24. září, 2021 Jan Holovský
Winternitzovy mlýny v Pardubicích.
Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Marcin Szala
Industrializace byla nejdůležitější společenskou změnu od dob vzniku zemědělství a proměnila svět i jednotlivé lokality k nepoznání. Zbyla po ní řada pamětihodností, jež ale často ustupují novým projektům. V posledních letech se vnímání průmyslových objektů mírně zlepšilo. Méně často tak nastávají situace, že při nové výstavbě jsou všechny staré industriální stavby srovnány se zemí. Alespoň ve větších městech již bývá poměrně běžné, že některá z nich zůstane ušetřena zásahu bagrů. Jednak aby připomínala dřívější historii místa, jednak aby dodala příběh, který tolik chybí projektům vzniklým „na zelené louce“.
Většina památek však zaniká. Lze to dobře dokumentovat na velkých developerských aktivitách v Praze. Z bývalé továrny Tatra (dříve Ringhoffer) na pražském Smíchově, zbourané v 90. letech, nezůstalo téměř nic. Stejný osud potkal v roce 2014 i jednu z nejstarších továren v Praze, karlínskou Rustonku. Z jinonické Waltrovky se o pár let později zachovala alespoň jedna historická budova. Ta je dnes nejzajímavější částí nového areálu postavěného investiční skupinou Penta. Mimochodem, svou kliniku do ní přestěhoval nejslavnější český fyzioterapeut Pavel Kolář.
Podobně zřejmě dopadne i přestavba bývalého areálu ČKD ve Vysočanech, momentálně jedna z největších developerských akcí v metropoli, na které se podílí více firem. Většina budov kdysi nejvýznamnější české továrny půjde k zemi, ale přístup jednotlivých investorů se od sebe liší. Skanska nechá stát jen bývalou kotelnu s komínem, do níž po přestavbě umístí restauraci a snad i galerii. Oproti tomu britská firma Mount Capital, jež koupila jihozápadní část areálu (kdysi Pragovka), plánuje ponechat rovnou čtyři nejcennější budovy a udělat z nich kulturní okrsek. Už nyní tam působí řada umělců, takže potenciál je značný.
Asi největší a nejvášnivější debatu pak vyvolal záměr na demolici nedaleké pekárny Odkolek. Původní plány italského investora počítaly pouze s ponecháním administrativní budovy, která je kulturní památkou. Zbytek známého a architektonicky cenného areálu měl zmizet. Po dlouhých tahanicích však došlo roku 2017 k jeho prodeji stavební firmě Metrostav. Ta představila po jednáních s veřejností i odborníky nový projekt, který už ponechává i jižní část fasády, charakteristické hodiny a komín. Výsledkem je tedy jakási kompromisní kulisa, jež upomíná na minulost místa, ale za ní vznikne čistě moderní zástavba. Je to samozřejmě mnohem lepší než nic, ale ikonická stavba by si zasloužila citlivější přístup.
Ten ukazuje například Penta v Nuselském pivovaru, kde nyní realizuje novou výstavbu. Nutno ovšem podotknout, že jí ani nic jiného nezbývalo, neboť se jedná o kulturní památku. Během dalších let vyroste také nové muzeum železnice a elektrotechniky na Masarykově nádraží, v památkově chráněných bývalých dílnách. Stavbu realizuje Národní technické muzeum. Dosavadní areál bude z velké části zachován a dále zhodnocen citlivě doplněnými novými prvky. Kulturní památkou je také varna s komínem, která zůstane po aktuální demolici zchátralého zlíchovského lihovaru na Smíchově. Bez uvalení památkové ochrany by Praha přišla i o Nákladové nádraží Žižkov. Zdá se tak, že v hlavním městě (ale nejen tam) je prohlášení za kulturní památku stále jednou z nejúčinnějších metod, jak zabránit svévolné likvidaci architektonického průmyslového dědictví. Na osvíceného developera tedy stále nelze úplně spoléhat ani v pokrokové Praze.
Smíšené pocity nabízí i pohled do druhého největšího města u nás. Brno trpí dlouhodobě nedostatečnou památkovou ochranou a bývalý moravský Manchester postupně ztrácí prstenec továren východně od centra a vlakového nádraží. K zemi padla až na Bochnerův palác bývalá Vlněna. Demolice řádí rovněž v areálu Zbrojovky, kde by alespoň měly zůstat nejcennější budovy (generální ředitelství, výtopna s komínem). Letos v březnu rozbouřila debatu informace, že má zaniknout známá Mosiliana kvůli fikci souhlasu brněnského magistrátu (nevyjádřil se v předepsané lhůtě). Bourání se podařilo odložit díky návrhu na prohlášení Mosiliany za kulturní památku a v červenci Jihomoravský kraj rozhodnutí o demolici zrušil. Přesto stále není vyhráno a budoucnost nejcennějších částí areálu je nejistá.
Možnost ztráty Mosiliany a zánik některých dalších historických budov zmobilizovala řadu osobností včetně spisovatelky Kateřiny Tučkové. Ty vytvořily spolek Za Brno a rozhodly se chránit tamní ohrožené architektonické dědictví. Boj o zachování významné části brněnské identity se tak vyplatí sledovat i nadále. K tomu lze dodat, že během posledních tří let byla například dokončena velmi kvalitní přestavba budovy v bývalém areálu škrobáren v brněnském brownfieldu Ponávka nedaleko centra. Sloužit bude administrativním, obchodním a skladovým účelům.
To v Ostravě, která už hodnotu industriálních památek tolik nezpochybňuje, konečně začala rekonstrukce městských jatek pro galerii současného umění Plato. Vypadá velmi nadějně. Již v roce 2015 bylo dokončeno Trojhalí Karolina coby nový multifunkční prostor. Téhož roku se Bolt Tower jako nástavbě vysoké pece č. 1 v Dolních Vítkovicích dostalo ocenění Stavba roku.
Podobně jako v Ostravě i v Plzni se pěstuje poměrně podnětný přístup. Existuje tam už mimo jiné Techmania Science Centrum v historickém areálu Škodovky, DEPO 2015 v Ústředních dílnách elektrických podniků, kulturní středisko v papírně a fitness centrum v někdejší čokoládovně. A pak tu jsou slušně opečovávaná sídla dvou velkých pivovarů – bývalého Prioru a dosud zdárně prosperujícího Plzeňského Prazdroje. A právě v posledně jmenovaném podniku se přestavuje stará elektrárna z roku 1905 a vzniká v ní ambiciózní a po všech stránkách vizuálně propracovaný projekt nového pivovaru Proud pod vedením studia Mimosa.
Postupně se situace lepší také v Liberci, kde přes množství negativních zásahů stále zbývá řada kvalitních továrních objektů odkazujících na někdejší textilní centrum Čech. V poslední době navíc přišly dvě dobré zprávy. V dolní části města nedaleko Papírového náměstí vzniká zásluhou radnice v budově bývalé slévárny Linser nové kulturní centrum. Přestavba čeká také areál tiskárny nedaleko Liebiegova paláce v centru Liberce, který developer po demolici několika nepoužitelných budov adaptuje na byty, kanceláře, ale i na galerii, kavárnu nebo ateliéry. Postupně se též přestavuje tkalcovna blízko místního hlavního nádraží pro potřeby zábavního centra Babylon. To ji připojilo k objektu sousední textilky, kontroverzně přestavěné na aquapark už v 90. letech.
Zajímavostí z jiného města je adaptace textilní továrny Modeta u jihlavské zoologické zahrady na místo určené pro pořádání kulturních akcí a na kavárnu či hernu. Investorem je sama Jihlava. Další skvělý příklad z Vysočiny představuje nové kulturní centrum v Humpolci. Vznikl tam ve spolupráci místních občanů a soukromého investora projekt 8smička, což je v roce 2018 dokončená přestavba někdejší textilní továrny na galerii, kavárnu, knihkupectví a multifunkční sál. Ale premiantem regionu je Třebíč. Město, kterému pomohlo vytyčit směr zapsání místních nejvýznamnějších kulturních památek na seznam UNESCO, se pustilo do obrovského projektu citlivé adaptace bývalé pobočky továrny Baťa (do roku 1931 Budischowského továrna). Vytvořilo tam novou čtvrť s nezaměnitelným geniem loci. V autentickém areálu sídlí mimo jiné výzkumná laboratoř, zázemí pro vysokou školu, školka, další kancelářské prostory či soukromé firmy. A protože se v Třebíči podařilo zachránit i další industriální památky, jde o velmi inspirativní přístup.
Inspiraci naopak dlouho nenabízelo Ústí nad Labem. Nedávno tam zmizely bývalá sklárna a areál Tonasa v Neštěmicích. Bouralo se též v někdejší chemičce a nyní i v Schichtově továrně ve Střekově, odkud byly alespoň zachráněny cenné historické stroje. Když si uvědomíme, že město toho vedle industriálních památek zase mnoho nenabízí, je až s podivem, že inspirace Ostravou dlouho nenašla sluchu. Nedávno ale vznikl projekt přestavby velkého cukrovaru ve Vaňově, který bývá tím prvním, co řidiči vidí při příjezdu ze směru od Prahy a Lovosic. Nyní málo využívaný areál by město rádo odkoupilo a následně chce získat finanční prostředky z unijního Fondu spravedlivé transformace. S plánem na proměnu areálu přišlo hnutí PRO!Ústí, jež hodlá vytvořit atraktivní prostor pro kulturu i pro soukromé subjekty. Jeho osud bude malým lakmusovým papírkem budoucnosti města, které se každým rokem více a více vylidňuje.
Nelze také nezmínit, že v okolních Krušných horách je od roku 2019 zapsáno pět z celkových dvaadvaceti památek UNESCO, jež upomínají na hornickou minulost regionu (včetně saské části Krušnohoří). Pro úplnost dodejme, že na české straně to jsou Hornická kulturní krajina Jáchymov, Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar, Rudá věž smrti, Hornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Mědník a Hornická kulturní krajina Krupka. Dopady na turismus, kulturní rozvoj a celkově na vzestup oblasti zatím nejsou úplně zřejmé kvůli pandemii nemoci covid-19, ale věřme, že budou pozitivní.
Při putování českými zeměmi pak zmiňme další evergreen posledních let, kterým je přestavba působivého areálu Winternitzových mlýnů od Josefa Gočára v Pardubicích. Jde o národní kulturní památku, jejíž konverze na multifunkční prostor patří k nejsledovanějším akcím svého druhu. I díky nadšeným soukromníkům manželům Smetanovým se přidala městská i krajská samospráva a minulý rok začala citlivá rekonstrukce. Díky ní vzniknou mimo jiné Centrální polytechnické dílny s učebnami a špičkově vybavenými laboratořemi podle projektu studia Šépka architekti a galerie.
Naopak smutným příběhem jsou areály kdysi světově proslulé sklárny Elias Palme v Kamenickém Šenově nebo Schindlerova továrna v Brněnci, které se stále nedaří zachránit. Takových příkladů je bohužel více než dost, zvláště v menších sídlech. Namátkou třeba textilky Perla v Ústí nad Orlicí, Primona v České Třebové nebo část Hedvy v Moravské Třebové. Někdy podlehla zkáze lokální historie celých oborů včetně těch, které měly zásluhu na hospodářském vzestupu daného regionu.
Například střední Polabí bylo jednou z oblastí, v níž se díky úrodné zemědělské půdě a promyšlenému přístupu zdejších obyvatel vytvořil v 19. století silný potravinářský průmysl v čele s cukrovary. Ten pak sloužil jako impulz pro rychlý rozvoj finančního sektoru, strojírenství nebo chemického průmyslu. Na těchto hospodářských základech postupně vznikal moderní český národ. Dnes už ale většina starých cukrovarů padla a jen výjimečně lze nalézt pozůstatky jejich původní slávy. I v polabském prostředí mizejících dějin a kořenů však nalezneme pozitivní příklad. Malý městys Cerhenice nedaleko Kolína, kde nežijí ani dva tisíce obyvatel, se nedávno pustil do záchrany zbytků tamního cukrovaru. V donedávna zpustlém areálu, který dominuje celé obci, vznikly během rekonstrukce nová budova parkovacího domu a školní dílny. V dalších plánech se pak nachází sběrný dvůr nebo sociální byty. Pokud se k takovému projektu odhodlali i v nepříliš velké obci, nemusíme vidět budoucnost industriálních památek úplně černě.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025