15. února, 2017 Michal Lebduška
Hora Cergowa u města Dukla. Foto: Michal Lebduška
Nízké Beskydy (polsky Beskid Niski) rozkládající se na území Polska a Slovenska jsou nejnižší částí Karpat, když jejich nejvyšší hora dosahuje pouze 1002 metrů nad mořem. Jejich hranici tvoří Kurovské sedlo nedaleko Bardejova na západě a Lupkovský průsmyk u Medzilaborců na východě. Na západě plynule přecházejí přes Sadecké Beskydy (podle města Nowy Sącz, česky Nový Sadec) v Pieniny a Tatry, na východě pak v Bukovské vrchy (polsky Bieszczady), přičemž z turistického hlediska leží ve stínu právě těchto sousedních hor. Na severu se zase Nízké Beskydy mění v hustě osídlenou Krosensko-jaselskou kotlinu a následně další menší hory, takzvané Pogórze. Následující řádky se věnují výhradně polské části Nízkých Beskyd a přilehlému regionu. V příštím čísle Demokratického středu na ně naváže text o části slovenské.
V minulosti představovaly polské Nízké Beskydy etnograficky velmi rozmanitý region obývaný kromě Poláků také Rusíny (v této oblasti nazývaných Lemkové; Rusíni jsou někdy považováni za etnografickou skupinu Ukrajinců) a početnou židovskou komunitou. Jelikož tento region byl dlouho součástí rakouské Haliče, nelze zapomínat ani na kulturní vliv německého prostředí. Kvůli událostem první poloviny 20. století ale region bohužel svou kulturní rozmanitost z velké části ztratil. I přesto zde lze stále nalézt mnoho památek a stop nejen po této relativně nedávné minulosti, ale i po starším pravěkém osídlení, kterému je věnován skanzen Karpatská Trója nedaleko města Jasło.
Rozmanitost oblasti vyplývá do značné míry ze skutečnosti, že byla ve středověku pohraničím mezi Polskem a Rusí. Již v polovině 14. století se ale podařilo polskému králi Kazimírovi III. Velikému expandovat dále na východ, díky čemuž zůstaly Nízké Beskydy nepřetržitě až do 18. století součástí polského státu. I tak zde ale stále jedna hranice vedla – mezi Polskem a Uhrami. Současná polsko-slovenská hranice až na menší výjimky kopíruje právě tuto starou polsko-uherskou hranici. A právě obchod s Uhrami byl po dlouhou dobu jedním z motorů rozvoje tohoto regionu, přičemž tento fakt připomíná i místní topografie. Například hlavní ulice v Dukle se dodnes nazývá Trakt Węgierski čili Uherská cesta.
Po trojím dělení Polska se Nízké Beskydy staly součástí rakouské Haliče, v níž administrativně zůstaly až do roku 1918. Po první světové válce se sice vrátily pod správu obnoveného Polska, nicméně později v souvislosti s posunem hranic po druhé světové válce ztratily své přirozené administrativní centrum (alespoň pro východní část regionu) Lvov. V současnosti se polské Nízké Beskydy rozkládají na území Malopolského (Krakov) a Podkarpatského (Řešov) vojvodství, přičemž jejich přirozenými centry jsou okresní města Gorlice, Jasło, Sanok, a především pak největší z nich, padesátitisícové Krosno. Není bez zajímavosti, že právě z tohoto města pocházel první tajemník Polské sjednocené dělnické strany (obdoba KSČ) Władysław Gomułka.
Zcela zásadní pro rozvoj Haliče, a tedy i Nízkých Beskyd bylo již zmiňované období rakouské nadvlády. Klíčovým odvětvím se zde stala těžba ropy. Průkopník zpracování ropy a vynálezce petrolejové lampy Ignacy Łukasiewicz založil v roce 1854 nedaleko Dukly první komerční ropné vrty na světě. Právě v tomto místě, kde mimochodem stále fungují dva vrty z období okolo roku 1860, vznikl rozsáhlý skanzen, jenž představuje jednu z mnoha místních turistických atrakcí. Odsud se těžba později přesunula hlavně do okolí města Gorlice na západě Nízkých Beskyd a poté k městu Boryslav na Ukrajině. Dodnes lze ale v pásu sahajícím až k ukrajinské hranici najít řadu funkčních ropných vrtů.
V roce 1884 byla otevřena takzvaná Haličská transverzální dráha o celkové délce 577 km, která se v Čadci odpojila od Košicko-bohumínské dráhy a vedla podél slovenských hranic až na dnešní Ukrajinu, kde končila u městečka Husjatyn na tehdejší hranici s Ruskem. Tato stavba měla především vojenský význam a dnes slouží pouze k lokální přepravě. Nicméně právě zde je dědictví Rakouska snad nejpatrnější: v podobě charakteristických železničních stanic, které najdeme i v Česku. Mimochodem po kousku této trati – ze Slovenska přes Lupkovský průsmyk a poté do Přemyšlu – jel hrdina románu Jaroslava Haška Josef Švejk, jehož cestu přes tehdejší Halič připomíná pomník v centru města Sanok.
Z období c. k. monarchie pochází i dříve jedna z největších místních firem, sanocká továrna Autosan, která se postupně vyvinula v obřího výrobce autobusů. Po pádu komunismu ji však potkal podobný osud jako českou Tatru a i přes různé pokusy polských vlád o záchranu je zde výroba v posledních letech velmi sporadická. I přes vznik podniků typu Autosanu byly Nízké Beskydy za Rakousko-Uherska velmi chudou oblastí poznamenanou vysokou mírou emigrace z velké části do USA a Kanady, po níž zůstala v severní Americe silná rusínská diaspora.
V meziválečném období byla oblast polských Nízkých Beskyd nejjižnějším cípem takzvaného Centrálního průmyslového okruhu (Centralny Okręg Przemysłowy) vytvořeného ve druhé polovině třicátých let. Právě v meziválečném období vzniklo v Krosně letiště a také proslulé sklárny, jež se změnily za komunismu v kolos zaměstnávající přes sedm tisíc osob a které úspěšně fungují dodnes.
Nízké Beskydy těžce poznamenaly obě světové války, když přes ně několikrát prošla fronta. Na počátku první světové války Rusové obsadili takřka celou Halič a pronikli přes karpatské průsmyky až do tehdejších Uher, tedy na území dnešního Slovenska. Až teprve na počátku května 1915 se spojené německé a rakousko-uherské armádě podařilo prolomit v bitvě u Gorlic frontu a posunout linii bojů výrazně dál na východ.
V souvislosti s tím vzniklo v prostoru od Dukly až po Krakov kolem čtyř set vojenských hřbitovů, které byly projektovány slavnými architekty v čele s u nás dobře známým Slovákem Dušanem Jurkovičem (autor mimo jiné staveb na Pustevnách nebo lázeňských budov a kolonády v Luhačovicích). Díky tomu zde dodnes existuje naprosto unikátní soubor umělecky vysoce hodnotných objektů rozesetých po místních kopcích. Zajímavostí je, že zde vedle sebe leží vojáci mnoha národností a vyznání včetně spousty Čechů, Židů, bosenských muslimů, ale i nepřátel z ruské armády. Preciznost rakouských tvůrců dokládá mimo jiné i to, že jednotlivé náhrobky jsou přizpůsobeny vyznání padlého. Například ruští vojáci mají na svých hrobech vždy pravoslavné kříže.
K první světové válce se váže i jeden neslavný příběh. Z obav před kolaborací s Rusy byla v této době řada místních Lemků internována v táboře Thalerhof nedaleko Štýrského Hradce. Na počátku války také Rakušané v Gorlicích bez soudu popravili místního pravoslavného duchovního Maxima Gorlického (vlastním jménem Sandovyč), který byl v roce 1994 rámci pravoslavné církve svatořečen.
Pokud jde o druhou světovou válku, tak ta je spojena především s krvavou Karpatsko-dukelskou operací, při níž se Rudá armáda spolu s československými jednotkami snažila probojovat přes Karpaty na Slovensko. V Polsku tyto události připomíná například rozsáhlý vojenský hřbitov v Dukle, kde jsou pohřbeni i českoslovenští vojáci. Z časů druhé světové války pochází i jedna z největších zajímavostí regionu. Na sever od Nízkých Beskyd v kopcích nad Krosensko-jaselskou kotlinou se nedaleko města Strzyżów nachází takzvaný Anlage Süd čili komplex bunkrů se dvěma unikátními tunely pro vlak. Jednalo se o komplex určený přímo pro Adolfa Hitlera, jenž se tu v srpnu 1941 setkal s Benitem Mussolinim. Kromě toho vznikl v podhůří Nízkých Beskyd i jeden z nacistických koncentračních táborů, který se nacházel ve vsi Szebnie mezi Krosnem a Jaslem a jemuž věnovala báseň polská laureátka Nobelovy ceny Wisława Szymborska.
Druhá světová válka a roky bezprostředně po ní znamenaly pro Nízké Beskydy nejtragičtější období. Nejdříve byla v holokaustu zničena místní židovská menšina (například v Dukle tvořili Židé před válkou přes 70 procent obyvatel), po které tu zůstaly jen lépe či hůře zachovalé hřbitovy a synagogy a především masové hroby v okolních lesích. Po Židech zmizeli Rusíni, kteří byli nejdříve v rámci reciproční akce související s posunem polské hranice vysídlováni na Ukrajinu a poté v roce 1947 v rámci takzvané Operace Visla převážně do západního Polska na území získaná od Německa. Jen velmi málo Lemků se vrátilo zpět, a to vesměs do okolí Gorlic.
Dodnes po nich zůstaly především kamenné kapličky, náhrobky na hřbitovech a unikátní sakrální architektura v čele s dřevěnými řeckokatolickými kostelíky, z nichž některé byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO (spolu s neméně zajímavými dřevěnými římskokatolickými kostely). Při toulání místní krajinou může turista velmi snadno narazit na místa, kde kdysi bývala vesnice, kterou dnes připomínají často jen ovocné stromy uprostřed lesů nebo třeba opuštěné studny. Jednu takovou poloopuštěnou vesnici s názvem Wołowiec, již dnes obývá pouze čtyřicet osob, proslavil známý polský spisovatel Andrzej Stasiuk, který se sem přestěhoval z Varšavy.
Mezi další zajímavá a turisticky atraktivní místa patří již zmíněné město Sanok. Přímo v centru vedle rynku stojí středověký královský hrad, jenž byl v roce 2013 doplněn o zajímavou přístavbu. Uvnitř sídlí historické muzeum a především pak galerie obrazů slavného polského malíře a místního rodáka Zdzisława Beksińského. Dále se v Sanoku nachází největší skanzen v Polsku, jehož součástí je nedávno postavený velmi působivý Haličský rynek.
Město Dukla se pojí s osobou polského františkána Jana z Dukly, kterého v roce 1997 svatořečil Jan Pavel II. Světcovu památku připomíná zdejší nádherný barokní klášter s poutním kostelem. K dalším dominantám městečka patří pozdněbarokní zámek a především pak umělecky velmi cenný rokokový farní kostel. Nedaleko Dukly se nacházejí malebné lázně Iwonicz-Zdrój s unikátní dřevěnou historickou zástavbou, jež je ostatně pro celý region charakteristická. Doporučit lze také návštěvu Magurského národního parku, který se rozkládá ve vysídlených částech hor a přes nějž lze dojet do slovenského Bardejova.
Ačkoliv prošly polské Nízké Beskydy ve 20. století velmi dramatickými proměnami, tak neustále žijí, a dokonce se v posledních letech velmi zajímavě turisticky rozvíjejí. Jednou z příčin je bezpochyby popularizace regionu Andrzejem Stasiukem, podle jehož knihy Haličské povídky vznikl v roce 2008 film Jahodové víno (polsky Wino truskawkowe), v němž si hlavní role zahráli Jiří Macháček a Zuzana Fialová. Kromě přírody a památek sem turisty přitahují právě Lemkové, které dnes polská vláda uznává za samostatnou etnickou menšinu. Každoročně se zde proto koná celá řada různých folklórních akcí v čele s takzvanou Lemkovskou vatrou, na niž se do vsi Zdynia (rusínsky Ždyňa) každé léto sjíždějí tisíce lidí. V roce 2017 se koná ve dnech 21. až 23. července.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025