14. března, 2019 Michal Lebduška
Pohled na ostrovy na Dněpru z parku Volodymyrska hirka (Vladimírský vršek) s pomníkem sv. Vladimíra z roku 1853. Foto (oříznuto): Michal Lebduška
Archeologické výzkumy skutečně dokazují, že Kyjev vznikl někdy v 5. až 6. století, přičemž jeho střed se nacházel na kopcích na pravém břehu řeky Dněpr. Díky své starobylosti (pro srovnání: Moskva byla založena až ve 12. století) a tomu, že se jednalo o centrum prvního východoslovanského státu, bývá Kyjev nazýván „matkou ruských měst“. Ačkoliv z tohoto označení Rusové mimo jiné rádi vyvozují teorie o trojjediném ruském národu skládajícím se z Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, tak ve skutečnosti je odvozeno od slova Rus a s novodobým Ruskem, které vzniklo až v 16. století z Moskevského velkoknížectví, nemá nic společného.
Podle již zmíněné Pověsti dávných let město v roce 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců, původem ze skandinávských Vikingů. Kyjev pak proto sloužil jako důležité centrum na obchodní stezce „iz varjag v greki“ čili ze Skandinávie do Byzance. Už v polovině 10. století konvertovala na křesťanství kyjevská kněžna Olga, která byla později prohlášena za svatou. Definitivně se ale Kyjevská Rus christianizovala až v roce 988, kdy na Krymu přijal křest Olžin vnuk kníže Vladimír. Tuto událost v českých zemích zpopularizoval Karel Havlíček Borovský, který ji svérázně zobrazil ve své satirické básnické skladbě Křest svatého Vladimíra. Z doby Vladimírovy vlády pocházel nejstarší kamenný kostel v Kyjevě, takzvaný Desátkový chrám, který stál u horního konce ikonické kyjevské ulice, Andrijivského úvozu (kde mimochodem bydlel v letech 1906–1921 slavný ruský spisovatel Michail Bulgakov). Chrám podlehl zkáze při mongolském nájezdu v roce 1240. Obnovy v monumentálním stylu se dočkal až v 19. století, aby pak byl opět zničen, tentokrát sovětskou vládou v roce 1928.
K největšímu rozkvětu středověkého Kyjeva došlo za vlády Vladimírova syna Jaroslava Moudrého v letech 1019–1054. Ten nechal zbudovat zcela nové, takzvané Jaroslavovo město, jehož součástí je i chrám svaté Sofie zasvěcený po vzoru konstantinopolského chrámu Hagia Sofia Boží Moudrosti. Hlavním vstupem do města byla Zlatá brána (Zoloti Vorota). K ní se váže legenda o polském korunovačním meči Szczerbiec uloženém na krakovském Wawelu. Polský král Boleslav Chrabrý jím měl při svém tažení na Kyjev udeřit o Zlatou bránu, kvůli čemuž je meč naštípnutý. Samotná brána se ze středověku nedochovala, ale v roce 1982 vznikla na jejím místě kopie, ve které se dnes nachází muzeum.
S vládou Jaroslava Moudrého se pojí také vznik Kyjevskopečerské lávry čili pravoslavného jeskynního kláštera v kopcích nad Dněprem. Ten je dnes jedním z nejposvátnějších míst pravoslaví a podobně jako chrám svaté Sofie památkou UNESCO.
Kromě vrchního Jaroslavova města bylo nedílnou součástí Kyjeva i takzvané dolní město, na jehož území se dnes rozkládá historická čtvrť Podil. Díky své poloze na břehu Dněpru (dodnes se zde nachází říční přístav) se jednalo o centrum obchodu a řemesel. Středobodem čtvrti je Kontraktové náměstí, v jehož středu leží Hostynyj dvůr, tedy historická tržnice. Dnes je náměstí velkou pěší zónou a celý Podil se v posledních letech profiluje jako místo s bohatým kulturním a nočním životem, které tedy plní v rámci města podobnou roli jako třeba krakovská čtvrť Kazimierz.
Po vyplenění města Mongoly a rozpadu Kyjevské Rusi zůstal Kyjev spíše provinčním centrem a stal se součástí Litevského velkoknížectví. To se po uzavření Lublinské unie v roce 1569 spojilo s Polskou korunou do Republiky obou národů (Rzeczpospolita Obojga Narodów), přičemž ukrajinská území včetně Kyjeva byla převedena z Litvy do Polska. Na důležitosti Kyjev opět získal až v 17. století, kdy zde nejprve došlo ke vzniku významného reformního hnutí v pravoslavné církvi a poté i k velkému kozáckému povstání Bohdana Chmelnyckého, které zahájilo připojování Ukrajiny k Rusku. To definitivně potvrdil Andrusovský mír z roku 1667, který přičlenil poloautonomní Kozácký hetmanát k Moskvě a až do dělení Polska ustálil rusko-polskou hranici na řece Dněpr. Právě Kyjev byl jediným územím na pravém břehu Dněpru, které touto mírovou smlouvou připadlo k Rusku.
Ještě před tím, v roce 1615, založil kyjevský metropolita a reformátor Petro Mohyla prestižní teologickou školu, na jejíž tradici navazuje současná univerzita, Kyjevsko-mohyljanská akademie sídlící na Kontraktovém náměstí. V důsledku reformního církevního hnutí se Kyjev otevřel evropským vlivům, které se odrazily mimo jiné ve vzniku takzvaného ukrajinského baroka, jehož vliv je silně vidět i na ukrajinských ikonách. Kyjev díky tomu patří k nejvýchodněji položeným velkým evropským městům, jejichž obraz ovlivnila barokní architektura.
Právě v tomto stylu byly přestavěny nejvýznamnější kyjevské památky v čele s chrámem svaté Sofie a Kyjevskopečerskou lávrou. Jednu z největších perel ukrajinského baroka představuje ale chrám svatého Ondřeje na vrcholu Andrijivského úvozu, který postavili v polovině 18. století podle projektu italského architekta Bartolomea Rastrelliho. Chrám je zasvěcen apoštolu Ondřejovi, jenž měl podle legendy pobývat na území dnešní Ukrajiny. Další barokní perlou Kyjeva od téhož architekta je Marijinský palác v sousedství ukrajinského parlamentu, který dnes slouží státu pro reprezentační účely. Velká část kyjevských barokních památek vznikla díky finanční podpoře kozáckého hetmana Ivana Mazepy, jenž je v tradiční ruské historiografii prototypem zrádce, protože se v Severní válce (1700–1721) připojil na stranu švédského krále Karla XII.
Kyjev sice utrpěl za druhé světové války nemalé škody, ale například na rozdíl od takového Minsku nebo Varšavy se velká část staré zástavby včetně nejvýznamnějších památek z 19. a začátku 20. století zachovala. K nim patří kromě zmíněných církevních staveb například hlavní budova kyjevské univerzity, Besarabská tržnice na konci Chreščatyku nebo budova opery, ve které byl v roce 1911 spáchán atentát na ruského premiéra Pjotra Stolypina. Z tohoto období pochází i zástavba v jedné z nejpůvabnějších kyjevských čtvrtí Lypky, kde dnes sídlí parlament, vláda i kancelář prezidenta.
Velkou stopu zanechal ve městě architekt polského původu Władysław Horodecki (Vladislav Horodeckyj, 1863–1930), kterému se říká „kyjevský Gaudí“. Jeho dílem je především pozoruhodný dům s chimérami (dnes součást kanceláře prezidenta), ve kterém sám bydlel. Jeho fasádu totiž zdobí množství bizarně uspořádaných skutečných i mytologických zvířat. Kromě toho po sobě Horodeckyj v Kyjevě zanechal třeba novogotický římskokatolický kostel svatého Mikuláše a karaimskou kenesu čili synagogu (Karaimové jsou malý turkický národ z Krymu vyznávající specifickou formu judaismu).
A protože byl Kyjev tradičně multikulturním městem a převážně ukrajinský charakter získal až v důsledku silné urbanizace v sovětském období, tak tu dodnes stojí i památky připomínající různé místní komunity především v podobě duchovních staveb. Tradiční polská menšina si nechala ve městě postavit kromě zmiňovaného kostela svatého Mikuláše i starší kostel svatého Alexandra (1842), který se nachází nedaleko Majdanu. Místní židovskou komunitu zase připomíná centrální Brodského synagoga (1898) postavená v maurském stylu. Zajímavostí je, že kostel svatého Alexandra sloužil v sovětském období jako planetárium a synagoga byla loutkovým divadlem.
K židovské komunitě (v Kyjevě se narodila například někdejší izraelská premiérka Golda Meirová) se váže smutná historie z období druhé světové války. V září 1941 zde došlo za účasti Einsatzgruppen SS k zřejmě největšímu masakru Židů během holokaustu. V rokli Babí Jar (ukrajinsky Babyn Jar) ležící na předměstí Kyjeva bylo tehdy během dvou dní povražděno přes 33 tisíc osob. I přesto ale po válce ve městě zůstalo poměrně velké množství Židů (podle prvního poválečného sčítání lidu z roku 1959 přes 150 tisíc), z nichž však většina po rozpadu Sovětského svazu emigrovala.
Vzhled Kyjeva pochopitelně silně ovlivnilo sovětské období. Před druhou světovou válkou bylo zničeno několik významných církevních památek. Kromě zmíněného Desátkového chrámu k nim patří i klášter svatého Michala naproti chrámu svaté Sofie, který byl znovu postaven v roce 1999. V roce 1941 pak vyhodila stahující se Rudá armáda do vzduchu centrální chrám Kyjevskopečerské lávry, který se dočkal obnovy v roce 2000. Kromě chrámu v lávře byly v roce 1941 záměrně zničeny i budovy na centrální kyjevské ulici Chreščatyk včetně Majdanu, která má díky tomu monumentální stalinskou zástavbu převážně z počátku padesátých let minulého století.
Po bolševické revoluci byl hlavním městem sovětské Ukrajiny Charkov. Poté, co se centrum vrátilo v roce 1934 do Kyjeva, zde ještě před válkou vyrostla řada monumentálních sovětských staveb, které dnes slouží státní správě (budova parlamentu, úřadu vlády, kanceláře prezidenta a ministerstva zahraničí). Stejně jako jiná sovětská sídla i Kyjev později obklopily velké panelákové čtvrti a město se rozrostlo na druhý břeh Dněpru. Z roku 1960 pak pochází nejstarší část kyjevského metra včetně nejhlubší stanice na světě Arsenalna (105,5 metru). V osmdesátých letech vznikl areál Muzea druhé světové války s obří sochou „Matky vlasti“, která se tyčí na kopci nad Dněprem do výšky 102 metrů.
Po pádu Sovětského svazu se Kyjev konečně stal centrem nezávislé Ukrajiny. K největším změnám patří postupná dekomunizace názvů ulic a veřejných prostranství, která byla ale definitivně provedena až po roce 2014, a v centru přestavba náměstí Nezávislosti (dříve náměstí Říjnové revoluce), tedy onoho slavného Majdanu. Ten za posledních třicet let zažil hned tři revoluce – studentskou hladovku z roku 1990 (tzv. Revoluce na žule), oranžovou revoluci v roce 2004 a Revoluci důstojnosti v roce 2014, při které na Majdanu a v přilehlých ulicích zemřelo přes sto protestujících. Dnes tyto události připomíná stálá výstava přímo na náměstí a v okolí jsou stále patrné různé stopy po revoluci například v podobě prostřelených lamp. Do budoucna má v blízkosti náměstí vzniknout Muzeum Majdanu.
Za pozornost také stojí řeka Dněpr, na které je hned několik velkých ostrovů s písečnými plážemi, jež za hezkého počasí představují oblíbený cíl místních. Naskýtá se z nich krásný výhled na kopce s lávrou či Muzeem druhé světové války.
Ačkoliv se Kyjev nemůže rovnat historickým městům, jako je třeba Praha, tak bezpochyby svůj půvab má a postupně ho začínají vyhledávat i turisté ze Západu. Díky tomu se zde výrazně zlepšuje turistická infrastruktura. Neobyčejná kombinace historických památek, monumentální sovětské architektury, ale i hezké polohy na kopcích nad Dněprem z něj dělá město, které si rozhodně zaslouží pozornost. Kromě toho je samozřejmě velkým lákadlem velmi přiznivá cenová hladina, zajímavě se rozvíjející noční život a možnost návštěvy nedalekého Černobylu či rezidence bývalého prezidenta Viktora Janukovyče v rozsáhlém komplexu Mežyhirja. A pro našince tu nechybí ani řada českých stop – mezi ně patří pamětní deska připomínající formování československých legií na Sofijském náměstí i Vasyla Makucha, který se v roce 1968 upálil na Chreščatyku na protest proti invazi do Československa. Od roku 2016 také nese jedna z kyjevských ulic jméno Václava Havla.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025