11. března, 2018 Łukasz Kołtuniak
Alexander Lukašenko stojí v čele Běloruska již 24 let. Foto: Wikimedia Commons/Sergio Serebro
Bělorusko stejně jako Ukrajina bylo součástí někdejší Republiky obou národů (Rzeczpospolita Obojga Narodów). A stejně jako Ukrajina toto období ve své historiografii dodnes často líčí jako polskou kolonizaci. Podle mnoha polských historiků jde o opodstatněný názor. Ještě v době lednového povstání proti Rusku v roce 1863 se zdálo, že je běloruská otázka součástí otázky polské. Osvobození východních území někdejší Rzeczpospolity nacházejících se za hranicemi Polského království (náhražka polské autonomie v carském Rusku) představovalo jeden z požadavků povstalců. Národnost jednoho z jejich legendárních vůdců Konstantyna Kalinowského bychom dnes nejspíš označili za běloruskou.
Ovšem po lednovém povstání obyvatelé východních území zaniklé Rzeczpospolity shledali, že se jejich zájmy od těch polských liší, což byl pro polskou šlechtu i inteligenci šok. Nejbolestněji vnímali podobné snahy pochopitelně u Litevců, s nimiž Polsko tvořilo Republiku obou národů (polského a litevského). Od konce 19. století však začíná na Litvě národní obrození, jež se navíc právě vůči tradici někdejší Rzeczpospolity vymezuje. Podobný proces začíná i v Bělorusku, které kdysi bylo součástí litevského knížectví. Běloruské obrození ovšem odmítají jak polské, tak litevské elity. Mladá litevská inteligence usiluje o obnovu multietnického knížectví. Obrozením procházejí též Ukrajinci. Zde je konflikt s Poláky nejsilnější. Ukrajinci s nimi bojují o vliv v rámci rakouské provincie Halič, v níž mají Poláci autonomii a kterou nazývají svým Piemontem.
Zároveň v polské politice sílí národní demokracie vedená Romanem Dmowskim. Podle jeho stoupenců musí Polsko odhodit svůj naivní romantismus a s národním obrozením národů někdejší Rzeczpospolity si poradit pomocí metod, jež užívaly velmoci vůči Polákům při záborech.
Národní demokracie mluví o reálpolitice. Kolem Leona Wasilewského a Józefa Piłsudského se však rodí odlišný myšlenkový proud. Vzniká takzvaný polský prométheismus, jenž si klade za cíl osvobození utlačovaných národů z ruské nadvlády. Na svět se tak klube polská tradice přemýšlení o Východě, která dodnes přetrvává. Pro Dmowského navzdory jeho pohrdání carským despotismem představuje Rusko menší zlo než mocné Německo. Zato Wasilewski spatřuje polský zájem v rozbití ruského impéria. K tomu je podle něj třeba využít rodící se národy obývající někdejší polské kresy (tedy východní okraje Rzeczpospolity), nikoliv je potlačovat. Jeho myšlenka má silné idealistické zabarvení. Wasilewski se učí jazyky těchto národů a spolupracuje s tamními intelektuály. Snahu stát se Prométheem pro tato porobená etnika vnímá jako podstatu polské existence.
Běloruské obrození nemělo před první světovou válkou příliš velký úspěch. Podle jeho kritiků se omezovalo pouze na Minsk. Nicméně po válce spolu s rozpadem starých pořádků ve střední a východní Evropě vzniká první běloruský stát, který ale existuje jen něco přes rok.
Pře mezi národní demokracií a prométheisty de facto utváří charakter sporu o východní politiku dodnes. Po obnově samostatného státu v roce 1918 si Polsko vyzkoušelo realizaci prométheovské myšlenky. Polsko-sovětská válka měla být jakousi protiruskou křížovou výpravou za podpory Ukrajinců a Bělorusů. Jenže Polsko navzdory vítězství podle řady historiků prohrálo mír. Smlouva podepsaná v roce 1921 v Rize totiž předala východní části Ukrajiny a Běloruska pod sovětskou nadvládu. Historická šance polských prométheistů na „rozebrání” Ruska zůstala promarněna. Po uzavření Rižského míru již Piłsudski údajně nevěřil, že samostatný polský stát dlouhodobě přežije. Další dělení Polska se stalo otázkou času.
Druhá republika totiž dostala do vínku silné bolševické Rusko jako souseda a obzvláště složitý hlavolam na východě země obývaném ukrajinskou a běloruskou menšinou. Roky 1918-1939 se nesly ve znamení polsko-ukrajinského konfliktu, který se chvílemi blížil občanské válce. Ani vztahy s běloruskou minoritou se neobešly bez napětí. Běloruské hnutí nabíralo dech. Navíc leninská národnostní politika dopomohla k posílení běloruské identity na území SSSR. Aby vyřešil národnostní problémy, rozhodl se Lenin přiznat jednotlivým národům kulturní autonomii, za což se měly vzdát politických ambicí. V této souvislosti se mluví o takzvané generaci dvacátých let. Jednalo se o komunisty, kteří spojovali marxistickou utopii s ukrajinským nebo běloruským patriotismem. Patřil k nim i ukrajinský filmový scénárista a režisér Olexandr Dovženko. Zatímco SSSR experimentoval s náhražkou skutečné federace, Polsko do roku 1926 vůči menšinám uplatňovalo politiku v duchu národní demokracie. Samozřejmě, že byl rozsah politických svobod v obnoveném polském státě větší než v Sovětském svazu. Nicméně Ukrajinci a Bělorusové nedostali ani onu náhradu samostatnosti, kterou získali od komunistického Ruska. Z toho důvodu si mnoho současných běloruských historiků myslí, že se ve dvacátých letech Bělorusům žilo lépe v SSSR než v Polsku.
Ve třicátých letech, kdy pronikaly na světlo střípky informací o stalinských čistkách, si ovšem velká část ukrajinské a běloruské elity uvědomila, že Sovětský svaz pro ně nemůže být alternativou k polskému „záboru”. Polsko, jež od roku 1926 znovu vedl Józef Piłsudski, zkoušelo oživit prométheovskou ideu. Obavy, že velké uvolnění na východě země způsobí krach státu, však byly příliš silné. Na druhou stranu některé skupiny – jako například ta kolem Polsko-ukrajinského bulletinu Włodzimierze Bączkowského – navrhovaly napadnout čistkami oslabený Sovětský svaz pod heslem vysvobození tamních národů z bolševicko-ruského nevolnictví. Sám Bączkowski doporučoval využít nejen separatismu ukrajinského a běloruského, ale též sibiřského!
Nakonec bylo vše jinak a naopak SSSR využil v září 1939 polské slabosti, přičemž se Stalin vydával za osvoboditele západních částí Ukrajiny a Běloruska. Mezi běloruskými elitami se pak objevily tendence spolupracovat s nacistickým Německem, ale byly menší než na Ukrajině. Sám Hitler neposkytl Ukrajincům a Bělorusům žádný prostor pro manévrování. Místo realizace Rosenbergovy vize osvobození národů východní Evropy s nimi zacházel jako s podlidmi.
Bělorusko během druhé světové války utrpělo největší lidské ztráty. Na druhou stranu získalo západní část území, jež v meziválečném období patřilo k Polsku. Také se vyhnulo na rozdíl od Ukrajinců krvavým střetům s Poláky typu volyňské řeže. Nicméně podle mnoha běloruských intelektuálů vyšla země z války zlomená. Bělorusové se stali jedním z nejvíce „sovětských” národů. Povědomí o vlastní minulosti mizelo, takže vize sovětského člověka a internacionalismu pod vedením Moskvy padaly na výjimečně úrodnou půdu.
Od roku 1987 se však sovětské impérium začalo hroutit v základech. Separatistická hnutí se objevovala ve všech republikách. V Bělorusku vytvořili disidenti společně s liberálními komunisty Národní frontu. Konečný cíl, tedy samostatnost země, se zpočátku zdál nedosažitelný. Boj se vedl o obnovu národní identity.
Dějiny se však vyvíjely podle neočekávaného scénáře. Po rozpadu Sovětského svazu vzniklo devatenáct samostatných republik. Ze dne na den stanula hrstka disidentů před úkolem budování nezávislého státu. První běloruští vládci si s četnými problémy nedokázali poradit, načež se objevil ředitel kolchozu Alexander Lukašenko, jenž ujišťoval, že zná řešení veškerých potíží. Disidenti vzpomínají, jak je šokoval svým nevybíravým chováním. Tito idealisté stáli před úkolem budovat stát ve chvíli, kdy bylo ještě předčasné mluvit o běloruském národě, a minuli se tudíž s očekáváními pasivní společnosti. Lukašenko, jenž se odvolával na mýtus sovětského Běloruska, si odnesl spektakulární vítězství a od roku 1994 je běloruským prezidentem.
Polsko po roce 1945 zrevidovalo svou východní politiku. Jerzy Giedroyc v exilovém časopise Kultura vydávaném v Paříži zformuloval zásadu, že bez svobodné Ukrajiny, Běloruska a Litvy nebude svobodné ani Polsko. I díky tomu po roce 1989 nevybuchl v této části Evropy žádný sud s prachem. Ba co víc, Adam Michnik vzpomíná, jak s Lechem Wałęsou sledovali ukrajinské referendum o nezávislosti, přičemž se obávali, aby Kanada nepředběhla Polsko a neuznala jako první samostatnost Ukrajiny.
Také samostatné Bělorusko vítali Poláci s velkými nadějemi, když doufali ve společný návrat do Evropy. Lukašenkovo vítězství a jeho autoritářský a proruský styl se pak pro ně staly obrovským zklamáním. Cítili k Bělorusům velké sympatie, ale zároveň se obávali, aby přes tento stát Rusko neudeřilo na jejich vlast.
Během Oranžové revoluce v roce 2004 Poláci věřili, že mohou být hybateli dění na Ukrajině. Zdálo se jim, že se Polsko jako čerstvý člen Evropské unie může stát vyzyvatelem Ruska v postsovětském prostoru. Jitřenka svobody, která zazářila nad Kyjevem, měla brzy vyjít i nad Minskem. Polský projekt nezávislé televize Biełsat vysílající v běloruštině a řada nevládních organizací měly vybudovat základy pro revoluci, jejíž výbuch se očekával každým okamžikem.
Jenže za pár let se začaly do polské východní politiky vkrádat pochybnosti. V roce 2010 se na vlně zklamání z Oranžové revoluce na Ukrajině vrátil k moci Viktor Janukovyč. O čtyři roky dříve Lukašenko potlačil protesty příznivců poraženého prezidentského kandidáta Alexandra Milinkieviče. Běloruský režim upevnil svou moc a další opoziční protesty v roce 2011 rozehnal neobvykle brutálním způsobem.
Po Euromajdanu v letech 2013-2014 se však Ukrajinci znovu začali zbavovat ruské kurately. Také v Lukašenkově případě si Poláci všimli, že už nechce být „běloruským gubernátorem“. Znalci běloruské politiky tvrdí, že baťka, jak mu jeho krajané říkají, sehrává s Vladimirem Putinem promyšlenou partii a často se mu povede ho přelstít. Polské reporty navíc ukazují, že Lukašenko svou zemi „pobělorušťuje“. Historie a kultura se nyní pojímají takřka v národním duchu a sovětské dědictví se zatlačuje do pozadí. Rusové Lukašenka varují, že taková politika může proměnit jeho zemi ve druhou Ukrajinu. Naopak pro Polsko a zbytek Evropy by vznik dospělého běloruského národa představoval velice výhodný scénář.
Je zajímavé, že strana Právo a spravedlnosti (PiS), která byla dříve spojovaná s prométheovskou politikou (viz památná výprava prezidenta Lecha Kaczyńského do Tbilisi v době rusko-gruzínské války), se po svém návratu do vlády v roce 2015 pokusila uspořádat vztahy s Běloruskem. Ty byly dříve hodně vzdálené ideálu, když Lukašenko pohlížel na Polsko jako na sponzora potenciální revoluce, jež by ho svrhla. Ovšem polští experti jako například Witold Jurasz, bývalý velvyslanec v Minsku, náhle tvrdili, že právě upevnění vztahu s Běloruskem představuje klíč k neutralizaci Ruska. V polských médiích zaznívaly narážky, že z autoritářských tendencí obviňovaná polská vláda je okouzlena běloruským diktátorem. Zrovna v tomto případě však bylo úsilí PiS pro Polsko výhodné. Období tání skončilo loni na jaře, když Lukašenko obvinil Polsko, že podporovalo tehdejší protesty vůči němu. Jakkoli bude nastavení vzájemných vztahů z politického hlediska velmi těžké, mezi oběma národy rozhodně nepanuje nepřátelství. Navíc navzdory autoritářskému Lukašenkově režimu je dobrou zprávou, že zpochybnění běloruské nezávislosti by dnes bylo obtížnější než kdykoliv předtím.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025