05. října, 2018 Tomáš Fošum
Zítra se bude jezdit všude... Foto: Tomáš Fošum
Obratu k lepšímu paradoxně nesvědčí především dobře šlapající ekonomika. Ne že by se všichni měli skvěle. Premiér Babiš ovšem jako hodný král objíždí zemi a nešetří sliby, co všechno opraví a postaví. Navyšuje důchody, rozdává slevy na hromadnou dopravu. Téměř nic pro něj není nemožné slíbit. Jeho osobní bohatství mu dlouhodobě umožňuje cestovat po republice křížem krážem a setkávat se s davy lidí. Získává si je lidovostí, selfíčky a koblihami. Jednomu fanouškovi dokonce koupil nejnovější iPhone, čímž se hned pochlubil na sociálních sítích, na kterých funguje jeho PR jako dobře seřízený stroj. Jen pro pořádek připomeňme, že Babiš je kromě jiného také mediálním magnátem, který má nezanedbatelný vliv na to, co se o něm lidé dozvědí.
Nemá ale cenu si namlouvat, že kdyby Babišovi voliči znali všechna fakta týkající se jeho předlistopadové i polistopadové minulosti, tak by se od něj odvrátili. Ve skutečnosti o nejdůležitějších kauzách, na které se političtí protivníci snaží premiéra dostat, vědí. Jenže dotační podvod nebo spolupráce s komunistickou Státní bezpečností je ze spánku zjevně nebudí. Podobně většina voličů Miloše Zemana nemá problém s tím, že jejich guru příliš často nemluví na veřejnosti pravdu. O údajném článku Ferdinandy Peroutky o Hitlerovi slyšeli všichni.
Po listopadu jsme dlouho žili v domnění, že se některé věci zkrátka nedělají a neříkají. Proto politici odstupovali kvůli z dnešního pohledu malichernostem. Strany si tehdy myslely, že voličům lhaní a krádeže vadí. Tak nějak se předpokládalo, že demokracie a právní stát představují konsenzus, na kterém se většina společnosti shodne. Asi to tak v prvních letech opravdu bylo, neboť si mnozí ještě pamatovali všechny buzerace spojené s totalitním státem. S novým režimem si však možná daleko více spojovali západní blahobyt a svobodu cestovat než abstraktní pojmy jako dělba moci nebo dodržování ústavy. Česká demokracie tím pádem od začátku stála na nepevných základech. Bylo jen otázkou času, než si toho autoritáři všimnou.
Andrej Babiš nebyl prvním z nich, ale každopádně je nejúspěšnějším. Možná i ke svému překvapení zjistil, že většinu lidí ze své podstaty únavná demokratická politika zase tolik nezajímá a hlavně se chtějí mít lépe. Postupně se tedy osměloval k ráznějším vyjádřením i krokům. Ostatně to platí i pro Miloše Zemana, ale také třeba pro jeho předchůdce v prezidentském úřadě Václava Klause. Ti si dnes dovolí říkat nahlas věci, na které by se na začátku devadesátých let báli jen pomyslet. A to zejména Zeman nikdy nebyl žádný troškař. Dnes lze jen těžko uvěřit, že po roce 1989 začínal jako antikomunistický a prozápadní politik.
Zemanovo vítězství v letošních prezidentských volbách představuje pro demokratický tábor memento. Přes všechna svá negativa totiž vyhrál díky nejvyšší voličské účasti za posledních dvacet let. Přispěl k tomu mimo jiné billboard s nápisem Stop imigrantům a Drahošovi. Právě vůči jeho soupeři, Jiřímu Drahošovi, mohl mít člověk řadu výhrad, ale pokud to myslí s demokratickými hodnotami i normální lidskou slušností jenom trochu vážně, nemohl mezi suchým akademikem a Zemanem váhat. Většina hlasujících to ale viděla jinak.
Otázka za milion pro demokratickou opozici zní, jak si získat voliče Miloše Zemana, Andreje Babiše, Tomia Okamury nebo Vojtěcha Filipa. Tedy politiků, kteří v současnosti tvoří tichou autoritářskou alianci. Všechny bezpochyby přetáhnout nepůjde, ale některé snad ano, protože v minulosti volili jinak. Za stávající situace to ale bude hodně těžké. Dokud nedojdou ve státním rozpočtu peníze, bude Babišova družina ve výhodě.
Nahrává jí rovněž současný stav opozice. TOP 09, STAN i KDU-ČSL se zatím nemají k bližší spolupráci, která by v jejich případě byla z mnoha důvodů logická. V letošních komunálních volbách sice leckde kandidují společně, ale o koordinovaném postupu na centrální úrovni se zatím nemluví. Existuje riziko, že dokud se všechny tři strany budou držet kolem pětiprocentní podpory zajišťující vstup do Poslanecké sněmovny, nedohodnou se. Přitom lidovci se nemohou donekonečna spoléhat na svou moravskou základnu, u Starostů nemusí podruhé vyjít sázka na politický talent Jana Farského a TOP 09 vede Jiří Pospíšil, jehož si v čele strany nepřáli otcové zakladatelé Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg a který doposud žádné oživení skomírající partaji nepřinesl.
Kdysi silná ODS sní o návratu na výsluní. Není vyloučeno, že to bude opravdu nakonec ona, kdo pod svými křídly shromáždí většinu středopravicových voličů. To by ovšem jejím nejviditelnějším politikem nesměl být Václav Klaus junior, který jako by k občanským demokratům zabloudil z Okamurovy SPD. Všudypřítomný Klaus mladší spolehlivě odradí hlasy liberálů, jež ODS v časech své slávy získávala. Ambiciózní strana navíc (a není v tom rozhodně sama) trpí nedostatkem nových tváří, o čemž svědčí opětovná kandidatura okoukaného Bohuslava Svobody na pražského primátora.
Pro řadu liberálních voličů nyní představují alternativu Piráti. Ti se navzdory svému jménu i v minulosti neskrývané lhostejnosti k ochraně duševního vlastnictví stylizují do role protikorupčních světců. Jejich záliba ve vyhrožování vězením pro politické oponenty připomíná Miloše Zemana z devadesátých let. Ten také chtěl dostat všechny „do tepláků“. Jistě, slavný pirátský vězeňský autobus můžeme brát jako nadsázku, ale nepřehlédnutelnou roli této strany ve sněmovní vyšetřovací komisi k privatizaci OKD už nikoliv. Snaha pirátského předsedy komise Lukáše Černohorského nechat si předvést Zdeňka Bakalu vyvolává mrazení v zádech. Piráti naskakují na politiku Miloše Zemana a dalších, kteří si z bývalého uhlobarona vytvořili hlavního strašáka, aby mimo jiné zamaskovali spolupráci s Babišem, jehož podnikatelská minulost je podstatně temnější než ta Bakalova.
Piráti jsou na vzestupu a přetahují se s ODS o vedoucí pozici v rámci demokratického tábora. Proto je znepokojující, že vrchní korzár Ivan Bartoš nedávno pronesl následující slova: „Já nevidím rozdíl mezi politikou, kterou dělá Andrej Babiš, a tou, která se tu dělala třicet let po listopadu. Styl je velmi podobný: korupce, klientelismus, elitářství.“ Polistopadová politika měla jako vše lidské mnoho chyb, ale snažila se respektovat základní pravidla, jako jsou například dělba a kontrola moci. Chápala přednosti parlamentní demokracie a právního státu. Chyby byly v některých lidech, nikoli v samotném systému. Pokud tento zásadní rozdíl oproti Babišově snu o oligarchii někdo nevnímá, těžko se na něj lze při léčbě liberální demokracie spoléhat. Není totiž schopen stanovit základní diagnózu. Jiní opoziční politici to sice dovedou, ale zase často postrádají přízeň širší voličské základny. Strany jsou personálně oslabené, což není pouze jejich vina. Značná část veřejnosti politiku kritizuje, ale vstoupit do ní nechce, přestože mnoho jiných cest k její nápravě nevede. Ocitáme se v bludném kruhu a potřebujeme restart. První příležitost se naskytne počátkem října, byť se od senátních a komunálních voleb žádný jednoznačný výsledek očekávat asi nedá. Začínat se ale má od píky.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025