13. března, 2019 Wojciech Hofmański
Robert Biedroń a jeho velkolepá show. Foto: Facebook/wiosnabiedronia
Tento festival sice rychle pominul, ale nejspíš nikdo si nenamlouval, že se výzvy k umírněnosti a k ovládání se přicházející z nejvyšších mocenských kruhů nějak odrazí v realitě všedního dne. Obzvláště když uklidnění emocí není v zájmu ani jedné strany. Výrazné rozdělení polské společnosti na široce chápané liberály pod křídly opoziční Občanské platformy (PO) a sociální konzervativce pod praporem Práva a spravedlnosti (PiS) totiž garantuje zachování statusu quo. V něm mají představitelé obou táborů své místo jisté a nemusejí se příliš trápit vyhlídkami na kariéru mimo politiku. Sázka na antagonismus ve společnosti je tedy všeobecně a vědomě využívaným nástrojem k uspořádání politické scény. Zároveň oba hlavní hráči – PiS a PO – doposud úspěšně hlídali, aby k volební hostině neusedl někdo příliš hladový. Drobky zbyly pro několik menších uskupení, která plnila čestnou funkci doplňku, případně křoví.
Téměř patnáct let fungoval tento takřka dvoustranický systém dokonale. Přizpůsobila se mu rovněž mainstreamová media, v nichž se daly čím dál tím hůře najít věcné analýzy a objektivní komentáře. Oba tábory se zakopaly ve svých pozicích a podnikaly na nepřátelské území rychlé výpady pro informace o aférách, pomluvy a tajné nahrávky. Novináři tak získávali to, co mají nejvíce rádi, když usilují o vyšší sledovanost nebo tištěný náklad.
V posledních volbách se kromě „velké dvojky” dostaly do parlamentu také Polská strana lidová (PSL), hnutí Kukiz’15 a strana Moderní (Nowoczesna). Posledně jmenovaný subjekt se de facto rozpadl a jeho poslance postupně přebírá Občanská platforma. Zatímco PSL stojí vůči kabinetu PiS ve skutečné opozici, populistické hnutí vedené Pawłem Kukizem zaslouženě získalo označení provládního doplňku. Volební preference těchto dvou stran tvoří dohromady 15 až 20 procent. Při sestavování vlády po příštích volbách mohou být tyto hlasy klíčové.
Alespoň donedávna tomuto scénáři vše nasvědčovalo. Jenže začátek roku přinesl vedle výše zmíněného vzájemného obviňování se kvůli vraždě gdaňského primátora daleko zajímavější show. Jednalo se o několik hodin trvající inauguraci nové strany Jaro (Wiosna), jejímž lídrem je charismatický exposlanec, bývalý starosta Słupsku a aktivista LGBT Robert Biedroń. Na kongrese ve varšavské hale Torwar se setkalo několik tisíc jeho příznivců, kteří neváhali investovat do zakoupení vstupenky. Ještě před zveřejněním názvu i jmen nejbližších Biedrońových spolupracovníků dávaly průzkumy veřejného mínění nové straně dokonce dvoucifernou podporu. To samozřejmě nemohlo ujít pozornosti novinářské obce.
Jak si ale vysvětlit tak velké nasazení provládních i opozičních médií? Klíčové je zřejmě to, že je Biedroń velice nebezpečný nejen pro dvě dominující politické síly. Ty z pochopitelných důvodů vynaloží hodně energie, aby toto nebezpečí co nejrychleji zpacifikovaly.
Pro vládnoucí Právo a spravedlnost znamená Wiosna konkurenci v tolik zdůrazňované péči o „běžného občana”. Sociálně populistický program PiS současně získal levicového konkurenta, jehož návrhy jsou nesrovnatelně věrohodnější než ty, které předkládají liberálové z Občanské platformy. Zároveň Biedroń není obtěžkán balastem jiných levicových uskupení – nemá postkomunistické kořeny jako Spojenectví demokratické levice (SLD) a nepoužívá sebestřednou rétoriku velkoměstské inteligence typickou pro stranu Spolu (Razem). Navíc může úspěšně zabojovat o tu část elektorátu Práva a spravedlnosti, pro niž jsou sociální záležitosti podstatně důležitější než světonázorové otázky, a tak udržování jednoty trůnu s oltářem pro ně nemá větší význam.
Právě Biedrońovy jednoznačné požadavky na dalekosáhlé omezení role a privilegií katolické církve se mohou stát výraznou pobídkou pro osoby, které dosud podporovaly Občanskou platformu jako nejmenší zlo. Na konzervativní kořeny této strany však voliči nezapomněli. Její pokusy vylepšovat svůj obraz pomocí zařazení bezprizorních středolevých politiků na kandidátku (zájem je především o dobře placená místa v Evropském parlamentu) jsou tak často vnímány jako neautentické. Nemají totiž prakticky nic společného s jejími činy během dvou volebních období, kdy byla u moci. Když k tomu přidáme ještě proevropský kurz Wiosny – jenž se samotnému Biedrońovi zdá tak samozřejmý, že mu na zakladatelském kongresu nevěnoval speciální pozornost –, tak Občanská platforma ztrácí exkluzivitu na předvádění se pod praporem pokroku, což do té doby ráda činila.
Rozbití monopolu „velké dvojky“ je pro Roberta Biedroně nepochybně nejdůležitější složkou jeho politického paliva. Koncepce třetí cesty opřená o autentické levicové a laické sociální cítění ho vystavuje frontálním útokům ze všech stran. Spektakulární zahájení činnosti svědčí o ohromném potenciálu nového uskupení, ale současně vyvolává zásadní otázky ohledně výběru expertů a promyšlené marketingové strategie. Pro Biedroně totiž skončila doba hájení, v níž se v rámci konzultací s občany mohl bezstarostně setkávat s potenciálními voliči po celé zemi. Nyní bude program Wiosny rozebrán na prvočinitele – bezpochyby o hodně důkladněji, než se stalo kdykoliv předtím u jiné strany. Robert Biedroń ho bude muset obhájit.
z polštiny přeložil Tomáš Fošum
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025