08. prosince, 2017 Miroslav Šepták
Mládí vpřed. Foto: Miroslav Šepták
Takového politika, jakého představuje pravděpodobný budoucí kancléř Sebastian Kurz, Rakousko už dlouho nemělo. Neopotřebovaný, dynamicky působící mladý muž s pečlivě pěstovaným zevnějškem proměnil stranu nacházející se v krizi ve vítězné mužstvo s nepřehlédnutelným kapitánem. Enormním osobním nasazením a profesionálním politickým marketingem zabránil tomu, aby členská základna a především voliči upadli do stavu uspokojení z „jistého vítězství“, které předpovídaly všechny předvolební průzkumy.
Kurzova strategie od počátku stála na dvou pilířích: na změně stranické image s cílem vytvořit u voličů dojem vzniku nového, otevřeného hnutí s programem rozvoje země a na redukci předvolební kampaně na několik pro širší veřejnost důležitých témat. Předseda lidovců tak zdůrazňoval zpřísnění azylové politiky a problematiku integrace cizinců do většinové společnosti, k čemuž přidal slib snížení daňové zátěže i kriminality.
Hlavní Kurzův vyzyvatel, sociální demokracie (SPÖ) s úřadujícím kancléřem Christianem Kernem v čele, byl v jednu chvíli kampaně zralý na ručník. Na přelomu září a října totiž vypukla aféra s facebookovými profily s rasistickým a antisemitským podtextem, které útočily na Sebastiana Kurze. Nitky negativní kampaně za hranicemi rakouské politické kultury vedly k SPÖ, konkrétně ke skupině lidí kolem jejího volebního stratéga Tala Silbersteina, mezitím zatčeného v Izraeli kvůli podezření z trestné činnosti. Aféra Silberstein vrhla na sociální demokracii nepříznivé světlo. Zdálo se, že strana nedokáže věcně argumentovat a místo toho chce zvítězit za každou cenu.
Navzdory různým předpovědím o kolapsu SPÖ se socialisté nakonec dokázali zvednout a skončili na druhém místě. Christian Kern po rozpačitém začátku kampaně působil v jejím závěru velmi koncentrovaně a uvolněně zároveň, pravděpodobně v duchu hesla „nemám co ztratit“. K tomu přidal varování před „sociálními experimenty“, pokud by došlo k vytvoření vládní koalice lidovců (ÖVP) a Svobodných (FPÖ). Sociální demokracie se tak stylizovala do pozice hráze bránící posunu Rakouska doprava. Uvedená strategie slavila úspěch, neboť kromě tradičních sociálnědemokratických voličů oslovila i některé příznivce Zelených, kteří v naději, že tím posílí SPÖ během povolebních vyjednávání, a zabrání tak vzniku tyrkysovo-modré vlády, nakonec odevzdali hlas Kernově straně.
Vznikne-li opravdu vláda lidovců a Svobodných, nabízí se socialistům zajímavý potenciál budoucího růstu, když by mohli pokračovat v kampani proti hrozícím „experimentům“ v sociální oblasti. Kern pak může v roce 2020 zkusit zabojovat o prestižní funkci starosty Vídně. Ostatně vedení rakouské metropole drží sociální demokracie nepřetržitě od konce druhé světové války.
Zatímco socialisté odvrátili hrozbu historicky nejhoršího volebního výsledku, Zelení zaznamenali debakl. Jejich předvolební kampaň se nesla ve znamení přehmatů, mylných rozhodnutí a vnitřních sporů. Vše začalo hádkou mezi stranickým vedením a mládežnickou organizací. Následovalo nečekané odstoupení dlouholeté spolkové mluvčí (předsedkyně) Evy Glawischniggové. Další, a jak se později ukázalo stěžejní, oslabení způsobil odchod jednoho ze zakladatelů Zelených Petera Pilze. Volebním lídrem strany se sice stala zkušená poslankyně Evropského parlamentu Ulrike Lunaceková, jež však zůstala ve Štrasburku namísto toho, aby s nasazením objela celou zemi. Zelení tak v konečném důsledku získali image strany zabývající se daleko více svými problémy než starostmi občanů.
V neděli 15. října přišel šok a současně největší překvapení rakouských parlamentních voleb. Zelení nepřekonali čtyřprocentní hranici potřebnou pro vstup do Národní rady. Lavice celostátního parlamentu tak opustili po jedenatřiceti letech. Paradoxem je, že hnutí narychlo vytvořené kolem Petera Pilze se naopak do Národní rady dostalo. Žádné rakouské straně se dosud nepovedlo se po vypadnutí z parlamentu do něj vrátit. Jelikož Zelení vykazují značné úspěchy na zemské i komunální úrovni, mají v tomto ohledu nemalou šanci přepsat historii.
Vyústění voleb přineslo tři možné koaliční varianty. O obnovení dlouholeté spolupráce nechtějí ani lidovci, ani socialisté slyšet. Druhou možnost, koalici SPÖ s FPÖ, odmítla prvně jmenovaná strana. Třetí varianta, kooperace lidovců a Svobodných, nabízí největší vzájemný programový průnik, který mimo jiné zahrnuje restriktivní migrační politiku, reformu sociálního systému a posílení bezpečnostního aparátu státu. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak si případně povedou ve vládě Svobodní, jejichž předchozí koaliční angažmá vedlo před dvanácti lety k rozštěpení strany.
Potíže při jmenování tyrkysovo-modré vlády může dělat rakouský prezident Alexander Van der Bellen, jenž se nechal slyšet, že některé potencionální kandidáty na ministerská křesla za FPÖ – například současného místostarostu Vídně Johanna Gudenuse nebo europoslance Haralda Vilimského – nepovažuje za důvěryhodné osoby a odmítá jim svěřit jakýkoli rezort. Navíc bude muset nová vláda splnit značná očekávání obyvatelstva. Minulé kabinety socialistů a lidovců příliš často oslabovala vnitřní nejednotnost, přičemž jim zároveň chyběla odvaha k rozsáhlejším reformám. Jak lidovci, tak Svobodní slibovali nový styl vládnutí. Nyní mohou ukázat, že dokáží přejít od slov k činům.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025