Uprchlíci podle Matouše

23. červnaec, 2015 Luboš Rokos RUBRIKA Glosy, komentáře

---

Cesta za štěstím? Zdroj: Frontex

 

V diskusích o přijímání uprchlíků zaznívá názor, že bychom měli přednostně přijímat běžence křesťanského vyznání. S tímto postojem se můžeme setkat nejen u některých katolíků, ale i u politiků včetně těch, kteří se ke křesťanství běžně nehlásí. Je to zajímavá otázka, protože křesťanská etika vztahuje lásku k bližnímu na všechny lidi.

 

Kristova slova z Matoušova evangelia nabádají: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují (…) Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ (Mt 5, 44-47)

Pokud má křesťanství nějakou „přidanou hodnotu“ vůči jiným náboženstvím, tak je to právě ono vnímání jinověrců jako bližních. Omezováním svých sympatií pouze k lidem stejné víry se tato hodnota ztrácí. Což by si měli uvědomit ti „obránci tradičních evropských křesťanských hodnot“, kteří odmítají přijímání muslimských běženců.

 

 Tolerance platí pro každého

Na druhou stranu je záhodno nahlížet na problematiku uprchlíků z více úhlů pohledu. Především: Základní evropskou hodnotou je idea tolerance, včetně náboženské. I tolerance má však mantinely, vyjádřené obecně heslem „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Není pak problém tolerovat vyznávání islámu, je to osobní věc každého. Totéž ale musí platit i pro muslimy v Evropě – uznat, že křesťanská Evropa (nebo Evropa ateistická, liberální, zelená, socialistická atd.) má specifickou kulturu, kterou je nutno respektovat. Není možné vnucovat Evropě ty výklady práva šaría, které omezují svobodu nebo rovnost. Přijetí azylu a pomoci (potažmo občanství a volebního práva) v evropské zemi by mělo být spojeno s přijetím ideje tolerance a rovnosti.

Evropa vycházející z křesťanských hodnot má tedy morální povinnost pomoci obětem válek nebo tragické životní situace bez rozdílu jejich původu. Na druhou stranu sebeobětování na hraně sebezničení také nemá smysl. Při snaze řešit uprchlickou vlnu valící se na Evropu je prozíravé vyhnout se extrémům. Tedy z jedné strany snaze přijímat všechny imigranty a z druhé strany paušálnímu odmítání všech běženců z jiných kulturních oblastí. Každý člověk je svým způsobem jedinečný. Ke každému uprchlíkovi tudíž musíme v rámci možností přistupovat individuálně.