Visegrád v pytli

23. února, 2016 Tomáš Fošum RUBRIKA Úvodník

---

Vypadají jako správný tým, ale každý z nich hraje trochu jinou hru. Foto: Vláda.cz

 

Na začátku března čekají Slovensko parlamentní volby. Jejich hlavní hádanka zní, zda se Smeru Roberta Fica podaří udržet parlamentní většinu. Jednobarevná většinová vláda se stala v zemích Visegrádu běžnou věcí – k Orbánovu Maďarsku a Ficově Slovensku se nedávno přidalo Kaczyńského Polsko, výjimku představuje pouze Česko. Všichni tři zmínění pánové bývají občas házeni do jednoho pytle coby Východoevropané na štíru s demokracií. Nemá cenu zastírat, že se z hlediska liberální demokracie náš region ocitl v krizi. Nicméně mezi jednotlivými zeměmi a jejich vůdčími postavami je nutné rozlišovat, k čemuž se snažíme přispět i v tomto čísle.

Jeho hlavní téma se s ohledem na zmíněné volby zabývá politickou situací na Slovensku. Celkem nepřekvapivě se v jednotlivých článcích hlavní pozornost soustřeďuje na premiéra Fica. Kvůli většinovému vládnutí bývá srovnáván s Viktorem Orbánem a Jarosławem Kaczyńským, ale kromě nevstřícného postoje k přijímání uprchlíků jej s nimi zase tolik nespojuje. Fico chce moc pro samotnou moc, kdežto Orbánovi a Kaczyńskému ani jejich odpůrci neupřou, že bez ohledu na nepopiratelný mocenský apetit dlouhodobě prosazují svou vizi společnosti ve jménu určitých hodnot. U Fica nic takového nevidíme. V tom se slovenský premiér podobá českému vicepremiérovi Andreji Babišovi. Rozdíl mezi nimi je ten, že zatímco Fico byznys oligarchů „pouze“ garantuje, oligarcha Babiš si vlastní byznysové zájmy hlídá ve vládě sám. K oligarchii bývá někdy přirovnáváno i Maďarsko, kde též dochází k nezdravému propojování politické, ekonomické a mediální moci, přičemž premiér Orbán zde zastává víceméně podobnou roli jako Fico na Slovensku.

Oligarchizace se zatím příliš netýká Polska, o kterém se ovšem v souvislosti s ohrožením demokracie ve střední Evropě nyní mluví nejvíce. Ne že by ta diskuse neměla reálný základ: Kaczyńského vládnoucí strana se evidentně snaží – podobně jako před pár lety Orbán – zpacifikovat ústavní soud i veřejnoprávní média. I když zde bez viny není ani předcházející garnitura, nynější polská vláda postupuje daleko nekompromisněji, takže se znepokojení některých evropských elit nelze úplně divit. Nicméně momentálně je demokracie v Polsku ohrožena daleko méně než ve zbývajících visegrádských státech. V Polsku existuje silná parlamentní opozice i občanská společnost a působí zde dost různorodých seriózních médií na to, aby si na diskutované otázky člověk mohl udělat názor sám. Na rozdíl od Maďarska, Slovenska, ale i Česka, kde je opozice v současnosti slabá a rozdělená, tak Poláci stále mají alternativu. Navíc polská veřejná debata je velice živá, byť často vyhrocená. Což nemusí být na škodu, neboť pokud lidé chtějí dosáhnout nějaké společenské změny, musí si o ni důrazně říct. Příkladem nám mohou být Ukrajinci, kteří za poslední dva roky ušli ohromný kus cesty. Pozitivní proměna Ukrajiny stále pokračuje, byť se to třeba v poslední době nemusí na první pohled zdát. Nejen o tom si můžete přečíst na následujících stránkách.