22. září, 2015 Martin Jirušek
Co si na mě Vladimir Vladimirovič zase vymyslí? Na snímku výkonný ředitel Gazpromu Alexej Miller. Zdroj: Facebook/Gazprom
Výpadek dodávek plynu přes Ukrajinu z kraje ledna 2009 zastihl mnohé evropské země zcela nepřipravené. Hlavně Slovensko se definitivně probralo ze snu o specifickém postavení s ohledem na svou roli v přepravě ruského plynu na západ. Balkánské země měly i vzhledem k vnitřním potížím značné problémy zajistit alespoň provizorně základní vytápění pro své obyvatele zrovna v období, kdy bylo velmi chladné počasí. Přes značné rozdíly mezi tím, jak byly jednotlivé země odebírající ruský plyn přerušením dodávek zasaženy, znamenala krize poměrně nepříjemný „budíček“ prakticky pro celou Evropu. Ukázala evropským zemím, jak překvapivě závislé jsou na bilaterálních sporech Ruska se svými sousedními zeměmi a jak lehce mohou proti své vůli sehrát roli rukojmích. Česká republika sice zůstala díky možnosti odebírat plyn z Norska tvrdých dopadů krize ušetřena a dokonce sehrála významnou roli v zásobování sousedního Slovenska. Nelze však říci, že by podobné situace mohla principálně přehlížet.
Zemí, na které mnozí ilustrují mocenské hrátky Ruska a zneužívání dodávek energetických zdrojů k politickým účelům, je Ukrajina. Cena ruského plynu byla ostatně jedním z katalyzátorů současné krize na Ukrajině. Nabídka na výraznou slevu za dodávky v době, kdy se tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč v prosinci 2013 rozhodl nepodepsat asociační dohodu s EU, a následné stažení nabídky po jeho svržení protirusky laděnou revolucí toto vnímání podporují. Zvyšování cen plynu pro Moldavsko také podezřele korelovalo s obdobím zhoršování vzájemných vztahů a snahou země přiblížit se EU. Opakem je naopak vstřícnost v platebních podmínkách k přátelštějším zemím jako Maďarsko.
Výkladu o politizaci dodávek životně důležitých surovin nahrávají i občasná prohlášení ruských představitelů, tu více či méně otevřeně spojující energetické suroviny s aktuálním stavem vztahů dané země k Rusku. Takovým příkladem je kousavý výrok ruského vicepremiéra Dmitrije Rogozina na adresu moldavského sbližování s EU: „Pro nadcházející zimu jsou dodávky energií velmi důležité. Doufám, že nezmrznete.“ Byť je podobně ostrá rétorika pro „zlého muže Kremlu“ poměrně typická, podobná prohlášení nepřispívají k vnímání Ruska jako důvěryhodného obchodního partnera a Gazpromu jako standardní komerčně orientované společnosti.
Díky silnému propojení Kremlu a Gazpromu si tak klientské státy zdánlivě nemohou být nikdy úplně jisté, zda jednají pouze se společností, nebo i s ruskou vládou. Tomuto nejasnému stavu navíc nahrává i fakt, že důležité kontrakty uzavírá přímo Vladimir Putin. Důvod takového jednání je nasnadě – ruský stát je majoritním vlastníkem Gazpromu, který z prodeje plynu generuje zisky, na nichž je ruská ekonomika životně závislá. Jsou to totiž právě nerostné zdroje a jejich rostoucí ceny v uplynulé dekádě, díky nimž Rusko mohlo financovat svůj ekonomický rozvoj po období nuzných 90. let. Je to pak také tento vývoj, o který Vladimir Putin opírá významnou část své popularity a glorioly velkého konsolidátora rozklíženého impéria.
Z výše uvedeného se může zdát, že zákazníci odebírající ruský plyn mají dost důvodů k obavám, a zvláště ti, kteří nemají alternativní zdroj dodávek této suroviny, se mohou kdykoli stát další Ukrajinou. To by byl však až příliš zjednodušený a černobílý pohled na věc. I v případě Ukrajiny můžeme dospět k věrohodnému „nepolitickému“ vysvětlení. Z pohledu ekonomicky smýšlejícího subjektu je totiž naprosto logické, že pokud klient neplatí za smluvené zboží, jsou dodávky přerušeny přesně tak, jak se stalo v případě ruského plynu. Moldavský příklad a ruský odpor vůči sbližování této země s Evropskou unií je podobný. Implementace evropské energetické legislativy totiž pro Gazprom znamená značné oslabení postavení, a tudíž i nižší zisky. Ve světle změn energetické legislativy zaváděné EU, kvůli nimž se Gazprom stává z dřívějšího tvůrce pravidel subjektem, který se naopak pravidlům musí podřizovat, je jeho odpor pochopitelný. Stejně je pak pochopitelný i odpor jeho hlavního akcionáře – Ruska.
Ve chvíli, kdy celková pozice Gazpromu v Evropě oslabuje díky větší regulaci ze strany EU, ale i hustší infrastruktuře nebo většímu využívání importovaného zkapalněného plynu, jsou pro Gazprom jakékoli hrátky ruské vlády s „plynovou kartou“ velmi riskantní. Hrozí, že eroze jeho pozice v Evropě se urychlí a státy vystrašené možností vydírání ze strany Ruska zapracují na získání dodávek z jiných zdrojů. Ostatně krize z roku 2009 odstartovala ve střední Evropě aktivity, které postupně snižují závislost na ruském plynu. Na jeho slábnoucí roli v Evropě nic nemění ani nové projekty. Plynovod Nord Stream dodávající plyn z Ruska přímo na západoevropské trhy „nekonfliktní“ cestou skrze Severní moře je sice jasným důkazem snahy Ruska vyhnout se dalším sporům s tranzitními zeměmi, další část plánu na obejití Ukrajiny – plynovod South Stream – však Rusko oficiálně pohřbilo loni v prosinci. Stalo se tak kvůli předpokládaným problémům s odbytem a rentabilitou vysoce nákladného projektu. A ztráty Gazpromu samozřejmě v konečném důsledku bolí Rusko jako takové, neboť, jak bylo řečeno, ruská ekonomika s vývozem surovin stojí a padá.
Gazprom se vesměs snaží chovat jako důvěryhodný a stabilní partner. Na druhou stranu se musí vyrovnávat s tlaky svého majoritního akcionáře, jehož zájmy nejsou vždy zcela v souladu s obchodní strategií firmy. Z pohledu středoevropských zemí lze možná až trochu škodolibě konstatovat, že Gazprom to nemá lehké, když jeho balancování mezi snahou o udržení standardních obchodních vztahů a vůlí vládních představitelů leckdy připomíná tanec mezi vejci. Nemusí se to navíc týkat pouze východoevropských zemí, jak ukazuje chování Gazpromu v Asii, kde ho tlak ruské vlády donutil v posledních letech k několika ekonomicky rozporuplným krokům.
I přes to, že ve většině případů lze v chování Gazpromu nalézt ekonomickou logiku, nelze říci, že by se choval vždy zcela průhledné. Nejde ani tak o to, jaké kroky Gazprom podniká, ale spíše o to, kdy je podniká. Zvyšování cen se tak často odehrává v období horšících se vzájemných vztahů a naopak. Únorová návštěva Vladimíra Putina, během níž si Maďarsko dojednalo poměrně zásadní úlevy v čerpání plynu, jen ilustrovala specifický vztah k Rusku, kterým se současné Maďarsko, respektive jeho premiér Viktor Orbán, vyznačuje.
V souvislosti s výše zmíněným je nanejvýš vhodné se pozorně zaměřit na to, v jakých případech k „podezřelému chování“ ze strany Gazpromu dochází. Téměř bez výjimky se jedná o případy, kdy jsou odběratelské země na ruském plynu závislé a nemají jinou alternativu. Jakákoli hrozba přerušení dodávek pro tyto země má potenciál vážných dopadů na jejich ekonomiku. Není náhodou, že v případě České republiky jakákoli politizace dodávek plynu prakticky vymizela díky výstavbě alternativního plynovodu přivádějícího do země norský plyn. Stejnou logikou, tedy závislostí země na ruském plynu, lze částečně vysvětlit i rozdíly v cenách, které Gazprom účtuje svým evropským zákazníkům. Byť toto vysvětlení nelze uplatnit na všechny státy, kam Gazprom surovinu dodává, jsou to často právě země závislé na ruském dovozu, které musí platit vyšší cenu v porovnání se státy s diverzifikovanou dodavatelskou základnou.
Jednoznačné doporučení pro všechny, kteří se chtějí vyhnout byť i jen zdánlivé možnosti, že budou dodávky plynu využity jako nátlakový nástroj, je tedy nebýt závislý pouze na ruských dodávkách. To, že je to krok nesnadný a nákladný, dokládá mnoho případů nejen ze střední Evropy, kdy výstavba i jen několikakilometrových interkonektorů je otázkou několika let a mnoha proinvestovaných milionů eur. V případě České republiky nám nezbývá než být vděčni za příznivou atmosféru prvního polistopadového desetiletí, kdy byly diverzifikační projekty v plynu a ropě (ropovod Ingolstadt – Kralupy – Litvínov) prosazeny i přes argumenty momentální ekonomické nevýhodnosti. Zda by se podobné projekty podařilo dotáhnout do zdárného konce například o 10 či 15 let později, je otázkou.
Dalším významným faktorem je rovněž zmíněná legislativa EU, která například znemožňuje užití tzv. „destination clause“ neboli zákazu přeprodávání plynu třetím zemím. Dále také zakotvuje povinnost multilaterálního přístupu dodavatelů k plynovodům nebo znemožňuje dodavatelům plynu vlastnit celý zásobovací řetězec. Tyto legislativní podmínky tak rozbíjejí tradiční strategii Gazpromu, který stavěl na rozdělených trzích, kde si mohl určovat vlastní podmínky. Státy, které tuto legislativu neuplatňují, jsou tak logicky vůči Gazpromu, ať již je jeho motivace jakákoli, více zranitelné.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025