaměstnancům; z Rakouska-Uherska známe kuriový systém nebo různé majetkové cenzy.
Nyní žijeme v demokracii liberální, s rovným volebním právem napříč sociálním postavením. Předpokládá se, že člověk bude volit podle svých zájmů nebo preferovaného politického směru. Pak je tu ale část lidí, kteří politický systém odmítají jako zkorumpovaný, kde je vlastně jedno, kdo vládne, protože všichni stejně kradou nebo se hádají. Místo nějakých ideových střetů preferují „odborníka“, který zanechá politikaření a vede zemi k prosperitě. Na věci veřejné víceméně rezignují, hlavní je zajištění vlastního živobytí.
Zde se nabízí srovnání mezi antickým hospodářem s jeho rodinou a mezi Andrejem Babišem s jeho voliči. Babiš chce vést stát „jako firmu“. Dosaďme si za firmu „hospodářství“, kde hospodář rozhoduje a zbytek „maká“. To, že Babišova firma Agrofert se skutečně zabývá zemědělskou činností jako antické hospodářství, je už jen takové symbolické podtržítko; no pokud bych byl v Babišově píárku, navrhoval bych heslo „vést stát jako farmu“.
Babišovi voliči na mě svou mentalitou působí jako lidé, kteří si hledají svého hospodáře. Voličům Babiše imponuje, že má peníze. Podle volební mapy se podpora ANO odvíjí od toho, v jakém regionu působí Babišovy firmy, které místní voliče zaměstnávají. Byl by to takový nevědomý návrat ke konzervativní demokracii, kde si volič pouze zvolí svého hospodáře, a věci veřejné stejně jako správu hospodářství přenechává jemu.
Ve věcech veřejných jde takovým voličům hlavně o to, aby stát nebo někdo jiný nenarušoval hospodářův klid. Proto i korupční skandály hospodáře nejsou nijak vzrušující, vždyť to vedlo k zajištění hospodářství. Nezajímá je zničení úrody jiného hospodáře, byť nějakým chemickým svinstvem, oni svůj díl z úrody zajištěn mají…
Dotaženo do extrému je to mentalita člověka, který vyklízí pole a zajímá se jen o své živobytí. Možná se takový popis někoho dotkne, ale když čtu všechny hrubé populistické útoky na liberalismus jako na zlodějský, nebo přímo mafiánský systém, tak tohle je ještě hodně mírný dotek…
Babišovi se povedla jedna nevídaná věc. Jeho voliči se s ním, jakožto s politikem, ztotožnili. Politici z tradičních stran to tolik neumí a někdy propast mezi sebou a občany ještě prohlubují. Jiná cesta než navázání důvěry občanů ve stát a jeho politický systém ale není, pokud nechceme nechat volné místo populistům nebo extremistům.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025