22. září, 2015 Jan Jüptner
Někdy už je příliš pozdě. V kdysi polském Kobrynu, odkud její pradědeček na počátku 20. století odešel do USA, nalézá na místě někdejší synagogy za ostnatým drátem pivovar, a když v původně německém Královci konečně najde alespoň jednu Němku, ta popře, že by jí kdy byla. Hledá ztracenou minulost a zároveň v dějinném přeryvu na počátku 90. let spatřuje znamení času: uhrovité mladíky ve Lvově rozdávající ukrajinské vlaječky, romantizující národní obrozence scházející se na zadních dvorcích v Minsku a triumfalismus ruských pašeráků, který se nad láhví vodky hroutí v deziluzi.
Její cestopisná reportáž má v sobě něco z Gulliverových cest. Do Královce se dostává s prvními západními turisty lodí z Gdaňsku a leckde je vůbec prvním člověkem ze Západu, se kterým se místní lidé setkávají. Američanka ve městě! Ve Lvově si ji k sobě ze zvědavosti předvolává místní oligarcha. V knize nechybějí ani surreálné momenty: ubytování ve zcela ošklivém pokoji, v němž nic nefunguje. Noc na lůžku vedle vzdychající stařeny, která se se jí vyzná z toho, že za vše mohou Židé, a pak do úsvitu prosí Boha o odpuštění. Ironie situace, v níž poutnice maskovaná svou cizokrajností putuje krajinou, o jejíž minulosti ví více než lidé, se kterými se setkává. A v závěru se z dáli ozve Illias a Odyssea: Oděsa ji jakoby nechce pustit zpět na Západ (žádné dopravní spojení neexistuje). Když nakonec její loď dopluje do bosporských úžin, neubrání se po několika měsících v Sovětském svazu pohnutí.
Cestopisem, který má díky vzácnému načasování historickou hodnotu sám o sobě, se kniha v žádném případě nevyčerpává. Jeho kořením jsou výborné historické exkurzy, které autorka věnuje zastávkám na své cestě. Snoubí se v nich dějiny moci, o kterých jsme se neučili, s dějinami intelektu a poezií (díky za Mickiewicze!). Autorka v nich vynáší na světlo světa to, co měla „na věčné časy“ překrýt sovětská krusta. Umně črtá, jak se na tomto ohromném prostupném území táhnoucím se od Baltu k Černému moři v minulosti ustavovaly a prolínaly rozmanité národnostní identity. Pozdní jaro národů u Litevců, Bělorusů a Ukrajinců, jehož je svědkem, pak glosuje s gulliverovskou laskavostí příslušnice národa, jenž nikdy pochybám o své nesamozřejmosti nečelil.
Anne Applebaumová vytrhává kdysi rozmanitý svět mezi Evropou a Ruskem ze zapomnění, oživuje jej a vrací před naše zraky. Její kniha pojednává ve výtečném čtivém stylu o místech, která mnoho Čechům příliš neřeknou: Královec, Vilno, Raduň, Minsk, Brest, Lvov, Černovice, Kamenec Podolský, Oděsa. Snoubí se v ní minulost s geniem loci okamžiku, kdy se do tohoto pomezí mezi Evropou a Ruskem za hřmotu praskajících ker Sovětského svazu náhle vrací dějiny. A možná by vůbec nevznikla, nebýt náhodné návštěvy americké studentky na Lyčakovském hřbitově ve Lvově kdysi v 80. letech.
Anne Applebaumová: Mezi Západem a Východem. Napříč pohraničím Evropy. PANT: Ostrava, 2014. Z anglického originálu z roku 1994 přeložila Petruška Šustrová. 234 stran.