05. března, 2018 Martin Gonda
Demokracii máme. teď ještě nějaké demokraty. Foto: Wikimedia Commons/EU2016 SK
Všude okolo vládne jistý morální úpadek. Převládá pocit, že jsme nejrozvinutější a nejmoudřejší společnost, jaká tu kdy byla. Tato pýcha budiž důkazem, že se již nacházíme na sestupné dráze. Historie zná řadu „neporazitelných“ civilizací, které se nakonec poměrně snadno zhroutily. Dennodenně se setkáváme s tím, jak většina lidí využívá svobodu a majetek nesprávně. Občas lze hovořit až o sebedestrukci. Naštěstí ale též existuje menšina společnosti, dejme tomu nekonzumní, jež se rozrůstá. Bude rozhodující, zda dokáže koexistovat s většinou, která vede čím dál agresivnější boj o nalezení zdánlivého lidského štěstí. V tomto ohledu se současné postkomunistické středoevropské státy překvapivě podobají těm západoevropským, jež se před rokem 1989 těšily svobodě.
Demokracie dnes představuje pojem, do nějž se promítají i konkrétní selhání jednotlivých zemí či politiků. Nejen na Slovensku se nachází ve fázi, kdy nepovedená realizace poškozuje jméno úspěšné ideologie. Proto potřebujeme jasně definovat, co se pod slovem demokracie ve 21. století rozumí. Občan by pak například věděl, že ačkoli svět je komplikovaný, politika cynická a korupce neodstranitelná, demokratické pilíře stále ještě plní svou roli.
Jistou naději do budoucna vyvolává angažovanost některých mladých lidí. Snaha zapojovat je postupně do politiky přes mládežnické organizace a občanský aktivismus už může být překonaná. Společnost se výrazně proměnila. Část mladých se zcela odstřihla od problémů dospělých, jiní sice nerezignovali, ale víceméně končí u morálních apelů. Skrze sociální sítě mají přístup k masám, dovedou organizovat protesty, ale chybějí jim praktické zkušenosti. Získali by je, kdyby si založili vlastní politickou stranu. Pár měsíců v reálné politice by pro ně byla ta nejlepší škola. Připouštím naivnost této myšlenky, ale stejně mě překvapuje, že ve 21. století ještě nedošlo k pokusu mladého pokolení takto přímo vstoupit do politiky. V generaci dnešních třicátníků a čtyřicátníků též bylo hodně aktivních jedinců, ti se však zpravidla nejlépe cítili co nejdál od praktické politiky, přestože ji chtěli výrazně korigovat.
Budoucnost demokracie na Slovensku závisí na tom, zda dnešní mladí začnou jinak přemýšlet o své váze ve společnosti. A jestli se odváží měnit věci veřejné přímo v politickém ringu. Pokud toužíme mít zodpovědné osmnáctileté voliče, měli bychom dát volební právo už šestnáctiletým. Rizika snížení pasivního volebního práva samozřejmě existují. Na druhou stranu platné zákony už nemusejí stavu společnosti odpovídat tak, jak tomu bylo v době jejich schvalování.
Historie nás učí, že režimy, které obhajují svou opodstatněnost, připomínají své výhody či dokonce vysvětlují své základy, se již nacházejí v poločase rozpadu. Možná už v tomto bodě jsme. Vždyť asi každý se ve svém okolí setkává s lidmi, kteří neoblomně tvrdí, a možná tomu i věří, že nejsou svobodní a nemohou si říkat, co chtějí. Jestli si připadají jen nevyslyšeni, lze to změnit. Na tomto poli se udělalo velmi málo. Neumíme diskutovat. Nedokážeme pochopit, jak někdo může volit stranu XY. Nerespektujeme jiné názory, věcně je nerozebíráme a na druhé straně těm extremistickým dostatečně nečelíme. Když se někde hodně řeční, ještě nemusí jít o diskusi.
Podobně jako za minulého režimu se i dnes ty nejpodnětnější debaty o charakteru a erozi společnosti nekonají v televizi. Občanská sdružení a nejrůznější iniciativy pořádají v kavárnách a dalších prostorách obohacující diskuse. Ty se často vedou i na internetu. Výhradně mimo televizní obrazovky se tak řeší selhání mocných a obavy o tuto společnost a budoucnost demokracie. Po rozčilené otázce přijde z publika možná lehce nepatřičná, ale zato jasná odpověď, kterou by měly slyšet miliony občanů. Televize však nemají odvahu dát podobným vyhroceným debatám prostor. O politické satiře ani nemluvě. Není divu, že někteří Slováci žijí v přesvědčení, že jejich názor se na obrazovku nedostane. Připomíná to listopad 1989, kdy se řečníci dožadovali skutečných, naživo vysílaných diskusí v televizi.
To, že prezident na Slovensku může být v úřadu pouze dvě funkční období, zatímco premiéři, župani, primátoři a starostové žádné podobné omezení nemají, se dnes bere jako fakt. Odrážejí tato čtvrt století stará pravidla potřeby dnešní slovenské společnosti? Diskutujme o tom, jak nastavit systém, aby se věci veřejné kvalitněji spravovaly, volební programy se více plnily a politici věnovali nejvíce energie potřebným změnám, a nikoli svému udržení ve funkci. Tedy aby demokratický režim dokázal držet krok s vývojem společnosti. Někteří jako falešné řešení nabízejí více přímé demokracie, která může vést k manipulacím a rozhodováním o odborných otázkách, jež většina lidí nedokáže posoudit. Pokud ale po ní lidé čím dál více touží, měl by být jejich hlas nějak vyslyšen. Nabízí se cesta vylepšení prvků nepřímé demokracie, aby lépe vystihovala realitu 21. století. Pár možných úprav jsem výše naznačil.
Dlouho neřešené problémy a rozpory vyvolávaly v minulosti revoluce. To si autor těchto řádků jako zastánce liberální demokracie nepřeje. I když stojíme na pokraji změny, ještě máme šanci ovládnout její směřování. Už nyní však máme zpoždění. V minulosti jsme některé zmeškané vlaky doběhli, navíc jistý časový tlak na nalezení správných řešení nemusí být na škodu. Šance na úspěch spočívá v odvážnějším uvažování o budoucnosti demokratického systému. A rozhodně se to netýká pouze Slovenska.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025