22. května, 2017 Tomáš Fošum
Naděžda Tolokonnikovová - jedna z těch, co se nebojí. Foto: Wikimedia Commons/Denis Bochkarev
Po listopadu 1989 se náš zrak obrátil na Západ. Naopak Východ pro nás představoval nevábnou minulost, na niž bychom nejraději zapomněli. Když se o dva roky později rozpadl Sovětský svaz, měli mnozí problém rozlišovat mezi nově vzniklými státy na jeho troskách. Ještě v polovině devadesátých let označil jeden český fotbalista své soupeře z Litvy za „Rusáky“. Když podobné přezíravosti čelily Rusku jazykově vzdálené baltské národy, není divu, že svébytnost Ukrajinců nebo Bělorusů byla pod rozlišovací schopnosti průměrného Čecha. Mimochodem, někteří s ní mají problém dodnes, ačkoliv se evidentně i s ohledem na svou hradčanskou adresu považují za Čechy nadprůměrné.
Tuto nejen českou ignoranci nabourali Ukrajinci nejprve svou oranžovou revolucí v roce 2004. Ta však nakonec kvůli chybám tamních politiků vyzněla do ztracena. Druhý pokus zahájený na podzim 2013 na kyjevském Majdanu trvá dodnes. Za snahu vyprostit se z bratrského sevření kremelského medvěda Ukrajinci draze zaplatili, ale jejich naděje na lepší budoucnost nabývá čím dál tím viditelnější obrysy. Vladimiru Putinovi se nechtěně povedlo vytvořit, respektive sjednotit ukrajinský národ. Všiml si toho celý svět, přičemž změnu jsme zaznamenali i pod Řípem. Zatímco oranžovou revoluci v našich médiích komentovali především specialisté na Rusko, o devět let později už zde byla řada ukrajinistů.
Poláci na rozdíl od nás nemuseli Litevce nebo Ukrajince objevovat. S těmito národy je spojuje i rozděluje společná historie – ať už v rámci polského státu nebo pod ruskou okupací. Právě kvůli staletým zkušenostem s ruským imperialismem Poláci pochopili, že nezávislost Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí na Rusku je pro svobodu nad Vislou životně důležitá. Tak by se dala ve velké zkratce definovat polská východní politika, jíž se obsáhle věnujeme v tomto čísle. Nechybějí zde ani články týkající se některých zemí postsovětského prostoru, ať už se jedná o samotné Rusko nebo třeba o Gruzii, která čelila ruské vojenské agresi již šest let před Ukrajinou, tedy v roce 2008. Tyto články pro nás napsali jak čeští, tak polští autoři.
Jeden text jsme v rámci projektu o polské reportáži podpořeného Česko-polským fórem převzali z partnerského časopisu Nowa Europa Wschodnia. Název tohoto dvouměsíčníku koresponduje s přáním Demokratického středu vycházejícího v relativním závětří střední Evropy: Přejeme si vidět novou východní Evropu, to znamená svobodnou a prosperující. Což se samozřejmě přímo vylučuje s cíli ruského autoritářského režimu. Ten vadí i mnohým Rusům, přičemž někteří z nich neváhají čelit caru Vladimirovi i za cenu věznění či dokonce ztráty vlastního života. Ani ti si rozhodně nezaslouží označení „Rusáci“. Zaslouží si naši podporu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025