08. června, 2020 Tomáš Fošum
Jeden z hlavních hrdinů seriálu Babylon Berlín komisař Gereon Rath uprostřed davu rozvášněných komunistů. Foto: Facebook/babylonberlinseries
Německý seriál Babylon Berlín je pozoruhodným dílem, které v sobě skrývá hned několik rovin. Jednu z nich představuje poutavě zobrazená atmosféra takzvané Výmarské republiky na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Tehdejší Berlín líčí jako kosmopolitní město s bohatým nočním životem, ve kterém zároveň mnozí žijí ve velké bídě. Německo bylo stále ještě demokracií, ale hodně oslabenou, dnes bychom nejspíš řekli neliberální. V seriálu to názorně ukazuje scéna, v níž prezident Paul von Hindenburg osvobodí z policejních rukou zatčeného generála, který konspiruje proti republice, v čemž rozhodně není sám. Mnoho lidí jeho typu se nesmířilo s porážkou v první světové válce a s Versailleskou mírovou smlouvou. Jejich spojenci se stávají nacisté, na ulicích se rojí také komunisté. Do toho všeho si ještě sovětské velvyslanectví vyřizuje účty s trockisty v řadách ruské emigrace. Navíc přichází pád na burze a začátek velké ekonomické krize. Pro budování právního státu existují bezpochyby i příhodnější podmínky.
Tvůrci série došli zatím do roku 1929. Podle jednoho ze scénáristů se cíleně vyhýbali tomu, aby některá z postav věštila, že se za pár let moci chopí Adolf Hitler a nastane temnota. Nejen seriálový divák, ale i pozorovatel současného dění hledající v minulosti nějaké poučení by měl tento přístup přivítat. Deset let před vypuknutím druhé světové války vůbec nebylo jasné, jak to skončí. Lidé jsou ve výsledku všude stejní, dobří i zlí. Záleží na tom, která síla v nich momentálně převáží. Nacisté se v Německu v žádných svobodných volbách nepřiblížili hranici padesáti procent získaných hlasů. To, že zemi nakonec ovládla zrůdná ideologie, byl výsledek her různých skupin. Ti, kdo pamatují třeba československý komunistický režim, mohou dosvědčit, jak snadno se člověk ve stínu různých více či méně pochopitelných obav podvolí nesvobodným poměrům. Dobře zorganizovaná menšina dokáže vnutit svou vůli zastrašené většině.
Nejen Berlín, ale i středoevropské země jako takové byly přinejmenším z jazykového hlediska Babylonem. Kvůli dění ve čtyřicátých letech se ovšem jejich kulturní rozmanitost povážlivě zredukovala. Šlo o důsledek hromadných i individuálních selhání. Jedním z nich bylo i poválečné vyhnání Němců z Československa na základě uplatnění kolektivní viny za nacismus. Následující studenou válku a železnou oponu symbolizovala berlínská zeď dělící někdejší Babylon na dvě části. V té šťastnější se žilo relativně svobodně, ta druhá se dusila ve výfukových plynech z trabantů a téměř do poslední chvíle své existence střílela na své občany, kteří volili útěk z východoněmeckého ráje.
Po pádu komunismu se do našeho regionu vrátily lepší časy. Mimo jiné se sjednotilo Německo a z Berlína se pro mnohé znovu stala fascinující metropole, jež svou (nejen) kulturní bohatostí přitahuje lidi z celého světa. Po vstupu zemí visegrádské čtyřky do Evropské unie a následně i do schengenského prostoru zmizely ve střední Evropě skutečné i pomyslné hranice. Skoro to zde vypadalo na onen příslovečný konec dějin, na nezadržitelný pochod ke stále větší svobodě a prosperitě i k věčné vládě liberální demokracie.
To se samozřejmě nestalo. Mnoho znepokojivých signálů vyslaly již ekonomická krize z roku 2008 nebo krize uprchlická z let 2015 až 2016. Stísněné pocity už nějakou dobu vyvolává změna klimatu. V řadě demokratických států se navíc derou k moci autoritáři, populisté nebo oligarchové a dochází tam k útokům na nezávislost justice a právní stát. Rusko nebo Čína otevřeně vyhrožují například českým politikům v záležitostech, do kterých jim nic není. Mimochodem, ze zpráv v médiích vyplývá, že se někteří diplomaté z ruské ambasády v Praze svými postupy vcelku blíží zástupcům sovětského velvyslanectví v Babylonu Berlín.
V posledních měsících ochromila svět pandemie koronaviru. Ke konci května již vypadala situace o poznání optimističtěji než v polovině března, kdy se mezi státy Evropské unie zavíraly hranice s tím, že se možná otevřou za několik let. Jednotlivé členské země či jejich lídři se v panice často chovali nesolidárně. V době uzávěrky tohoto textu se naštěstí zdá, že se i přes obrovské ekonomické škody a nejistý vývoj samotné nemoci život částečně vrací do normálu.
Schůdné společné řešení z celé šlamastyky se snaží najít i Evropská unie, která se v těchto měsících domlouvá na novém víceletém rozpočtu. Je příznačné, že se po necelých sto letech ve zlomových momentech znovu v Evropě čeká na to, co udělá Berlín. Tentokrát ovšem nejde o obavy, ale spíše o naději. Kancléřka Angela Merkelová při vyjednávání návrhu zmíněného rozpočtu sehrála v zájmu celého společenství pozitivní roli, když coby reprezentantka největšího unijního plátce souhlasila s bezprecedentní pomocí krizí zasaženým státům. Za patnáct let v úřadě určitě udělala řadu chyb, kdo je také nedělá, ale až odejde do blížícího se politického důchodu, někteří její kritici na ni budou možná vzpomínat s dojetím.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025