08. března, 2018 Wojciech Hofmański
Prezident Andrzej Duda s manželkou Agatou. Foto: Wikimedia Commons/P. Tracz/KPRM
Poslední prezidentské volby v Polsku v květnu 2015 nebudily tak silné emoce, jaké jsme sledovali během nedávno skončeného klání v Česku. Bronisław Komorowski tehdy do kampaně vstupoval coby obhajující prezident, který má s ohledem na vysokou podporu veřejnosti druhé volební období víceméně jisté. Zdálo se, že dokonce ani Jarosław Kaczyński nevěří, že je možné ho porazit, jelikož proti němu postavil mladého a relativně málo známého politika Práva a spravedlnosti (PiS) Andrzeje Dudu.
Ještě v únoru 2015 dosahovaly Komorowského volební preference 63 procent a důvěřovalo mu 75 procent obyvatel. Jeho uměřené vystupování a stejně tak uměřený způsob výkonu funkce Polákům dlouho vyhovovaly. Byl vítanou změnou po neklidném a neurotickém prezidentství Lecha Kaczyńského, které v roce 2010 ukončila tragická letecká katastrofa ve Smolensku. Můžeme-li věřit starým průzkumům, Lech Kaczyński by neměl šanci na znovuzvolení – již v roce 2009 jeho práci hodnotilo negativně 68 procent dotazovaných. Bronisław Komorowski však svou druhou kampaň prospal. Postrádal energii, dynamiku i průbojnost. Tyto nedostatky se ukázaly jako klíčové, protože právě zmíněné vlastnosti nejlépe charakterizovaly skvěle připravenou volební kampaň Andrzeje Dudy. Kontrast byl nakonec tak velký, že kandidát Práva a spravedlnosti ve druhém kole vyhrál, a zahájil tím vítězné tažení formace Jarosława Kaczyńského za převzetím vlády v Polsku.
Pozorovatelům politické scény nad Vislou to může připomínat situaci z roku 1995, kdy charismatický Aleksander Kwaśniewski porazil v prezidentských volbách Lecha Wałęsu. Mladí lídři mají pro polské voliče svou přitažlivost, okouzlují je příslibem symbolické, avšak velmi očekávané generační obměny. V případě úspěchu Andrzeje Dudy je zásadní si uvědomit, že lídry politických projektů po roce 1989 v Polsku byli doposud převážně stále dokola titíž hráči. Nejlépe to ilustruje fakt, že dokonce i u kulatého stolu (jednání komunistické vlády a opozice v roce 1989), jehož legitimitu dnes stoupenci Práva a spravedlnosti zpochybňují, zasedali také pozdější zakladatelé této strany Lech a Jarosław Kaczyńští.
Andrzej Duda se tedy stal odpovědí na gigantickou touhu po změně. Mladý, vzdělaný doktor práv se zkušeností ze zahraničí, zdatný řečník s politickými ostruhami získanými v Evropském parlamentu. Nejlepší možný kandidát, řeklo by se. V relativně konzervativním Polsku mu další sympatie vynesly také manželka (elegantní, ovšem skromná učitelka na jednom z krakovských gymnázií) a dcera – vzorná studentka, které se do kampaně zapojily. Rodina jako malovaná.
V image nového prezidenta se však poměrně rychle objevily první trhliny. Pozorovatelé zdůrazňovali jeho naprostou podřízenost politickým kruhům, z nichž vzešel. V tomto ohledu se jako zvláště významná a symbolická ukázala epizoda s noční jízdou po Varšavě: prezidentská kolona vyrazila uprostřed noci z paláce na Krakovském předměstí přímo ke dveřím Jarosława Kaczyńského na konzultace. Je třeba říci, že Andrzej Duda na své pověsti notáře Práva a spravedlnosti dlouho pracoval tím, že nekriticky schvaloval všechny návrhy svých někdejších stranických kolegů. Neměl problém ani s mimořádně neetickou milostí pro Mariusze Kamińského, který byl za zneužití pravomocí při řízení Ústředního protikorupčního úřadu (CBA) odsouzen k nepodmíněnému trestu. Vzápětí po omilostnění se Kamiński stal ministrem ve vládě Beaty Szydło. Duda podepisoval dokonce i zákony, jež byly jasně v rozporu s platnou ústavou. Vláda Práva a spravedlnosti mezitím ignorovala pro sebe nepříznivé rozsudky Ústavního soudu, čímž postupně narušila principy dělby moci ve státě. I na tom se prezident Duda částečně podílel tím, že nepřijal přísahy nových legálně zvolených soudců Ústavního soudu, a tím jim znemožnil nástup do funkce.
Z politické letargie probudila Andrzeje Dudu teprve obrovská vlna pouličních protestů na obranu nezávislosti soudnictví, která se Polskem prohnala v polovině roku 2017. Prezident Duda následně dva ze tří kontroverzních návrhů zákonů týkajících se justice vetoval, a obnažil tak určitý rozkol ve vládním táboře. Vzbudil tím hněv ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra a výraznou nechuť Jarosława Kaczyńského, jenž do té doby na veřejnosti jednal s prezidentem spatra. Zároveň narůstal druhý závažný konflikt mezi prezidentem a vládou: coby vrchní velitel ozbrojených sil totiž Andrzej Duda očekával součinnost od nevypočitatelného a všeobecně kritizovaného ministra národní obrany Antoniho Macierewicze. Ten však ještě výrazněji než Jarosław Kaczyński dával najevo, že prezidenta příliš vážně nebere.
Cestou, jak zdůraznit vlastní nezávislost, měly být nové návrhy reformy soudnictví, které připravila kancelář prezidenta. Andrzej Duda zariskoval a pokusil se donutit Jarosława Kaczyńského zmírnit narůstající napětí ve společnosti a ustoupit. Problém však spočíval v tom, že větší ústupky nepřicházely v úvahu – kdyby soudy zůstaly nezávislé, hrozilo by, že lidé formálně zodpovědní za narušení norem právního státu ponesou za své jednání trestní odpovědnost. Politici Práva a spravedlnosti jsou si toho velmi dobře vědomi. Sejm ovládaný poslanci PiS tedy do prezidentských návrhů zákonů vnesl nezbytné změny, které de facto omezily dělbu moci. Prezident kapituloval a nakonec osudné zákony podepsal.
Prohra prezidentského paláce se zdála natolik markantní, že opoziční média i internet doslova zalila vlna posměšných komentářů. Andrzej Duda v nich byl označován jako Adrian podle satirického seriálu Předsedovo ucho, kde je jeho politická pozice tak slabá, že si sekretářka nedokáže ani správně zapamatovat jeho jméno. Pošramocenou pověst mu však vylepšila lednová rekonstrukce vlády, do níž se zapojil v roli konzultanta. Komentátoři se shodují, že změny v obsazení ministerských křesel obratně využil k tomu, aby ze hry vyšachoval Antoniho Macierewicze. Zřetelná je také chemie mezi prezidentem a jemu věkově blízkým premiérem Mateuszem Morawieckým. Před našima očima tedy možná vzniká nové politické přátelství. S jeho hodnocením je však třeba ještě počkat.
z polštiny přeložila Anna Plasová
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025