22. září, 2015 Marie Jüptner Medková
Dýchejte zhluboka, Zdroj: Wikimedia Commons/National Park Service
Znečištění ovzduší začala společnost pociťovat jako problém minimálně od 50. let 20. století, když došlo k tzv. velkému londýnskému smogu. Na Západě se o devastaci životního prostředí a potřebě jeho ochrany diskutovalo, postupně vznikaly první ekologické zákony, instituce i ekologická hnutí.
Jelikož v komunistickém Československu byla takové veřejná diskuse potlačována a plánované socialistické hospodářství nebylo schopno reagovat na nové problémy, patřila naše země v 70. a v 80. letech mezi oblasti s nejvíce znečištěním ovzduším nejen v Evropě, ale na celém světě. Zejména oblast, která byla označována jako tzv. černý trojúhelník a která zahrnovala oblast severozápadních Čech, jihovýchodního Saska a jihozápadního Polska, vynikala vysokou koncentrací těžkého průmyslu zahrnující těžbu nekvalitního hnědého uhlí a jeho spalování v uhelných elektrárnách, ale také chemický průmysl, těžbu a zpracování uranu a další průmyslové aktivity devastující životní prostředí.
V té době byly v severních Čechách naměřeny extrémně vysoké koncentrace oxidu siřičitého (SO2) a kyselé deště vedly k masovému odmírání lesů. Mezi lidmi se šířily neoficiální informace o vážných dopadech znečištěného ovzduší na lidské zdraví a speciálně severní Čech se potýkaly s nedostatkem lékařů, kteří se snažili region opustit.
Patrně i proto se po roce 1989 stalo životní prostředí a znečištěné ovzduší jednou z priorit pro společnost. Díky lidem jako Ivan Dejmal, Josef Vavroušek nebo Bedřich Moldan, kteří se stali prvními ministry životního prostředí, byla velmi rychle přijata nová legislativa, jež přiměla hlavně velké průmyslové podniky snížit množství vypouštěných škodlivin. To se týkalo zejména oxidu siřičitého, jeho emise během necelých 10 let poklesly o více než 90 %! A to právě díky povinnosti velkých znečišťovatelů pořídit si tzv. odsiřovací zařízení.
Další škodlivinou, kterou se podařilo z velké části dostat z ovzduší, je olovo. To se běžně přidávalo do automobilového benzínu, aby zlepšilo jeho vlastnosti. Olovo ale škodilo lidskému zdraví, hlavně poškozovalo vývoj mozku dětí. Díky zavedení tzv. bezolovnatých benzínů máme dnes olova ve vzduchu podstatně méně.
Nicméně od roku 1989 se dramaticky zvýšilo množství automobilů na silnicích. A s tím i množství škodlivin, hlavně v ovzduší velkých měst jako Praha nebo Brno. Také pozornost vědců a lékařů se od oxidu siřičitého nebo olova přesunula k jemným prachovým částicím, oxidům dusíku, ozónu nebo benzo(a)pyrenu.
Přestože se od roku 1989 podařilo prosadit řadu opatření, abychom mohli dýchat čistší vzduch, patří v některých ohledech ovzduší České republiky stále mezi nejhorší v Evropské unii. To se týká zejména jemného prachu (PM2,5) a rakovinotvorného benzo(a)pyrenu (BaP) v průmyslové oblasti Moravskoslezského kraje. V Evropě existuje jen několik málo podobně „špinavých“ oblastí, např. údolí řeky Pád na severu Itálie, část polského Slezska nebo některé průmyslové oblasti Bulharska.
Obecně asi platí, že je dnes ovzduší čistější než před rokem 1989, ale neplatí to na všech místech a netýká se to všech škodlivin.
Osobně si nemyslím, že by dnes byla nízká informovanost o tom, jak čistý nebo špinavý vzduch dýcháme. Informací o kvalitě ovzduší je dnes pro veřejnost více než v minulosti. To vedlo zejména v některých oblastech (jako na Ostravsku nebo v Brně) dokonce k tomu, že místní lidé založili speciální iniciativy, které bojují za čistější vzduch ve svém městě nebo regionu. Dokonce lze na internetové stránce Českého hydrometeorologického ústavu sledovat on-line kvalitu ovzduší na mnoha desítkách míst v Česku.
Možná že dojem o nedostatečné informovanosti vzniká částečně i na základě toho, že se životní prostředí a znečištění ovzduší posunulo na nižší místa v žebříčku priorit lidí v Česku. Zřejmě k tomu trošku přispěla politická propaganda v 90. letech, kdy politici přesvědčovali veřejnost, že problém znečištěného ovzduší bude vyřešen odsířením elektráren a zavedením katalyzátorů v automobilech.
To je dost obtížné. Vím o projektech, které se v Česku pokoušely zapojit lidi do nějakého svépomocného měření znečištění ovzduší, např. měření oxidů dusíku tzv. pasivním samplery v Plzni nebo projekt Kanárci na Ostravsku. Ale zatím bez valného úspěchu.
Aktuální stav znečištění ovzduší na vybraných měřících stanicích lze sledovat on-line na internetových stránkách Českého hydrometeorologického ústavu. Zde lze získat i ročenky, v nichž
ČHMÚ poskytuje dlouhodobé informace o stavu ovzduší. Pro místa, kde nejsou měřící stanice, zpracovává ČHMÚ výsledky modelování znečištění v podobě mapy, která pro každé území o rozměru 1 x 1 kilometru udává průměrné znečištění za posledních 5 let. I tyto mapy jsou volně přístupné na internetu, a každý si tedy může zjistit, jak čistý nebo jak špinavý vzduch dýchá. Navíc Státní zdravotní ústav každý rok vydává zprávy ze svého systému monitorování zdraví ve vztahu k životnímu prostředí.
To se v různých částech země liší, region od regionu, obec od obce. Ve velkých městech jako Praha nebo Brno nebo v blízkosti frekventovaných silnic je dnes hlavním zdrojem znečištění doprava. V severních Čechách a v Moravskoslezském kraji stále hrají rozhodující roli velké průmyslové zdroje znečištění jako doly, elektrárny, chemičky, hutě nebo koksárny.
V mnoha menších městech a hlavně na vesnicích představují hlavní problém domácí kotle, kterými lidé vytápějí své domy. Nejde jen o to, že někteří lidé spalují v kamnech odpady, ale mnoho lidí stále topí nekvalitním uhlím a to v kamnech, které se už v civilizovaných zemích nesmí prodávat. Ani spalování dřeva nemusí být bez problémů, zvláště pokud se spaluje mokré nebo chemicky ošetřené dřevo. Nebo pokud ho lidé spalují v krbech nebo špatných kamnech s vysokými emisemi.
To je strašně obecná otázka. I na venkově může být významný místní zdroj znečištění, ať už frekventovaná silnice nebo lidé spalující nekvalitní palivo ve špatných kotlích.
Znečištění je schopné putovat velice daleko, takže např. v Kalifornii jsou vědci schopni měřit znečištění, které vypouštějí čínské elektrárny a průmyslové podniky. Nicméně obecně platí, že znečištění se svým putováním ředí. Tedy čím dále do zdroje, tím je znečištění menší. Zaleží zejména na teplotě a na směru a rychlosti proudění vzduchu. Pokud je proudění vzduchu minimální, např. během inverze, hromadí se škodliviny v přízemní vrstvě a může dojít k těm neblaze proslulým smogovým situacím.
V případě extrémně vysokého zamoření ovzduší škodlivinami jsou vyhlašovány tzv. smogové situace. Ze zákona je má právo oficiálně vyhlásit Český hydrometeorologický ústav, a to na základě zákonem stanovených podmínek, když jsou limity pro určitou škodlivinu (hlavně pro prach) po delší čas mnohonásobně překračovány. V prvním stupni jde o tzv. varování, kdy jsou pouze lidé informováni o špatné situaci. Teprve v dalším stupni může být omezen provoz vybraných největších průmyslových znečišťovatelů. Nicméně pravidla na vyhlašování smogových situací byla politiky nastavena tak, aby jich bylo co nejméně a aby se co nejméně dotýkala průmyslu.
Součástí oficiálního vyhlášení smogové situace bývá mimo jiné doporučení omezit fyzickou aktivitu a pobyt ve venkovním ovzduší. Doporučení vychází ze zkušenosti, že koncentrace škodlivin jako prach bývají během smogových situací podstatně vyšší venku než v bytech a kancelářích. To ovšem platí, pokud se člověk ve svém bytě chová rozumně, například pokud v něm nekouří nebo nepálí rozmanité vonné tyčinky a podobně. Doporučení krátkodobého omezení fyzicky náročných aktivit zase vychází z toho, že člověk se při fyzické námaze nadechuje častěji a dýchá hlouběji. To znamená, že vdechne více vzduchu s větším množstvím škodlivin, které se mohou dostávat hlouběji do dýchacího ústrojí a více tak člověku uškodit.
V prvé řadě považuji za důležité si nezamořovat vnitřní prostředí bytu nebo domu svými aktivitami. Kuřáci si zamořují nejen své plíce, ale také celý byt vysokými koncentracemi prachu, rakovinotvornými uhlovodíky, těžkými kovy a mnoha dalšími nebezpečnými chemikáliemi. Zdrojem znečištění vzduchu v bytě mohou být také rozmanité svíčky, „vonné“ tyčinky nebo osvěžovače vzduchu. Opomíjeným zdrojem škodlivin mohou být i špatná kamna na uhlí nebo dřevo, sporák, toustovač, rozpálená pánev smažící řízky nebo fritéza s hranolky. Problém mohou představovat také různá rozpouštědla, lepidla, barvy, laky apod.
K zabránění vstupu škodlivin zvenčí máme jenom omezené možnosti. Existují energeticky úsporné budovy s nucenou ventilací, kde je možné škodliviny částečně filtrovat. V běžné budově lze vnikání některých škodlivin poněkud snížit kvalitními okny a změnou režimu větrání (krátce a intenzivně).
Z hlediska znečištění prachem, které představuje v Česku největší ohrožení lidského zdraví, jsou na tom nejlépe pohraniční hory. Nicméně se tam mohou objevovat problémy s přízemním ozónem, který je indikátorem tzv. letního neboli fotochemického smogu.
Z hlediska lidského zdraví představuje v České republice hlavní nebezpečí prach. Krátkodobé vdechování prachu zvyšuje počet zánětlivých onemocnění plic, působí negativně na srdečně-cévní systém, vede ke zvýšení počtu hospitalizací a k vyšší úmrtnosti. Dlouhodobé působení prachu zhoršuje plicní funkce u dětí i dospělých, zvyšuje počet chronických obstrukčních onemocnění plic a snižuje délku dožití hlavně v důsledku úmrtí na srdečně-cévní a plicní onemocnění. Částečky o průměru do 2,5 μm (PM2,5) se označují jako jemný prach a jsou schopny pronikat hluboko do dýchacího systému: Proto představují pro zdraví lidí větší nebezpečí.
MŠ: Lidský organismus samozřejmě na znečištění reaguje. Mezi škodlivinami v ovzduší jsou skutečné také mutageny (například některé polyaromatické uhlovodíky), kterou mohou způsobit mutace v lidských buňkách. Vědci sledují, zda jsou některé lidské geny aktivnější nebo méně aktivní u lidí dlouhodobě žijících ve více nebo méně znečištěném ovzduší. Zaznamenáno bylo narušení dědičné informace (DNA) v jádře lidských buněk. Nicméně je naivní si myslet, že po milionech let vývoje by se během několika desítek let mohl člověk dramaticky změnit.
Já lidem doporučuji, aby začali u sebe a aby se v první řadě zamysleli nad tím, jak moc cestují a jakými dopravním prostředky. Za druhé, aby se zamysleli nad svou spotřebou energie. A tím nemyslím jen elektřinu, ale třeba kolik tepla spotřebují ve svém domě nebo bytě. V tom máme v porovnání s vyspělými zeměmi ještě velký prostor ke zlepšování.
Pokud jsou lidí ochotni angažovat se i ve svém okolí, měli by si v první řadě zjistit, jak moc je znečištěné ovzduší v jejich bydlišti nebo na jejich pracovišti. Mohou se obrátit na svého starostu či zastupitele, mohou se zapojit do některé nevládní organizace, které se životním prostředím zabývají a mají zkušenosti, jak se dají problémy řešit.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025