17. února, 2013 Jan Jüptner
Žena z města přijíždí na víkend ke svým známým do hor. Manželský pár odjede večer na zábavu do vesnice v předhůří, ani do rána se ovšem nevrátí. Žena jim jde naproti a cestou naráží na neviditelnou zeď. Za zdí ustal veškerý život. Žena se v izolovaném alpském údolí snaží přežít – sází brambory, fazole a rajčata, chodí na lov a učí se starat o krávu, kterou náhodou našla. Společnost ji dělá pes Luchs a kočka beze jména. Tak plynou měsíce a roční období. Čas, ve kterém žena bojuje ve dne o svou nuznou materiální existenci a po večerech přemítá nad svým starým i novým životem za zdí, končí násilným mementem. Na horské pastvině nad chatou se objevuje další člověk – muž. Zabije Luchse sekerou a žena ho vzápětí zastřelí.
To je stručný děj novely Zeď, nejvýznamnější knihy rakouské spisovatelky Marlen Haushoferové (1920-1970). Zeď byla po svém vzniku (1963) zapomenuta i se svou autorkou, dvojnásobnou držitelkou nejvyššího státního vyznamenání za literaturu. První vlna zájmu o knihu se datuje do 80. let, kdy v ní ženské hnutí spatřilo návod k radikálnímu feminismu a pacifisté pro změnu apokalyptické kulisy světa po globální katastrofě. Vzhledem k tomu, že
literární předloha postrádá dialogy, platila Zeď dlouhou dobu za nezfilmovatelnou. Až nedávno ji na filmová plátna převedl režisér Julian Pölsler a obsadil do hlavní (přesněji řečeno jediné) role známou německou herečku Martinu Gedeck, kterou jsme mohli před časem zhlédnout např. jako Ulrike Meinhof v Baader Meinhof Komplexu. Mezi 17 jazyky, do kterých byla novela přeložena, čeština bohužel chybí. Českým čtenářům tak zbývá pouze německá, potažmo anglická Zeď (seženete ji např. na Amazon.com) a pokud jde o film, tak jeho trailer.
Co znamená Zeď?
Zeď lze číst romanticky – jako odklon člověka od civilizace k přírodě. Lze ji číst jako science fiction, eschatologickou vizi. Lze ji číst méně útěšně jako robinzonádu bez katarze, kde Pátek (pes Luchs) je zabit, aniž by to posloužilo ději. Dále v ní rezonuje existencionální moment, podobně jako např. v Proměně Franze Kafky. Také Kafka zavře Řehoře Samsu za zdi svého pokoje, když jej nechá proměnit v odporného brouka. Činí tak v noci – noc je synonymem pro předěl mezi fikcí a realitou a vyvolává znepokojivé otázky: Je Zeď i Proměna skutečná? Jsou Zeď a Proměna metafory? A jestli ano, co metaforizují?
Máme zde co do činění s náhlým nočním přeryvem. Je ale možné pochopit Proměnu i Zeď jako radikální domyšlení situace, která v obou případech – u Řehoře i ženy z města – (u)zrála dlouho předtím? Otázky se ze své vnitřní logiky vyostřují: zůstávají obě postavy vůči změně kulis, které čelí, pasivní, nebo se na ni, nějakým ne zcela zjevným způsobem, podílí? Jsou jejími zamlčenými (spolu)autory? Rodina Řehoře Samsy se od něj po jeho Proměně s odporem odvrací. Řehoř čelí rostoucí zášti a přehlížení, přestává jíst a umře. Jeho blízcí vědí, že i po Proměně je to stále on, Řehoř Samsa, přestávají v něm ovšem vidět lidské rysy a oslavují jeho smrt jako zbavení se nechutné přítěže.
Připomeňme si rodinnou konstelaci, která Proměně předcházela: Řehoř, cestující obchodník, nosí domů výplatu, ze které žije otec, matka i jeho sestra. Uvědomuje si, že vydržuje celou rodinu, která si na to zvykla a bere to jako samozřejmost, ale nevadí mu to: chce, aby jeho blízcí žili pohodlně, a nechce jim dělat starosti. Vztah rodiny a Řehoře je již tedy před Proměnou asymetrický. Řehoř je člověkem před i po Proměně, ale současně platí, že jím v obou případech už v jistém smyslu není. Proti tomu, že jej rodina zredukovala na „stroj na peníze“, Řehoř mnoho nenamítá. A právě za to jej Franz Kafka trestá, když jeho desubjektivizaci dopovídá literárními prostředky. Proměna je metafora – dovršuje jen to, co zrálo před ní, přičemž tomu dává vrcholný výraz. Vypráví to až do surreálného konce.
Také Haushoferová vztyčuje svou Zeď v noci. Když přišel film vloni v říjnu do kin, vzbudil rozporuplné reakce. Jedna část diváků se po půl hodině nabaží alpských scenérií a začne se znuděně koukat na hodinky. Druhá část diváků
má film za strhující. Co se zračí v tomto rozporu? Klíčem k filmu (stejně jako ke knize) je schopnost sledovat vnitřní život ženy. Schopnost vcítit se do ženy a ztotožnit se s ní. Nejnápadnější motiv díla, metafora Zdi, odkazuje stejně jako Kafkova myšlenka Proměny na „vysoký“ existencionální žánr. A s tím na literární tradici, kterou můžeme s klidným
svědomím označit za středoevropskou.
Žena – alter ego Marlene Haushoferové – má manžela a děti, ale nezdá se, že by truchlila po starém životě. Svou samotu přijímá poměrně rychle jako danou. Nyní, kdy byla vztyčena Zeď a čas se utišil, se jí poprvé skýtá možnost „postavit se svým vlastním myšlenkám“. A snad právě a jen tehdy. Pro „sebe před Zdí“ nalézá málo sympatií. Její dosavadní život byl determinován množstvím povinností a starostí bez možnosti jej svobodně utvářet. Stěžuje si, že je nepřipravena a nevyzbrojena pro „skutečný život“, a myslí tím svůj nový život za Zdí (s. 69). Předtím, jak konstatuje, měla vždy „neurčitý pocit nepohodlí“ a její mysl byla ovládána nepokojem, obklopena nepřátelským a sebestředným světem.
V prvních dnech za Zdí zatlouká u lovecké chaty okna, aby se uchránila před jediným nepřítelem, kterého dosud znala – před lidmi. Vznik Zdi tak není nevysvětlitelný a absurdní, jak se zdá, když knihu čteme jako robinzonádu nebo science-fiction, ale v načrtnutém pohledu se jeví vyjednaným, ba dokonce vynuceným. Vynuceným nikoli proti vůli ženy, ale jí samotnou. Může představovat jednu z možných odpovědí, k níž člověk dospívá za jistých okolností či v jisté fázi svého života. Nabytá svoboda ovšem není zadarmo, ale je vykoupena trýznivou samotou, která ohrožuje rozum ženy – posledního člověka na Zemi.
Je pozdě pro lásku?
Po dvou letech si žena uvědomí, že si už nikoho vedle sebe neumí představit. Snad jen starou ženu, se kterou by si mohla vyprávět a společně se smát. Když nahlédne, že by její společnice umřela patrně před ní, a ona by byla opět sama, zapudí i tuto myšlenku. O co méně myslí žena na lidi, o to více se otvírá světu zvířat. K Luchsovi, Belle i býčkovi přistupuje s láskyplnou zodpovědností. Jen stará kočka (která je stejně jako žena bezejmenná) přijímá její péči s chladnou rezervovaností a zachovává si vůči ní autonomii. Snad proto k ní žena chová tichou úctu. Každé z koťat, které kočka povije a které pak zajdou, se ženě nevratně vryje do srdce. Navzdory tomu, co bylo řečeno, není Zeď příběhem o autismu, ať již by byl ženě osudem nebo volbou.
V extrémních podmínkách vystupuje do popředí opačný leitmotiv, totiž možnost a schopnost vztáhnout se
k druhým. Žena píše: „Neexistuje racionálnější impuls, než je láska. Činí náš svět snesitelnější pro toho, kdo
miluje, i toho, kdo je milován. Měli bychom uznat, že toto je naše jediná šance, naše jediná naděje pro lepší
život.“ (s. 210). Dodává: „Nyní je však již pozdě“. A myslí tím, že pro ni.
„Nic nekončí“
Konec Zdi má v sobě jistou naději – navzdory tomu, co bylo řečeno, a násilí, jehož nositelem je neznámý muž. Tím se kniha zásadně odlišuje od Proměny, kde Řehoř Samsa na konci umírá jako odporný hmyz. Žena shodí mrtvolu muže do rokle a pohřbí Luchse. Ráno opustí nadobro horskou pastvinu („Alm“) a sejde s krávou Bellou do lovecké chaty, kam za ní během noci přijde kočka a lehne si vedle ní. Přichází zima. Koncem února končí žena se sepisováním svého příběhu, když již nemá žádný papír na psaní. S odstupem nalézá novou odvahu, a to i přesto, že jí dochází zápalky a munice. Bella je opět březí a možná budou zase i koťata. Žena si uvědomuje, že toto není konec, a že „vše pokračuje“. Přichází něco nového a ona se tomu nemůže ubránit.
Jan Jüptner
Haushofer, Marlene, The Wall, Cleis Press: 1990 (2. vydání), 244 s.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025