22. září, 2015 Jiří Fošum
Vladimir Bukovskij (druhý zleva) na snímku z roku 1987. Zdroj: Wikimedia Commons/Rob C. Croes
Pokoutně naskenované materiály se pak staly základem Bukovského knihy Moskevský proces, vydané rusky v r. 1995; v českém překladu ji v loňském roce vydalo nakladatelství Volvox Globator. Velkou část publikace o 800 stranách tvoří autentické pasáže z jednání politbyra, obsahující doslovné citace z promluv jeho předních členů od časů Vyšinského či Brežněva až po éru Gorbačova, Ševernadzeho nebo Jakovleva.
Tam, kde nemá Bukovskij kompletní přímé dokumenty k dispozici, dedukuje z jiných zdrojů své závěry o zhoubnosti sovětského „marxistického“ systému. Velmi působivé jsou pasáže podrobně popisující obrovskou finanční podporu a řízení komunistických stran na Západě, levicových intelektuálů, „mezinárodního mírového hnutí“ a „socialistických“ režimů třetího světa či přímé vyzbrojování a výcvik protizápadních teroristů. Je zde též konkrétně doloženo například řízení polského komunistického předáka Wojciecha Jaruzelského šéfem KGB Jurijem Andropovem v době polské krize v letech 1980/1981. Také k agresi sovětských vojsk do Afghánistánu v roce 1979 a následným sankcím ze strany USA lze v knize nalézt řadu zajímavých momentů přímo z „kuchyně“ politbyra.
Bukovskij viní ze všech excesů na domácí i zahraniční scéně výhradně bolševický totalitní režim. V celé knize jsem nenalezl snad jediné připomenutí tradičního ruského imperialismu zděděného po carském samoděržaví. Také v dnešních Bukovského projevech není současná Putinova agresivita vůči Ukrajině dávána do souvislosti s těmito letitými imperialistickými zvyklostmi. Vladimira Putina a jeho skupinu označuje vždy jako produkty bolševické KGB.
Bukovskij je celoživotním kritikem komunismu i socialismu, včetně toho „s lidskou tváří“. Z toho důvodů nemohl být nikdy obdivovatelem Michaila Gorbačova, který byl dlouholetým členem ÚV KSSS, pak generálním tajemníkem KSSS a prezidentem SSSR. Podle autora Moskevského procesu byl Gorbačov tudíž minimálně od r. 1980 až do konce své politické kariéry spoluzodpovědným za všechny zásadní excesy sovětského režimu a u některých z nich byl dokonce vůdčím činitelem. Bukovskij k tomu počítá např. výše zmíněný vpád do Afghánistánu, počáteční utajování atomové katastrofy v Černobylu, intenzivní kontrarozvědnou činnost proti USA, až po „strategicky nutné“ zabíjení lidí v r. 1989 v Tbilisi, 1990 v Baku či 1991 ve Vilniusu. Perestrojka a glasnosť prý byly především reklamní kampaní pro Západ, které podléhali i tak zkušení antikomunisté jako Reagan a Thatcherová. Podle Gorbačova a jeho druhů měly být „lidové revoluce“ ve východní Evropě v roce 1989 reprízou Pražského jara a „socialismu s lidskou tváří“. Ve skutečnosti lidé v těchto zemích brzy pochopili, že tzv. socialismus je nereformovatelný a přešli na kapitalistickou ekonomiku. Bukovskij dokonce konstatuje, že pokus o puč v srpnu 1991 byl připravován s vědomím Michaila Gorbačova, který tímto způsobem chtěl vycouvat z tragicky neúspěšné perestrojky.
S tak jednoznačně odsuzujícím ohodnocením celé Gorbačovovy politické kariéry lze samozřejmě polemizovat. Anglický politolog a historik Archie Brown, specialista na sovětskou a komunistickou politiku, ve své knize Vzestup a pád komunismu (Jotta 2011) píše: „Pokud by po Černěnkově smrti byl generálním tajemníkem ÚV KSSS zvolen někdo jiný než Gorbačov, nedošlo by ani k liberalizaci, ani k demokratizaci. Totalitní či autoritativní vláda sovětského režimu mohla přetrvat celá desetiletí.“
Prakticky zároveň s Bukovského Moskevským procesem vyšla kniha rozhovorů českého exkomunisty Zdeňka Mlynáře s jeho dlouholetým přítelem Michailem Gorbačovem (Reformátoři nebývají šťastní, Victoria Publishing 1995). Ten v této knize vysvětluje některé důležité momenty ze závěru své politické kariéry, přičemž se obhajuje, že někdy musel čelit nátlaku kolegů v sovětském vedení požadujících, aby se konflikty řešily silovým způsobem. Také události během jeho „internace“ na Krymu v srpnu 1991 líčí Gorbačov tak, že pučisté navrhovali mimořádná opatření, stanné právo a násilí, kdežto on požadoval podepsání Svazové smlouvy a demokratickou reformu KSSS. Oba s Mlynářem nakonec přiznali jako svůj omyl, že během své politické kariéry podléhali marxistické doktríně, že socialismus je společenský řád, který nutně musí nahradit stávající západní kapitalismus. Zvláště Gorbačov později došel k určitému smíření se sociální demokracií západního typu.
Vladimir Bukovskij hodnotí ve své knize též úlohu Borise Jelcina v ruských dějinách. Jelcin byl stejně starý jako Gorbačov (٭ 1931), prodělal též celkem strmou politickou kariéru: V r. 1985 byl již předsedou KSSS v Moskvě, v r. 1990 však z komunistické strany vystoupil. V době „puče“ v srpnu 1991 se velice dobře zorientoval v situaci a promluvil k davu demonstrantů před moskevským Bílým domem z věže vojenského tanku. Stal se novým vůdcem země, zakázal komunistickou stranu v Ruské sovětské federativní republice a dohodl rozpad SSSR, který nahradilo Společenství nezávislých států. Načas přikázal pootevřít archivy politbyra ÚV KSSS. Jako člověk, který se rozloučil se svou komunistickou minulostí, se rozhodl provést radikální privatizaci celé ruské ekonomiky. Vybral si k tomu ovšem podle Bukovského naprosto nevhodné spolupracovníky vedené Jegorem Gajdarem (vnukem Arkadije Gajdara, autora dětských knížek oslavujících bolševickou revoluci), kteří přivedli celou zemi, zvláště ekonomicky „zu Grund“. K tomu přistupoval Jelcinův rostoucí alkoholismus, takže ještě před koncem svého druhého volebního období přenechal prezidentský post Putinovi. Na rozdíl od hodnocení Gorbačova lze s Bukovského názory na Jelcina v podstatě souhlasit.
Po Jelcinově rezignaci se v Rusku ujala moci skupina odchovanců KGB v čele s Vladimirem Putinem, podle Bukovského terminologie „ čekistů“, kteří se na vedení země dodnes podílejí. V současnosti odsuzuje Bukovskij žalostnou reakci Západu na ruský postup na Ukrajině. Předpokládá, že si Putin jednou zláme vaz. Otázka podle něj zní: „Kolik lidí jim ještě dovolíme zabít, než definitivně skončí na smetišti dějin?“ (rozhovor s Jefimem Fištejnem, in: Reflex 6/2015).
Vladimir Bukovskij celé období od r. 1917 dodnes považuje za bludnou odbočku ruských dějin způsobenou nešťastnou implantací zvrhlého marxismu-leninismu. Je vytrvalým ruským vlastencem, který věří, že jeho národ si jednou konečně pro sebe vynutí spravedlivou a úspěšnou budoucnost. My si však při poznávání tisíciletých dějin v tomto euroasijském prostoru stále připouštíme obavy, co nás z této strany ještě může potkat.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025