17. února, 2017 Alena Mikolášková
Szilárd Borbély se na smrt dlouho připravoval. Ve svých padesáti letech spáchal sebevraždu. Foto: Pixabay
Tento brutální útok postihl rodiče maďarského básníka, prozaika a literárního vědce Szilárda Borbélye. Čtyři roky nato vydal básnickou sbírku Pompa funebris, která se měla stát poctou jeho rodičům, a hlavně mu pomoci vyrovnat se s jejich hrůzným koncem. Sbírka začala vznikat v roce 2002. Podle autorových slov to bylo možné, až když opadly veškeré svazující emoce – vztek, nenávist, chuť po pomstě -, a zůstalo jen prázdno a smutek.
Říká se, že velké věci vznikají náhodou, ale také se praví, že štěstí přeje připraveným. Obojí se snoubí ve zrodu sbírky Pompa funebris, podle kritiků i čtenářů velkého básnického počinu maďarské literatury začátku třetího tisíciletí. Borbély v rozhovoru, který byl přeložen do češtiny a otištěn v časopise Souvislosti v roce 2005, tvrdí: „Nejdřív jsem se toho tématu nechtěl vůbec dotýkat. Po roce a půl dostalo formu díky určité souhře okolností… Zrovna jsem zkoumal maďarské souvislosti s příběhem Amora a Psyché v 18. století, seděl jsem ve vídeňské Národní knihovně a hledal dobové odkazy. Do elektronického vyhledávače jsem psal hesla Amor, Psyché, smrt a podobně. Vyplivlo mi to spoustu knížek, článků, studií, většinu z nich jsem si půjčil. Byl mezi nimi i Angelus Silesius. A tehdy jsem našel ten pravý tón a pravý jazyk.“
Pravým tónem a jazykem se zde myslí styl baroka – plný protikladů, kudrlinek a fascinace smrtí i křesťanstvím… Díky tomu vznikla jedinečná sbírka barokních básní v moderním hávu, které kvůli hrůznému kontextu vyvolávají mrazení v zádech.
III.
Dokud jsi žila v těle,
chodilas (ty:Já) městem
ve strachu před Člověkem
a tím co činí – před zlem.
Bát se už sotva musíš,
jsi mrtvá jak náš Ježíš,
řekli mu: “Ať už zmizíš!
Jsi jen cár masa, vidíš?!”
Neplakal při mučení
s jazykem vytrženým,
lbem botou proraženým,
sekerou rozhmožděným.
(Szilárd Borbély: Pompa Funebris; přeložila Lucie Szymanovska)
Szilárd Borbély se narodil roku 1964 na východě Maďarska, kousek od rumunských hranic, do nešťastné doby a rodiny stižené stigmatem, které malá vesnice neodpouští. Jeho otec byl totiž nemanželským synem židovského souseda a po smrti otčíma jej celá jeho rodina vydědila.
Rodina malého Szilárda Borbélye se setkávala ve své vesnici s ústrky a posměšky a okrádáním v obchodech. Navíc Szilárdův otec kvůli kulackému původu těžko získával práci. To vše dohromady vyústilo v přestěhování rodiny do jiné vesnice.
Svůj rodný kraj Szilárd Borbély v podstatě neopustil, na studia v Budapešti nedostal doporučení a pomalu se smiřoval s tím, že východní Maďarsko zůstane jeho osudem. Vystudoval univerzitu v Debrecíně a posléze na ní začal přednášet literaturu. Ještě během studií složil své první básně a postupně se z něho stal jeden z nejvýraznějších maďarských básníků přelomu tisíciletí.
Pro jeho dílo jsou typické kromě již zmíněné inspirace barokem také silný křesťanský vliv a snaha o vyrovnání se se svým židovským původem. Rovněž hledání hranic jazyka představuje důležitý aspekt jeho literární tvorby.
V roce 2013 napsal svůj první a zároveň jediný román Nemajetní (v roce 2016 vyšel v nepříliš zdařilém českém překladu), který se stal událostí roku a povinnou četbou pro každého, kdo se zabývá současnou maďarskou literaturou. Borbély zde de facto pojednává o svém dětství (podle slov samotného autora se jedná o životní fikci), a vyrovnává se tak s výše popsanou obtížnou situací své rodiny. A opět si volí „barokní“ cestu, jež mu pomáhá lépe vykreslit zmar a bídu jedné rodiny na drsném maďarském venkově. Nejsou to však slova ani styl, co ve čtenáři probouzí myšlenky na baroko, nýbrž jistá fascinace špínou, rozkladem nebo marností jakéhokoliv života, lidského i zvířecího. Zároveň jde o popis brutálního chování, jakého jsou lidé schopni jeden vůči druhému a také ke zvířatům. Můžeme v tom najít jistý barokní protiklad: člověk jakožto odraz Boží se dokáže chovat jako zvíře.
Hlavním hrdinou knihy je malý chlapec, který nahodile vypráví příhody ze svého života tak, jak mu přijdou na mysl. Malé dítě jako vypravěč ve čtenáři umocňuje pocit zhnusení z popisovaných událostí. Dospělý čtenář zároveň cítí větší soucit a empatii s malým chlapcem, kterému se dějí hrozné věci a někdy je i sám páchá. Dětský vypravěč neprožívá události v kategoriích dobra a zla, často je kvůli své nedospělosti plně nechápe, a mluví o nich proto s odstupem novinových zpravodajských článků. Tento očividný protiklad, hrůza vyprávěná až neosobním stylem, nejednoho čtenáře překvapí a možná i opaří.
V maďarské literatuře příběh podaný dětskou optikou není žádnou novinkou – stačí si vzpomenout na Člověka bez osudu od Imre Kertésze, a dala by se vyjmenovat další díla. Nicméně právě ke Kertészovi mají Nemajetní nejblíže lakonicky popisovaným děsem. Dalo by se říct, že Nemajetní a Pompa funebris tvoří dohromady pomník ze slov postavený jedné rodině stižené neštěstím, ale svými literárními kvalitami přesahují autorův autobiografický rámec.
Od svých čtyřiceti let se Szilárd Borbély chystal na „barokní“ dobrou smrt, tedy aby byl v okamžiku skonu smířený se svým životem i se svými blízkými. V únoru 2014, ve svých padesáti letech, spáchal sebevraždu. Maďarsko tak ztratilo výraznou postavu své literární scény. Místo závěru se hodí verše z básně Cherubský poutník od Angela Silesia, velkého barokního básníka, jenž Borbélye inspiroval.
Jak cizí věčnu je sled hodin, dnů a let!
A já jsem doposud, žel nenalezl střed!
Dvě oči duše má: to jedno vidí čas
a druhé upřeno je do věčnosti zas.
Že žiješ pro věčnost, ó křesťane, jen zdá se,
když bídně uvízl jsi tělem duší v čase!
Szilárd Borbély žije věčně díky svému dílu i díky tomu, že již není tělem ani duší uvězněný v čase a prostoru tohoto konečného světa.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025