11. března, 2019 Łukasz Kołtuniak
Chorvatsko sází na spojenectví s USA. Na snímku prezidentka Kolinda Grabar-Kitarović s nedávno zesnulým americkým senátorem Johnem McCainem. Foto: Wikimedia Commons/ Halifax International Security Forum
Do Evropské unie vstupovalo Chorvatsko v duchu hesla „útěk z Balkánu“. Abychom tento pohled na evropskou integraci pochopili, musíme se vrátit do devadesátých let. V době války se Srbskem se Chorvaté těšili sympatiím výrazné většiny veřejného mínění v západních státech. Pro mnoho Evropanů se stali symbolem války za svobodu. Chorvatsko, které vyhlásilo nezávislost v roce 1991, stanulo po podpisu Daytonské dohody (1995) před úkolem vybudovat nový stát. Západ doufal, že se země zanedlouho integruje do euroatlantických struktur. Čekalo se, že podobně jako Slovinsko rychle splní evropské standardy.
V prvních letech nezávislosti se Chorvatsko v souladu s očekáváním rychle rozvíjelo. Už v roce 1997 tam znovu začal naplno fungovat turistický ruch. Hotely u Jadranu, jež se v době války využívaly jako střediska pro uprchlíky, se znovu naplnily návštěvníky z ciziny. Symbolem aspirací mladého státu se stalo otevření nové dálnice spojující Záhřeb se Splitem a Zadarem. Zároveň se ovšem první roky samostatnosti nesly ve znamení budování autoritářského systému Franja Tuđmana. Těžko lze zpochybňovat zásluhy prvního prezidenta na vzniku státu. Ovšem už během balkánských válek soustředil ve svých rukou velkou moc a takřka diktátorským stylem ovládal stát. Vytvořil se kolem něj kult jakéhosi otce národa.
Tato situace pokračovala i po válce. Ačkoliv existoval v zemi systém více stran, ve skutečnosti se veškerá moc nacházela u prezidenta Tuđmana a jeho Chorvatského demokratického společenství. Některé průzkumy dokonce uváděly, že úroveň dodržování lidských práv je v Chorvatsku nižší než v Srbsku pod vedením Slobodana Miloševiće. Vedle Tuđmanova uctívání vznikl též kult válečných hrdinů. Ani v době míru tak nedošlo ke zklidnění nacionalistických nálad. Na jednu stranu vlna patriotismu pramenící ze získané nezávislosti pomáhala udržovat nadšení při rekonstrukci válkou postižené země. Na stranu druhou pocit národní hrdosti představoval pohodlnou záminku pro omezování lidských práv i demokracie.
Chorvatské demokratické společenství (HDZ) navíc vytvořilo systém korupčních vazeb, který dodnes nepříznivě ovlivňuje chod státu. Nelze ale popřít, že v prvních letech samostatnosti Chorvatsko udělalo důležité kroky v modernizaci země i integraci s euroatlantickými strukturami. Nikdy později už nepanovala v zemi tak dobrá nálada a tolik entuziasmu jako při budování státnosti. Nabízí se zde mimochodem otázka, zda Chorvatsko devadesátých let trochu nepřipomíná dnešní Ukrajinu. Také v jejím případě boj za nezávislost vyvolal sympatie značné části světové veřejnosti, kterou ale zároveň zneklidňuje nárůst nacionalistických nálad v zemi.
Zdálo se, že po Tuđmanově smrti v roce 1999 zakončí Chorvatsko poválečnou konsolidaci a přejde na plně demokratický režim. Tuto naději povzbuzovala skutečnost, že v roce 2000 se dostala k moci Sociálnědemokratická strana (SDP). Její vlády (2000–2003 a 2011–2016) se pokoušely o chorvatsko-srbské sblížení. Zejména spolupráce se srbským prezidentem Borisem Tadićem (2004–2012) a jeho Demokratickou stranou přinesla řadu smířlivých gest. Ta dávala naději, že onen pověstný balkánský sud s prachem byl zneškodněn. Válka pro obyvatele bývalé Jugoslávie samozřejmě stále představuje trauma. Pokud se vůbec povede dosáhnout trvalejšího usmíření, bude to ještě dlouho trvat. Nicméně na přelomu první a druhé dekády 21. století oba národy ušly velký kus cesty k mírovému soužití, když se začaly obnovovat mezilidské vztahy mezi Chorvaty a Srby.
Sociálnědemokratické vlády ovšem nedokázaly vyřešit strukturální problémy Chorvatska. Namísto oligarchie spojené s HDZ vybudovaly vlastní oligarchický systém. Ekonomika zůstala přeregulována, když řada nepotřebných předpisů, které mimo jiné ztěžovaly zakládání nových firem, brzdila hospodářský rozvoj. Počáteční optimismus nahradilo rozčarování z podoby nového státu. Naděje mnohých se proto upíraly ke vstupu do EU, který měl podpořit turistický ruch a dát nový impuls chorvatské ekonomice.
Avšak ani po pěti letech od přistoupení k EU Chorvatsko stále nezaznamenalo výrazný hospodářský vzestup. Zemi znovu vládne HDZ, z jehož řad pocházejí premiér i hlava státu. Právě prezidentka Kolinda Grabar-Kitarović se stala vizitkou země v zahraničí. Chorvatská reprezentace nadchnula svým výkonem na loňském mistrovství světa ve fotbale. Skvělá země, půvabná prezidentka, krásné pobřeží Jadranu – tak nějak nyní může vypadat obraz Chorvatska ve světě.
Jenže čím důkladněji se zaměříme na dění v tomto státě, tím více otazníků vyvstává. HDZ se totiž podobně jako třeba Polsko nebo Maďarsko nebrání kontroverzním změnám v právním systému. Chorvatsko má být jižní odnoží koridoru pro přepravu zkapalněného plynu (LNG) ze Spojených států do Evropy. Takzvaný Lex LNG, tedy zákon o výstavbě terminálu na ostrově Krk, bohužel mnoho vypovídá o právní kultuře současných chorvatských vládců. Tento zákon porušuje ekologické normy, zavádí kontroverzní vyvlastnění majetku, láme unijní legislativu. Nelze vůbec vyloučit, že jej nakonec zruší Evropský soudní dvůr. Pokud jde o zahraniční politiku, není bez zajímavosti, že Kolinda Grabar-Kitarović i vláda pod vedením HDZ vytvářejí obraz své země jako věrného spojence USA v Evropě. Zde vyvstává jistá analogie s polskou vládou strany Právo a spravedlnost.
V Chorvatsku také trvá spor o nedávnou historii. Současná moc otevřeně navazuje na dědictví fašistického hnutí, jež neslo jméno Ustaša a hlásilo se ke katolictví. Za druhé světové války se s pomocí nacistického Německa dostalo k moci a vytvořilo loutkový chorvatský stát, jenž se oddělil od tehdejší Jugoslávie. Režim pod vedením Ante Paveliće se dopustil řady zvěrstev na Srbech, které mimo jiné věznil v nechvalně proslulém koncentračním táboře Jasenovac. Tyto vzpomínky stále představují bolestnou ránu ve vztazích se Srbskem. Na vytváření kultu kolem Ustašy se dnes významně podílí prostředí fotbalových fanoušků. Kontroverze vyvolává také napojení současné vlády na katolickou církev. Výjimkou nejsou homofobní postoje. Přesto Chorvatsko zůstává turistickou perlou Evropy i zemí vyvolávající sympatie, obzvláště v Česku. Doufejme, že konečně využije velký potenciál, který bezpochyby má.
z polštiny přeložil Tomáš Fošum
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025