29. září, 2016 Tomáš Fošum
Andrej Babiš s Bohuslavem Sobotkou. Foto: Vlada.cz
Nebezpečí, jež představuje prezident Zeman pro liberální demokracii, samozřejmě není radno zlehčovat. Třeba na poli zahraniční politiky svým lísáním se k ruskému medvědovi nadělal už dost škody. Co se týče politiky domácí, jeho dosud nejvýraznějším zářezem bylo jmenování Rusnokovy vlády i přes odpor parlamentní většiny v létě 2013. Jenže tato a další jeho eskapády vyplývají hlavně ze situací, kdy vláda a parlament jsou rozklížené a nevykonávají své pravomoci. Pokud se hlava státu utrhne ze řetězu, ostatní složky moci na ni mají své páky. Není třeba hned mluvit o dosti komplikované proceduře odvolání prezidenta. Stačí třeba seškrtat hradní rozpočet, a přátelení se s různými orientálními despoty bude rázem těžší. I když i potom prezident může dělat vládě problémy, ve finále nedisponuje ani zdaleka takovou mocí jako ona.
Možná vůbec nejnebezpečnějším rysem Zemanova chování je to, jak svými nejrůznějšími provokacemi strhává na sebe pozornost doma i ve světě, čímž – možná nevědomky – zakrývá pokračující rozvrat české parlamentní demokracie. Ten symbolizuje především vstup Andreje Babiše (ANO) do vlády, jenž zboural nepsaná pravidla, co se v politice smí a nesmí. Zavedené demokratické strany dlouho marně hledaly na oligarchovu hozenou rukavici odpověď. ČSSD a KDU-ČSL si zřejmě myslely, že ve společné vládě Babiše nějak přechytračí a on se časem znemožní. Opoziční TOP 09 a ODS zase vsadily na nekompromisní kritiku Babišova střetu zájmu.
Ani jedna taktika k úspěchu nevedla. Babiš během tří let značně rozšířil svou moc, přičemž u demokratických stran k žádnému nárůstu preferencí nedošlo. V posledních měsících pochopily, že takto to dál nejde, a spojily se do neformální protibabišovské aliance. Jejím hmatatelným výsledkem se stal tzv. Lex Babiš, jenž zakazuje politikům vlastnictví médií a omezuje dotace pro jejich firmy. Další společnou akcí byl bojkot předvolební debaty na Babišově zpravodajském portálu iDnes.cz. Především u druhého kroku si lze ulevit slovy „no, konečně“. Tři roky tu totiž trvá nenormální stav, kdy si mnozí politici stěžují, že Babiš má kvůli vlastnictví médií konkurenční výhodu, a zároveň s jeho médií normálně komunikují, čímž jim dodávají legitimitu. Kdyby třeba v Lidových novinách vycházely rozhovory pouze s Andrejem Babišem, Jaroslav Faltýnkem nebo Jaroslavou Jermanovou, asi by většina věrných čtenářů cestu do trafiky zvážila.
Každopádně je ale třeba ocenit, že se demokratické strany rozhoupaly k nějaké akci, neboť rok před volbami už byl nejvyšší čas. Otázkou však zůstává, co bude dál. Babišův bezbřehý populismus provázený neustálými názorovými zvraty stále zabírá zhruba na třetinu voličů. Těžko říci, zda těch cca třicet procent znamená oligarchův strop. Každopádně všechny demokratické strany mají menší podporu než Babišovo hnutí ANO a není vůbec jisté, zda by jejich případná povolební pravolevá koalice měla ve Sněmovně většinu. Navíc Babiš již vypustil pokusný balónek směrem ke komunistům, takže se klidně může stát, že po volbách své současné vládní partnery nebude potřebovat.
Strany protibabišovské aliance jsou v nezáviděníhodné situaci. Mimo jiné proto, že například voliči ČSSD by pravděpodobně neskousli společnou vládu s Miroslavem Kalouskem (TOP 09) nebo Petrem Fialou (ODS). A to ještě ponecháváme stranou hlavolam, jak by na nesourodé spojenectví reagovali členové jednotlivých stran. Ještě větší problém však pro všechny zúčastněné strany představuje skutečnost, že se dnes obtížně přichází s nějakým uceleným pozitivním nepopulistickým programem, který by měl šanci oslovit velkou část voličů. Doba se změnila, dřívější politická štěpení přestávají platit a je dost těžké poslepovat rozdílné zájmy roztříštěné společnosti. Velkým tématem by samozřejmě měla být obrana liberální demokracie, ale jak se ukazuje v případě boje s Babišem, většina společnosti buď tradičním stranám nevěří, anebo ji ten boj zkrátka nezajímá.
S tím souvisí podstatná věc. Tradiční strany trpí nedostatkem politiků, kteří by strhávali davy a lidé jim onen pozitivní nepopulistický program věřili. Zčásti se jedná o chybu samotných stran, jež často o nové osobnosti vlastně ani nestojí, neboť znamenají konkurenci pro straníky při obsazování volebních kandidátek. Personální vyprahlost ovšem není pouze vinou slábnoucích politických partají. Může za ni i neochota většiny společnosti se politicky angažovat. Je celkem pochopitelné, že málokomu se chce ve volném čase vysedávat na stranických schůzích. Nicméně podstatnější roli než neochota se angažovat hraje přetrvávající pohled na politiku jako na nutné zlo, nebo dokonce jako na špinavou záležitost.
Tento hluboce zakořeněný předsudek se strašně špatně odbourává. Změnit by to mohly všeobecně uznávané elity, pokud by byly ochotné se do politiky osobně zapojit. K tomu si ale musejí přiznat, že vysoká politika se dělá hlavně ve Sněmovně a neobejde se bez politických stran. Bohužel, pokud se české elity už rozhodnou angažovat, děje se tak výhradně v souvislosti s prezidentskou funkcí. Vznikají různé iniciativy hledající Zemanova protikandidáta. Někteří, jako Michal Horáček, Jan Švejnar nebo Tomáš Halík, více či méně otevřeně naznačují, že by to případně vzali. Co je pro podobné kandidáty větší motivací – upřímná snaha poslat Zemana zpět na Vysočinu, nebo touha po prezidentském majestátu a slávě? Těžko sahat někomu do svědomí, ale spíše to druhé.
Prezidentem by měl být v dobrém slova smyslu vysloužilý politik, který již nemá velké ambice a funguje jako jakási demokratická pojistka. Je samozřejmě žádoucí, aby šlo o zajímavou vyzrálou osobnost, jež nastavuje společnosti zrcadlo a zároveň si je vědoma svých omezených pravomocí. Lidé s touhou něco měnit nechť se vrhnou do opravdové politiky v parlamentu, krajích a obcích. Ve vrchních patrech moci se ale vítězství může dostavit jen po oblečení stranického dresu. Je celkem jedno, zda má dres zelenou, oranžovou nebo modrou barvu. Důležité je hrát podle pravidel a nebát se tvrdé práce. Pak bude líp, a to i kdyby současná hlava státu učinila z Pražského hradu muzeum československo-sovětského přátelství. Ještě horší by totiž bylo, kdyby se smazaly rozdíly mezi většinou poslanců a zaměstnanci Babišova Agrofertu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025