14. června, 2019 Jan Holovský
Kaple svatého Cyrila a Metoděje na Radhošti. Foto: Wikimedia Commons/Valtameri
Na mapě to vypadá vcelku jednoduše. S výjimkou jižní Moravy Česko obklopuje hradba hor, jež vymezuje jeho hranice. Zároveň v minulosti formovala zdejší „uzavřenější“ společenskou mentalitu a omezovala nejen pronikání nepřátel, ale i obchodního ruchu. Většina těchto hor byla nejméně od 13. do 20. století osídlena německojazyčným obyvatelstvem. To ostatně dodnes připomíná pejorativní označení „skopčáci“ pro české (později pro všechny) Němce, tedy „ti z kopců“, což se organicky propojilo s nadávkou „skopové hlavy“.
Češi žili ve vyšších polohách mimo Moravu a Slezsko jen málo, takže významnější kontinuální osídlení s horským folklórem lze vidět pouze v Chodsku nebo ve východních Čechách, například okolo Náchoda. Většina autentického folklóru pohraničních hor byla po válce „odsunuta“ spolu s českými Němci. Ve východní části Moravy a Slezska to ale zdaleka neplatilo, neboť odešli „jen“ němečtí obyvatelé některých podhorských měst, jako například Nového Jičína nebo Frýdku. Zbytek regionu si uchoval značnou kontinuitu.
Východní hranici českého státu tvoří pás pohoří. Začíná Bílými Karpatami, mezi jejichž vrcholy nenajdeme ani jeden dosahující výšky tisíc metrů nad mořem. Na ně navazují Javorníky, jejichž nejvyšší hora na moravské straně (Malý Javorník) měří 1019 metrů. Následují Hostýnsko-vsetínská hornatina s vrcholem Vysokou (1024 metrů) a Moravskoslezské Beskydy, které mají úctyhodných dvaatřicet „tisícovek“. Většinu posledních tří jmenovaných pohoří pak oficiálně zastřešuje CHKO Beskydy, toho času největší chráněná krajinná oblast u nás.
Nejvyšším vrcholem Beskyd je s 1323 metry nad mořem Lysá hora. Rád po ní vandroval Petr Bezruč a nedaleko odsud, ve Starých Hamrech, má pomník z roku 1933 tragická literární postava jeho Slezských písní Maryčka Magdónova.
Nicméně nejznámějším vrcholem Beskyd je bezesporu Radhošť (1129 metrů nad mořem). Bájné sídlo slovanského boha Radegasta je doslova mystickou horou, které se na Moravě ani ve Slezsku žádná jiná nevyrovná. Její neopakovatelnou atmosféru dotváří jak meziválečná socha Radegasta, tak i kaple svatého Cyrila a Metoděje z roku 1898 s přístavbou zvonice se šindelovou střechou z roku 1924. Jedná se o nejvýše položenou církevní stavbu u nás. Jen o kousek dál, na Pustevnách, se setkáváme s harmonickým propojením starého s novým. Stojí zde totiž nejen dřevěné secesní stavby architekta Dušana Jurkoviče Libušín a Maměnka, ale od roku 2017 také mimořádně povedená horní stanice lanové dráhy.
Doslova festival folklórní tradice čeká návštěvníka po sestupu do Rožnova pod Radhoštěm. Místní Valašské muzeum v přírodě založené roku 1925 je s více než stovkou památkově chráněných staveb suverénně největším skanzenem v České republice. Proto se ostatně stalo koncem roku 2018 centrem nově vytvořeného Národního muzea v přírodě, které mimo rožnovský areál spravuje také Hanácký skanzen v přírodě v Příkazech u Olomouce, Muzeum v přírodě Vysočina a Muzeum v přírodě Zubrnice nedaleko Ústí nad Labem. Vedle nevídaného množství památek je hlavní předností rožnovského skanzenu právě místní autentický valašský folklór. Díky němu představuje návštěva areálu především o svátcích poměrně hluboký zážitek. Tomu skanzeny v národopisně méně živých regionech, jako je například Polabí, nemohou konkurovat. Ostatně autentičnost národopisných regionů závisí na několika faktorech. Důležitou roli nesehrává jen stálost složení obyvatelstva, ale také míra odlehlosti místa nebo jeho hospodářská kondice.
Na Valašsku nejde zdaleka jen o rožnovský skanzen. Napříč celou oblastí lze najít folklórní motivy na soukromých i veřejných stavbách, ale také třeba na ukazatelích nebo informačních tabulích. V mnohem menším rozsahu se zde také projevuje mor soudobého českého venkova – prefabrikované betonové ploty a architektura novostaveb typu „bungalov“. Vnímavý návštěvník Beskyd si tak v porovnání s jinými českými horami velmi brzy všimne vyšší míry útulnosti.
Právě Valašsko je rozhodně nejznámějším národopisným regionem v Chráněné krajinné oblasti Beskydy, jejíž jižní část tvoří. Střední část – na sever od Kopřivnice a Nového Jičína – pak patří do Lašska, oblasti s vyhlášenými folklórními tanci. Severní cíp CHKO okolo Jablunkova patří Goralům, etnografické skupině se zřetelným polským původem. Spolu s hornatými částmi Slovácka (Horňácko, Kopanice) tvoří tyto regiony půvabný kontrast k bohatšímu, rovinatému Hanácku, Hanáckému Slovácku a níže položené části Slovácka (Dolňácko, Podluží). Třinecko a okolí Jablunkova jsou navzdory řadě historických událostí stále poměrně národnostně smíšené, což dokresluje autenticitu místní tradice.
Valašsko, Lašsko a Górolsko byly v nižších oblastech osídlovány už od 13. a 14. století, ale definitivně se dotvořily až po kolonizaci horských oblastí v 17. a 18. století. Tu prováděli většinou karpatští horští pastevci nejasného původu – Valaši. Na úkor lesa vznikaly nové pastviny pro dobytek, ovce a kozy a etablovala se odlišná horská kultura se svébytnými kroji, kuchyní, stavbami či hudbou. Tato kultura má řadu styčných bodů s karpatskými oblastmi dalších zemí.
Díky odlehlosti se navzdory potlačení valašského povstání v letech 1620-1644 v regionu udržela výrazná evangelická menšina. Mimořádně krutý zásah pak nejen jižnímu Valašsku zasadila expanze osmanských Turků. Nejkrvavější vpád provedli spolu s krymskými Tatary v roce 1663 a jeho výsledkem bylo rozsáhlé zpustošení velkých částí Moravy, hromadné vraždění a odvlečení desítek tisíc obyvatel do otroctví. Řada Valachů tomuto vpádu čelila se zbraní v ruce. Dvě stovky jich padly 6. října 1663 při obraně Hrozenkovského průsmyku v Bílých Karpatech proti velké turecké přesile.
Rozvoj kultury horských pastevců kulminoval koncem 18. století, kdy se kvůli hospodářskému pokroku a s ním spojenou vyšší poptávkou po dřevu začalo prosazovat systematické lesní hospodářství. Nástup industrializace během 19. století odstartoval výstavbu několika železničních tratí, rozvoj průmyslu v řadě podhorských sídel a pomalé otevírání odlehlé oblasti. Výsledkem byla kombinace postupné společenské modernizace se sílící snahou o udržení jedinečného způsobu života. V meziválečném období se díky dalším železničním tratím, rozvoji baťovského Zlína a společnému státu se Slováky propojily jižní a severní část Valašska a česká a slovenská strana Karpat. Pro zajímavost dodejme, že elektrifikace celé oblasti byla dokončena až v polovině padesátých let 20. století, ačkoliv většina českých obcí měla elektřinu již v meziválečném období.
Navzdory pokračující modernizaci však zůstávala velká část oblasti odlehlá. Díky tomu tu mohli za druhé světové války působit partyzáni, což mělo za následek německou odvetu a vyhlazení několika osad. Nejznámější z nich byly akce proti osadám Ploština a Prlov v dubnu 1945, během nichž jednotky SS zavraždily celkem padesát jedna místních obyvatel, přičemž devětatřicet z nich upálily zaživa. Tyto strašlivé události byly zvěčněny knihou přímého pamětníka Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen (1959) a skvělým stejnojmenným filmem Jána Kadára a Elmara Klose z roku 1963.
Ve fiktivní beskydské obci Želary se během drsného období druhé světové války odehrávají také proslulá díla Květy Legátové – povídková kniha Želary z roku 2001 a novela Jozova Hanule dokončená o rok později. Podle druhé z nich byl roku 2003 natočen mimořádně povedený film Ondřeje Trojana Želary, který mimo řady zahraničních ocenění získal také dosud poslední českou nominaci na Oscara.
Moravskoslezské Beskydy a s nimi sousedící nižší pohoří mají mezi českými horami jedinečné postavení. Autentická kultura a historická paměť přidávají další vrstvu ke krásné přírodě a možnostem sportovního vyžití, a tak není divu, že jejich návštěvnost dlouhodobě stoupá. V posledních letech se také zdá, že místní folklór zažívá podobně jako například na Hané určitou renesanci. Pokud se to v budoucnosti potvrdí, bude to pro naši příliš „tekutou“ společnost skvělá zpráva.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025