17. února, 2017 Anna Plasová
Z lednové debaty v Knihovně Václava Havla: zleva moderátor Maciej Ruczaj, Petruška Šustrová a Zofia Romaszewska. Foto: Ondřej Lipár
Historiky a sociology doposud poměrně málo zpracované téma působení a postavení žen v československém disentu v poslední době přitáhlo pozornost médií i vědců. Je to přirozené: genderové a feministické teorie se postupně, i když nikoli hladce, stávají součástí intelektuálního mainstreamu, a jejich aplikace je tudíž častější než kdykoli předtím. Otázky po postavení žen tak padají v rozhovorech s pamětnicemi (např. rozhovory s Kamilou Bendovou, Annou Šabatovou a Terezou Boučkovou publikované během ledna v časopisech Echo, A2 a Reportér) a kladou si je i pracovníci a pracovnice Sociologického ústavu Akademie věd ČR, který v lednu 2017 oznámil spuštění výzkumného projektu Ženy v disentu a stejnojmenného doprovodného webu.
Zatímco na ucelenější výstupy z tohoto projektu si budeme muset přibližně rok počkat, jednu tematicky spřízněnou akci na konci letošního ledna uspořádaly Polský institut v Praze a Česká ženská lobby v Knihovně Václava Havla. Na začátku se promítal polský dokument Solidarita podle žen (2014), v němž mladá režisérka Marta Dzido pátrá po osudech „zapomenutých“ představitelek Solidarity a klade si otázku, proč po roce 1989 nevstoupily do aktivní politiky. Poté následovala beseda dvou někdejších aktivních účastnic protikomunistického hnutí: zakladatelky Intervenční kanceláře Výboru na obranu dělníků (polské obdoby českého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných; VONS) a ilegálního Rádia Solidarita Zofie Romaszewské a signatářky a mluvčí Charty 77 Petrušky Šustrové. Směr, jímž se film i debata nakonec ubíraly, mohl být pro některé účastníky překvapující.
Jak uvádí historička Květa Jechová, mezi prvními signatáři Charty 77 bylo pouze čtrnáct procent žen. Byla by ovšem chyba odvozovat z tohoto údaje představu o tom, jak dalece se ženy účastnily opozičního dění. První vlna podepisování Charty se odehrála za specifických podmínek, které ovlivnily výběr signatářů. Podle spisovatele Pavla Kohouta se tehdy dohodlo, že manželky signatářů dokument podepisovat nebudou, aby se iniciativě nepředhazovalo umělé navyšování počtu signatářů. Ženy nicméně dokument podepisovaly, avšak nikoli „automaticky“, nýbrž iniciativně. Nakonec jich tak mezi signatáři byla zhruba třetina (podobně jako ve VONS). Obdobné zastoupení měly ženy také mezi mluvčími Charty 77, kde byla až na výjimky v exponované trojici vždy alespoň jedna žena. Jak podotýká Petruška Šustrová, takto vysoká aktivní účast žen byla nesrovnatelná s jakýmkoli patrem tehdejší oficiální politické hierarchie (samozřejmě s výjimkou organizací jako Československý svaz žen, kde byla jejich přítomnost stanovená shora).
Ani to však neposkytuje úplnou představu o působení žen v opozičním hnutí. Kromě žen viditelných, podepsaných a (polo)veřejně vystupujících je totiž nemožné opomenout v pozadí stojící partnerky aktivních disidentů. Podle Petrušky Šustrové byl disent nejen paralelní společností, ale především společenstvím, v němž hrály obrovskou roli otevřené domácnosti. Vzhledem k tomu, že se tehdejší neoficiální politický život neodehrával ve veřejném prostoru, z nějž byl režimem vykázán, ale v soukromí bytů a chalup, zapojovali se do něj víceméně automaticky všichni, kdo danou domácnost sdíleli. Kromě toho bylo každému z jeho účastníků jasné, že případná represe se neomezí pouze na aktivního člena rodiny, ale nevyhnutelně dopadne na celou „jednotku“. Bez souhlasu a podpory partnera či partnerky byla aktivní účast v disentu prakticky nemožná. Činy typu podpis Charty 77 tak byly obvykle výsledkem vzájemné dohody. Ta nezřídka zahrnovala strategické rozhodnutí, že jeden z partnerů (typicky žena) se z existenčních důvodů bude držet v pozadí, aby se vyhnul případnému postihu, nepřišel o zaměstnání a mohl udržovat rodinu v chodu.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že podíl žen zapojených do československého opozičního hnutí lze jen obtížné stanovit; můžeme však oprávněně předpokládat, že se pohyboval někde mezi jednou třetinou a jednou polovinou. Kam se však tyto ženy vytratily po roce 1989? Podle Marcely Linkové, vedoucí výše zmíněného výzkumného projektu AV ČR, spočívá možné vysvětlení v tom, že po změně režimu došlo k oddělení soukromé a veřejné sféry. Politická činnost se z domácností opětovně přesunula do veřejného prostoru, a tím částečně mimo dosah do té doby politicky aktivních žen. Vytratila se tak zvláštní okolnost kompenzující omezení, s nimiž se člověk pečující o rodinu při snaze o veřejné angažmá setkává.
Jiné vysvětlení nabídla v Knihovně Václava Havla Zofia Romaszewska: při boji proti komunistickému režimu se podle ní příliš neuplatňovaly osobní ambice, jež Romaszewska přisuzuje spíše mužům. Veškerá opoziční činnost totiž podle ní chtě nechtě směřovala k tomu, že člověk bude potrestán a pravděpodobně uvězněn, a „do vězení se všichni hrnuli stejným tempem a stejně odhodlaní“. Při jednání u kulatého stolu v roce 1989 však už byla v Polsku situace jiná a představitelé opozice se diferencovali podle toho, zda měli ambice se do jednání zapojit, nebo „stáli více nohama na zemi“ a považovali ho především za divadlo. Kromě toho z čelných řad politického života v této době odešlo mnoho představitelů Solidarity kvůli tomu, že nesouhlasili s linií jejího předsedy Lecha Wałęsy. Součástí této skupiny bylo i několik velmi významných ženských osobností (za všechny jmenujme Annu Walentynowiczovou a Joannu Duda-Gwiazdovou), avšak jejich marginalizace patrně s pohlavím přímo nesouvisela.
Feminismus byl jak Československu, tak v Polsku 70. a 80. let marginálním fenoménem, mnozí ho pokládali za exotickou kuriozitu. Jak vzpomíná Petruška Šustrová, s feministicky orientovanými iniciativami se v této době setkala dvakrát. V obou případech se jich odmítla zúčastnit s tím, že se jedná o nemístnou segregaci, a považovala je za absurdní. V popředí zájmu disentu v obou zemích se nacházelo téma lidských práv a narovnání vztahu občana a státu, otázka genderových rozdílů byla v tomto ohledu druhotná.
Zájem o téma působení žen v disentu je zcela namístě. Nelze však přehlédnout, že pro samotné účastnice tehdejšího dění je poněkud překvapující a ne zcela srozumitelný. Jak se opakovaně ukázalo ve zmiňované debatě i v promítaném dokumentu, dnešní pohled na tehdejší společenské poměry nám automaticky podsouvá interpretaci, že ženy čelily marginalizaci a různým formám útlaku ze strany mužů – evidentně se to však neprotíná s tím, jak o svých zkušenostech smýšlejí pamětnice. Obě diskutérky opakovaně odmítly, že by se v rámci opozičního prostředí činil rozdíl mezi muži a ženami, že by se něčí hlas či názor přehlížel z důvodu pohlaví. Nejedná se přitom o idealizaci tehdejších vztahů – jak uvedla Zofia Romaszewska, v polské opozici se našla spousta lidí, jejichž hlas nebyl v důležitých momentech vyslyšen, ovšem nikoli kvůli jejich pohlaví. Se stejnou reakcí se setkávala i autorka dokumentu Marta Dzido: většinou narážela na překvapení, její respondentky se nad genderovými otázkami disentu před kamerou zamýšlejí vůbec poprvé. Dnešní optika reprezentovaná mladou dokumentaristkou se s odpověďmi respondentek míjí, a film tak trochu promarňuje příležitost položit jim i jiné otázky. Jedná se přece o účastnice mimořádně zajímavých historických událostí! Neustálý údiv nad tím, kde všude se dění účastnila nějaká žena, sám o sobě dvouhodinový film neutáhne.
Ze vzpomínek výše uvedených pamětnic i mnoha dalších žen zde nezmíněných vysvítá, že vnímaly nerovnost ve smyslu dělby práce v domácnosti, omezení vyplývající z role matky, hospodyně a hlavní pečovatelky. Opoziční prostředí bylo ostatně poměrně konzervativní, muži navíc často pracovali fyzicky nebo trávili mnoho času mimo domov, takže tato role spočívala prakticky výhradně na ženách. Odmítají však, že by v disentu zažívaly nerovnost v oblasti toho, jak a zdali je akceptován jejich názor a politická aktivita. Také v tomto ohledu nám prostředí opozičních aktivistů může být stále vzorem.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025