13. prosince, 2017 Jan Holovský
Jiří Strach zabodoval se svou pohádkou Anděl Páně. Foto: Wikimedia Commons/Fear
V ostatních evropských státech se o Vánocích vysílá plejáda různých pořadů. Když už však mezi nimi najdeme pohádku, jedná se většinou o animované dílo zaměřené na děti, a nikoliv o hrané snímky, které u nás představují oblíbenou plnohodnotnou alternativu klasických rodinných filmů.
V tuzemsku totiž platí, že pokud nemá televizní stanice na Vánoce v programu pohádkový příběh, klesá jí sledovanost. Naplno se to ukázalo loni, když Česká televize nasazovala už během adventu jednu pohádku za druhou, zatímco komerční televize promítaly spíše zahraniční filmy. Pro jejich sledovanost to mělo zdrcující následky, což bylo o to citelnější, že nejvíce lidí zapíná televizi právě o Vánocích. Mezi deset nejúspěšnějších vánočních pořadů se tak z nabídky komerčních kanálů prosadil pouze jediný, a sice legendární pohádka S čerty nejsou žerty vysílaná Novou na Boží hod vánoční. Prvních osm nejsledovanějších pořadů loňského Štědrého dne pocházelo z České televize, přičemž její novou pohádku Pravý rytíř vidělo v hlavním vysílacím čase 64 procent diváků. Pokud k nim přidáme 11 procent z Novy, která právě vysílala Princeznu se zlatou hvězdou na čele, tak tři čtvrtiny diváků sledovaly o Štědrém večeru české pohádky.
Tento žánr je přirozenou a nedílnou součástí evropské lidové kultury. Na významu nabyl během formování moderních národů, které v něm mimo jiné hledaly vlastní identitu. Pohádky Hanse Christiana Andersena nebo bratří Grimmů u nás měly značný ohlas, především pak u Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. Zatímco první z nich sepsal české pohádky v jejich původní podobě, Božena Němcová je převyprávěla a posunula je díky svému mimořádnému literárnímu talentu na vyšší uměleckou a výchovnou úroveň. Na druhou stranu tím ztratily původní autenticitu a syrovost, neboť původně nebyly určeny pro dětské uši. Němcová udává tón českých pohádek i poté, co se jich ve 20. století ujaly film a televize.
Právě díky těmto médiím se staly takovým fenoménem. Jeho vznik má tři hlavní důvody. Především tradiční český národní příběh vyprávěl o vzepětí bodrých rovnostářských venkovanů se skvělou minulostí, pěstujících vlastní jazyk a folklór v opozici vůči německé měšťanské a šlechtické vrchnosti okupující českou zemi. Při vzývání venkovských kořenů tak měly pohádky pro Čechy ještě větší význam než pro jiné národy. Druhým důvodem bylo to, že „nevinné“ pohádky a dětská tvorba vůbec procházely po roce 1948 cenzurou mnohem snadněji než ostatní žánry, takže se jim věnovala řada výjimečně schopných umělců. Třetím důvodem byl fakt, že hned první plnohodnotná filmová pohádka, Pyšná princezna Bořivoje Zemana z roku 1952, se navzdory zásahům cenzorů mimořádně povedla. Ostatně se promítá navzdory černobílému provedení s úspěchem dodnes. Objevují se v ní později mnohokrát variované postavy roztržitého, směšného, ale v jádru hodného krále a jeho zlých rádců. Také zde téměř chybí nadpřirozeno, které nebylo hodno pokrokového myšlení nového socialistického člověka. Zbyl jen ten zpívající kvítek.
Základy úspěchu československé filmové pohádky pak zpečetil Jan Werich. Dva roky po Pyšné princezně ztvárnil hlavní roli ve filmu Byl jednou jeden král, kterým založil tradici vyloženě komediální pohádky. K ruce si vzal ikonu předchozí filmové éry, omilostněného Vlastu Buriana, jenž tak dostal možnost znovu zazářit na stříbrném plátně. Dál už to šlo rychle. V roce 1955 vznikl snímek Obušku z pytle ven, následovaly první „čertovská“ pohádka Hrátky s čertem (1956) s kulisami geniálního Josefa Lady, v roce 1959 pak Dařbuján a Pandrhola a Princezna se zlatou hvězdou.
V 60. letech nastala proměna životního stylu a částečně se uvolnily okovy tvůrčích sil, díky čemuž vznikl prostor pro umělecké experimentování. Tehdy se mohlo zdát, že se tento žánr už vyčerpal. Na samém sklonku uvolnění, v roce 1968, se však objevil další pohádkový hit, který byl jedním velkým experimentem. Poměrně nečekaně za ním stál průkopník pohádkového žánru Bořivoj Zeman. V Šíleně smutné princezně riskoval obsazením neherců do hlavních rolí, vizuálním provedením z mišmaše historických epoch kombinovaným s typicky „šedesátkovou“ grafikou, hrátky s pravidly žánru a muzikálovým pojetím s písněmi dvacetiletého Jana Hammera mladšího. Podařilo se mu však vybalancovat jednotlivé složky a vytvořit nadčasové dílo. Bohužel, pokud nepočítáme svéráznou Dívku na koštěti (1971) stavějící na prolnutí pohádky a reality, další experimenty se už nekonaly.
Po roce 1968 bylo potřeba světu ukázat novou sílu „normalizovaného“ českého filmu. Ve filmech pro rodiny s dětmi se spatřoval největší potenciál, takže do vlajkové lodi české produkce se investovalo značné úsilí a finance. Výsledkem byly Tři oříšky pro Popelku z roku 1973, které se i díky spolupráci s NDR a zajištěnému exportu na Západ staly celosvětově nejznámější tuzemskou pohádkou. Režisér Václav Vorlíček tak navázal na mezinárodní úspěch Dívky na koštěti, čímž zásadně pomohl další spolupráci mezi západoněmeckou a československou tvorbou. Bez toho by těžko vznikl nejen seriál Arabela (1980), jako určitá kombinace právě Dívky na koštěti a Třech oříšků pro Popelku, ale také například sci-fi seriál Návštěvníci (1983). Scénář první „zimní“ pohádky, sepsaný na motivy Boženy Němcové, pak znamenal díky kombinaci vážnějších a vtipnějších momentů sázku na jistotu. Samotná Popelka byla představena jako vzor moderní emancipované dívky, která neztrácí svou ženskost ani v mysliveckém převleku.
Díky obrovskému úspěchu této pohádky následovala v Československu nová vlna žánrové tvorby. Ve stejnou dobu vznikla Zlatovláska, později se objevily stálice Jak se budí princezny, Honza málem králem (obě 1977) a Princ a Večernice s hororovou Pannou a netvorem (obě 1978). V 80. letech zaujaly vážněji pojaté snímky jako Třetí princ (1982), Nebojsa (1983), Perinbaba (1985) nebo první pohádka Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987). Přibývaly také experimenty. Kromě zmíněné Arabely to byli i Tři veteráni (1983) Oldřicha Lipského a Zdeňka Svěráka, kteří odvážně propojovali pohádku s prvky groteskního cimrmanovského pojetí 19. století.
Největší oblibu si však získal film S čerty nejsou žerty natočený roku 1984 Hynkem Bočanem. Scénář napsal režisér společně s Jiřím Justem na motivy pohádky Boženy Němcové. Tímto filmem vyvrcholila přeměna českého pohádkového pekla, když se z říše temna stala pozitivní instituce, kde vtipní čerti trestají zlé lidi. Byl to trend, který při pokročilé sekularizaci české společnosti nastavili už Josef Lada a Jan Drda. Dodnes se pohádka S čerty nejsou žerty spolu se Třemi oříšky pro Popelku bere jako nedostižný etalon kvality. Bočanův snímek navíc slouží i jako zdroj zlidovělých hlášek.
Nejvíc však za normalizace žánr „ždímala“ televize, která chrlila nespočet levných studiových pohádek. Ale i v rámci nich vznikala nadčasová díla. Za všechny lze zmínit Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert (1976), Princové jsou na draka (1980) nebo Co takhle svatba princi (1986) s hereckými esy typu Vladimíra Menšíka, Jiřiny Bohdalové nebo Petra Nárožného. Za zmínku stojí také pohádkový „úlet“ O princezně, která ráčkovala (1986), jenž si díky neotřelému pojetí a písničce Královské reggae dodnes udržuje takřka kultovní status.
Od pádu komunismu v roce 1989 často slýcháme, že Češi už dobrou pohádku natočit neumějí. Je pravda, že radikální změna životního stylu, násobně větší množství možností i proměna způsobu filmování vedly k tomu, že i dřívě úspěšní tvůrci najednou selhávali. Václav Vorlíček se snažil navázat na dřívější úspěchy sérií pohádek v česko-německé spolupráci, jenže jeho Kouzelný měšec (1996), Pták ohnivák (1997) a Jezerní královna (1998) dopadly přinejlepším průměrně. O moc lépe si nevedl ani jeho Král sokolů z roku 2000, i když proti Vorlíčkově pozdější snaze o zfilmování Macha a Šebestové nebo pokračování Saxány to byla ještě veledíla.
Nová doba nesvědčila ani Zdeňku Troškovi, který sice v roce 1994 vytvořil lehce nadprůměrnou Princeznu ze mlejna, kde rozvinul svoji lásku k jihočeskému lidovému baroku a francouzskému rokoku a pokračoval v polidšťování dalších pohádkových postav (vedle tradičního čerta i vodník nebo čarodějnice), ale jejich asertivní pitvoření už se začínalo trhat ze řetězu a to samé se dělo i mizejícímu příběhu. Jeho další pohádkové počiny – Princezna ze mlejna 2, Z pekla štěstí (shodně 1999) nebo Z pekla štěstí 2 (2001) – se tak už staly pro mnoho lidí nesnesitelnými. Alespoň k průměru se vrátil pohádkami Nejkrásnější hádanka (2008) a Čertova nevěsta (2011). Vedle Trošky selhal například i Hynek Bočan s Láskou rohatou (2009).
Poetický tvůrčí styl si naopak ponechal Zdeněk Svěrák, jehož Lotrando a Zubejda v režii Karla Smyczka (1996) a částečně i Tři bratři (2014) režírovaní synem Janem Svěrákem patří k pohádkovému nadprůměru. Z prvních porevolučních pohádek je pak nutné zmínit ještě úspěšnou Nesmrtelnou tetu, která se však příliš nechala unést duchem porevolučním doby, a postupně tak její obliba klesala. Dobíhala také doba studiových snímků, kde dodnes z balastu vystupují hlavně dvě nadčasové pohádky, tedy O princezně z Rimini (1999) s bratry Michalem a Vladimírem Dlouhými, kterou se rozloučil s kariérou režisér Ludvík Ráža, a o dva roky mladší komediální Čarodějné námluvy, jež těží ze sehraného tria Petra Nárožného, Ondřeje Vetchého a Jany Brejchové.
Z velkého množství pohádkových filmů, které vznikly již v novém tisíciletí, se najde jen málo těch, na něž si za deset let někdo vzpomene. Často selhává i Česká televize, jež si předsevzala, že na každý vánoční večer natočí vlastní pohádku, přičemž na jedné z nich vždy spolupracuje se slovenskými partnery. Ale zatím nepříliš úspěšně. Slovenští tvůrci, kteří si žánr osvojili především během normalizace, totiž za posledních sedmnáct let natočili jen tři alespoň průměrná žánrová díla – Orest z rodu čarodějů (2010), Láska na vlásku (2014) a právě ve spolupráci s Českou televizí natočený Zázračný nos (2016). Tři vlastní pohádky ročně ale omezují finance i tvůrčí síly, takže se České televizi povede jen jedna z mnoha.
Nicméně občas se v televizi nebo v kině objeví opravdu výrazné dílo. V roce 2005 vznikla zimní pohádka režiséra Jiřího Stracha podle předlohy Boženy Němcové (koho také jiného) jménem Anděl Páně. Během realizace se ukázal její velký potenciál, a proto byla narychlo vyslána i do kin, kde si nevedla vůbec špatně. Na Štědrý večer roku 2006 ji pak vidělo rekordních 2 731 000 diváků. Minulý rok natočil Jiří Strach její pokračování, které pojal komediálněji, a zrodil se dlouho nevídaný divácký hit, jejž v kině zhlédlo více než milion lidí. Diváky kupodivu neodradil ani neskrývaný prokřesťanský ráz pohádky, který měl dle Jiřího Stracha pomoci Čechům nalézt ztracené kořeny. Rok předtím vtrhlo do kin povedené dílo Alice Nellis Sedmero Krkavců s Marthou Issovou v hlavní roli a již v roce 2009 jimi prošlo nadprůměrné Peklo s princeznou Miroslava Šmídmajera. To na soumrak pohádky opravdu nevypadá.
Svědčí o tom i řada televizních počinů nadprůměrné kvality, k nimž náleží třeba Tři životy Jiřího Stracha (2007) či Tajemství staré bambitky Ivo Macharáčka (2011). Silný byl ročník 2012, ve kterém vznikly snímky O pokladech Víta Karase, experimentální Šťastný smolař Jiřího Stracha a Dvanáct měsíčků Karla Janáka. Právě tento skvělý příspěvek k nepočetné rodině „zimních“ pohádek naznačil, že Karel Janák patří vedle Jiřího Stracha k nejnadějnějším režisérům nové „pohádkové“ generace. To potvrdil dobrodružnou Princeznou a písařem z roku 2014 a o rok později natočeným komediálním Korunním princem. Tyto pohádky se neztratí ani v příštích dekádách. Navíc se zdá, že navzory převažujícímu mínění a některým vyloženým průšvihům (Slíbená princezna z minulého roku) se kvalita postupně zvyšuje. Spíše tedy záleží na tom, jestli si Česká televize vezme ponaučení z minulých chyb.
V současnosti se chystají nové filmové pohádky pod taktovkou osvědčených tvůrců Marka Najbrta (Čertí brko) nebo Jiřího Stracha (Dlouhý, Široký a Bystrozraký). Evidentně tedy česká pohádka neumírá a určitě nepolevuje ani zájem diváků. To je skvělá zpráva pro naši v mnoha ohledech tekutou a rozkolísanou dobu.
V tištěné formě článku (Demokratický střed 4/2017) bylo mylně uvedeno, že autorem scénáře k pohádce S čerty nejsou žerty je Zdeněk Svěrák. Autory scénáře jsou však samozřejmě režisér snímku Hynek Bočan a scénárista Jiří Just. Za chybu se omlouváme.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025