25. června, 2019 Jan Škvrňák
Karol Modzelewski na snímku z roku 2017. Foto: Wikimedia Commons/Tomasz Leśniowski
Narodil se 23. listopadu 1937 v Moskvě jako Kyryl Budniewicz. Jeho otec Aleksandr Budniewicz, sovětský poddůstojník na škole tankových vojsk, byl několik dní po jeho příchodu na svět během stalinských čistek zatčen a strávil osm let v lágru. Jeho matka se později provdala za Zygmunta Modzelewského, pozdějšího ministra zahraničí komunistické Polské lidové republiky. V roce 1944 se s manželem i sedmiletým synem přestěhovala do Varšavy. Kyryl pak nejprve přijal příjmení svého otčíma, posléze si změnil i křestní jméno.
Již jako Karol Modzelewski vystudoval historii na Varšavské univerzitě. Poznal zde svého celoživotního přítele i ideového souputníka, pozdějšího disidenta Jacka Kuroně. Oba se stali stoupenci polského komunistického režimu, ale pouze na několik let. V Otevřeném dopise straně (1964) jako pravověrní marxisté společně prohlásili, že překážkou komunismu je byrokratická a totalitní Polská sjednocená dělnická strana (PZPR). Karol Modzelewski pak po zbytek komunistického režimu střídavě seděl ve vězení (celkem osm a půl roku), věnoval se kariéře historika středověku a kritizoval totalitní systém, ovšem již ze sociálnědemokratických pozic. Komunistickému Polsku vyčítal, že upírá svým obyvatelům lidská práva a pohrdá dělníky.
Za svůj největší politický úspěch považoval kolektivní rozhodnutí ze 17. září 1980, že nově vzniklé nezávislé odbory nebudou členěny podle vojvodství, ale vznikne jedna celostátní organizace, která se bude jmenovat Solidarita. Oba nápady (první klíčový pro pozdější jednotu odborů) byly Modzelewského, jenž se navíc stal prvním tiskovým mluvčím hnutí, jemuž dal jméno.
V polosvobodných volbách v červnu 1989, jež byly uspořádány na základě dohody komunistické vlády a představitelů protirežimní opozice u takzvaného kulatého stolu, se stal senátorem za vratislavský obvod. Po volbách vznikla z levicově orientovaných poslanců a senátorů Občanského parlamentního klubu (pod touto značkou Solidarita v červnových volbách kandidovala) nejprve Skupina obrany zaměstnaneckých zájmů, na jejíchž troskách se v listopadu 1990 ustavila Solidarita práce. Tu reprezentovalo pět poslanců v čele s ekonomem a někdejším disidentem Ryszardem Bugajem a dva senátoři, z nichž jedním byl právě Karol Modzelewski.
Solidarita práce kandidovala v prvních zcela svobodných volbách v roce 1991, přičemž se dvěma procenty hlasů nesplnila očekávání svých členů. Díky neexistenci volebního prahu nicméně měla v Sejmu čtyři zástupce. Karol Modzelewski sice již svůj mandát neobhajoval, ovšem politické práce se i nadále účastnil.
Mizerné volební výsledky vedly levici vzešlou ze Solidarity k integraci. V červnu 1992 tak vznikla sloučením několika menších subjektů včetně Solidarity práce strana Unie práce. Jejím prvním předsedou se stal znovu Ryszard Bugaj, zatímco Karol Modzelewski byl až do roku 1995 jejím čestným předsedou. Stranu podporoval, ale profesionálně se věnoval historii.
Ve volbách v roce 1993 získala Unie práce sedm procent hlasů, což znamenalo čtvrtý nejsilnější poslanecký klub v Sejmu. Nicméně v následujících volbách těsně nepřekročila pětiprocentní kvorum (4,74 procenta) a postupně se přimkla k postkomunistickému Svazu demokratické levice (SLD), jejž před tím kritizovala pro nedostatečně levicovou politiku. Unie práce pak nenávratně směřovala do politické bezvýznamnosti, byť dodnes stále existuje.
Příčinami jejího neúspěchu se Modzelewski zaobírá ve svých memoárech Zaženem dějin klisny: vyznání potlučeného jezdce z roku 2013. Podle něj byla hlavním důvodem nízká úroveň společenské angažovanosti, která měla prapůvod v potlačení první Solidarity v prosinci 1981 stanným právem generála Wojciecha Jaruzelského. Další problém podle Modzelewského představovala situace potenciálních voličů Unie práce. Zaměstnanci velkých továren vyšli z transformace po roce 1989 oslabeni, rozprášeni a ukřivděni, ale bez pocitu vlastní síly. I samotná strana však byla málo důrazná a radikální. Nebyla sice tak fascinovaná liberalismem jako SLD, nabízela však víceméně jen drobné korektury systému, nikoliv skutečnou alternativu k transformaci.
Šokovou terapii ministra financí Leszka Balcerowicze Karol Modzelewski kritizoval hned od začátku, tedy ještě jako senátor rozpadajícího se Občanského parlamentního klubu. V centru Modzelewského pozornosti byli manuálně pracující, kteří se po privatizaci a následném krachu svých továren dostali na dlažbu, a slabý polský sociální systém jim příliš nepomohl.
Podobně kritický byl i vůči Svazu demokratické levice. Souhlasil s ním v kulturních otázkách, jako byla snaha o důslednější odluku církve od státu. Podporoval přijetí liberální ústavy v roce 1997, k němuž došlo právě za vlády postkomunistického SLD. Avšak nepovažoval tuto stranu za levicovou v ekonomické praxi. Postkomunistům vyčítal neoliberální program, pokračování privatizace, „uplácení“ skupin obyvatelstva namísto komplexního sociálního systému nebo nedostatečné zákony na ochranu zaměstnanců.
Ačkoliv současná polská politika stále do značné míry mentálně vychází z éry boje Solidarity s komunistickým režimem, pro nepostkomunistickou levici to neplatí. Často jde o lidi, kteří spíše než mládežnickou organizací SLD prošli různým druhem aktivismu. To si plně uvědomoval i Karol Modzelewski, jenž sám sebe vnímal jako příliš starého, zkušeného a především kritického na to, aby ve druhé dekádě jedenadvacátého století vedl demokratickou revoluci za „rovnost a bratrství”. Nyní podle něj štafetu musejí převzít mladí.
Nikoliv náhodou proto v rozhovoru z roku 2017 pro deník Gazeta Wyborcza tvrdil, že jedinou levicovou stranou v Polsku je Razem (Společně). K formaci, v níž převažují právě mladí lidé, ale nebyl nekritický. Vadilo mu až sektářské akcentování vlastní odlišnosti na úkor hledání spojenců, což je u strany se zhruba tříprocentní podporou problém. Na Razem naopak oceňoval ochotu jejích členů jezdit do malých městeček a protestovat za práva zaměstnanců nebo proti špatné dopravní infrastruktuře.
Když Karol Modzelewski mluvil o nyní vládnoucí straně Právo a spravedlnost (PiS), často mu na mysli vytanulo slovo populismus. Tímto výrazem hodnotil již její volební heslo z roku 2005 „Polsko solidární proti Polsku liberálnímu”, ve kterém se pravicová strana obracela k poraženým transformace a kladla důraz na jejich důstojnost. Díky této taktice PiS zvítězilo nejen ve volbách v roce 2005, ale i o deset let později. Modzelewski ovšem slibům PiS od počátku nedůvěřoval. Mimo jiné z toho důvodu, že v osobě tehdejší ministryně financí Zyty Gilowské viděl ortodoxní přívrženkyni neoliberalismu. Proto jej ani nepřekvapilo, když za první vlády Práva a spravedlnosti došlo ke snížení daní nejbohatším Polákům a také zaměstnavatelům.
Ještě mnohem kritičtěji hodnotil druhou vládu Práva a spravedlnosti, jež nastoupila k moci na konci roku 2015. Podle něj je strana Jarosława Kaczyńského nyní mnohem cílevědomější, své kroky má více promyšlené, a neskončí tak v důsledku vlastní neschopnosti jako v roce 2007. Vinil ji, že usiluje o postupnou demontáž demokratického právního státu a o jeho nahrazení strukturami státu policejního (jak si povšiml historik Andrzej Friszke, Karol Modzelewski nemluvil o autoritativním státu, ale jako dlouholetý politický vězeň byl citlivý na represe ze strany moci). Ve zmíněném rozhovoru z roku 2017 nastínil temnou vizi vlády Práva a spravedlnosti – počítal se zatýkáním na základě skutečné korupce, ale též korupce opřené o zfalšované důkazy. Pokud bude Kaczyńského formace vládnout dlouho, je podle historika schopna vytvořit policejní stát a nezastaví se ani před střílením do demonstrantů.
Kvůli těmto obavám se navzdory zhoršujícímu se zdraví Modzelewski na stará kolena zase aktivně zapojil do společenského a politického života, a sice jako řečník a přednášející v menších městech na akcích opozičního občanského hnutí Výbor na obranu demokracie. V posledních letech mu však už nemoc bránila ve větších aktivitách. Zemřel 28. dubna 2019 ve věku 81 let.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025