05. června, 2013 Marie Jüptner Medková
Dvanáct týdnů stačilo malíři Alfrédu Kubinovi na román Die andere Seite (doslova Druhý břeh, Onen svět). Výbuch fantazie a jasnozřivosti uvrhl na papír krátce po smrti svého otce a v době, o které píše historik Pavel Kosatík: „Životním pocitem mnoha mužů jeho generace byla nespokojenost se zkamenělými strukturami měšťanského světa jejich otců, v němž se vše – rodinné firmy a živnosti, partnerské vztahy či názory na umění – zdály předurčené jednou provždy. Perspektiva života v takovém světě naháněla husí kůži. Všechno se zdálo lepší než pokračovat v onom zaběhnutém řádu, který ty, kdo stáli na začátku cesty a nevěděli, co se sebou, dusil.“ Na počátku dvacátého století se tak zrodilo prorocké dílo, slovy autora „magické kuriózum“.
Svět včerejška
Kubinova hrdinu, shodou okolností též malíře, naláká posel jeho někdejšího spolužáka Patery k přesídlení do Snové říše. Přesvědčí ho vyprávěním o ideách, na kterých říše stojí, charismatem vyzařujícím z Paterova obrazu i značnou sumou peněz, které dostane na cestu. Malíř přesvědčí k cestě i svou ženu.
Manželé se vydávají na cestu ze středoevropského Mnichova někam ke Kazachstánu. Cestu podivně mlhavě pochmurnou, vždyť doma se do Snové říše těšili. Jestliže vyprávění o cestě vyznívá depresivně, co teprve příjezd tam. Před vstupem do říše se musí vzdát mnohého ze svého majetku včetně oblečení. Do Snového státu smí jen použité věci. Jejich průvodce to vysvětluje slovy: „Přece byste nechtěli být nápadní.“ Tato pravidla platí i pro samovar a kabát. V tunelu vedoucím do říše si malířova žena ve zlověstné předtuše uvědomí, že pro ni odtud již nebude návratu.
Pravidla Snového státu
V hlavním městě zvaném Perla čeká na malíře a jeho ženu místo ve společnosti, dům i práce. Město je pravým rájem staromilců. Dámy v krinolínách, historické domky z Vídně, Prahy či Brugg, říši chrání před pokrokem hradby. Ráj romantiků a milovníků historie? Paterova Snová říše má v sobě vše, co ke snům patří. Zemi zahaluje jemná mlha, děje nectí příčinu a následek, vykazují prvky jasnozřivosti, hrdina zažívá dobrodružství, krásné chvíle a noční můry (např. s cválajícím koněm v podzemí). Nikdy ale neví, kdy se jedno změní v druhé. Nevyzpytatelné jsou obchodní transakce, úřednické procedury, zvyklosti i události. Vždyť nikdo se nikam nežene, lidé si pokojně žijí své jalové životy. Na počátku stojí sen o říši a tento sen se vtěluje do pravidel říše, jež se stává snovou ve všech důsledcích tohoto slova.
Kubinova grafika Poslední král. (foto: calitreview.com)
Malířova žena, založením „ryze realistická bytost“, ve snové zemi chřadne, ale malíř dobře a zvídavě snáší zdejší život a snaží se proniknout do jeho tajů. Mimo jiné se chce setkat s jeho vládcem Paterou. Snaží se k tomu získat povolení v úřednickém labyrintu zvaném Archiv, ale marně – úřad je jen samohybem zaměstnávajícím sám sebe. Jednou jde okolo Paterova paláce a vidí, že ho je možné navštívit bez dobrozdání úředníků ve vyhrazených hodinách. Využije tedy příležitosti a setkání mu vyrazí dech. Patera se mu vyjeví v mnoha podobách, což potvrzuje dřívější malířovo zjištění, že Patera je přítomen ve všech svých poddaných, v očích žebračky i v mysli kavárníka. Stvořil jejich snovou existenci, pulsuje v nich, trpí s nimi, trestá je a jistě je i miluje, stejně jako celý svůj svět. Je spíše principem než osobou. Malíř věří v Pateru, ne jako ve svého spolužáka – rošťáka, ale jako ve vládce a stvořitele tohoto světa.
Konec jednoho snu…?
Vše by se asi dále plynulo snovou cestou, kdyby si jednoho dne nevynutil vstup do Snového státu americký miliardář Herkules Bell. Od prvního okamžiku, kdy se o ní dovtípil, se sem chtěl dostat, ale nyní se jí vysmívá. Vysmívá se oděvům, domům, poměrům. Nově příchozí se pod jeho vlivem odmítají přizpůsobit zvyklostem Snové říše a k jeho kritice se začínají přidávat také první snivci. Herkules Bell se cítí jako onen bájný Řek a hodlá vyčistit „chlívek“ Snové říše. Vydává časopis, prohlášení, zakládá spolek, rozdává peníze. Stále více snivců ztrácí důvěru v Pateru, jde to překvapivě snadno. Jenže s vytrácející se důvěrou k Paterovi se jím vytvořená Snová říše začíná drolit. Nejprve se drolí domy a věci, pak vezme za své pocit bezpečí pod útoky divokých zvířat dříve zde neviděných, upadá morálka a nakonec říše zaniká v orgiích smrti. Patera a Američan spolu bojují jako titáni a Patera prokazuje svou téměř nesmrtelnost. Malíř zkázu přežívá, ale víru ve Snovou říši neztrácí. Vzpomíná na ni a těší se na smrt. Ve skutečnosti se už nikde necítí doma.
Tři otázky
Magický text románu přímo vybízí k rozličným interpretacím. Odvádí Kubin záměrně předlouhou cestou do Asie pozornost čtenáře od c.k. monarchie, v níž žije? Snový stát vykazuje obdivuhodnou stabilitu společenských kast a rolí. Možná spíše rigiditu. Ve všedním životě je staromilský a nezreformovatelný. Úřady se zaměstnávají úřadováním, nikoli řešením potřeb obyvatel. Pitoreskní karikatura Rakousko-uherské monarchie. Taková říše ale nemůže zůstat navěky nedotčena obklopena svými hradbami, její konec se blíží. Stačí přestat věřit ve smysl jejího řádu.
Chce se snad Kubin vyrovnat s osobností svého otce? Patera, čili pater – otec. Každý otec je stvořitelem rodiny – světa se specifickými a rigidními pravidly, do kterých dítě vroste a nezná jinak. Idyla dětství je však narušena zásahem zvenčí, který rodinný svět zpochybní. Pro děti je „to venku“ lákavé, ale pro starý známý otcovský svět ve výsledku ničivé. Ve skutečném světě se pak nikdy necítí jako doma a na ráj dětství – jakkoliv prapodivný – s nostalgií vzpomínají.
Nebo jde o kritiku křesťanství v pojetí rakousko-uherské katolické církve? Patera může být i Bůh Otec. Stvořil tento svět, dal mu řád, existenci jednotlivcům a je přítomen ve všem. Lidé jsou loutkami v jeho rukou. Američan zakládá spolek Lucifer (padlý anděl nebo „nositel světla“) a zpochybňuje zavedené pořádky, nabízí víc. Když se víra v Otce vytrácí, jeho svět se rozpadá, ač se brání pohromami podobnými biblickým egyptským ranám. Nicméně kult se mění v orgie smrti, protože bez boha či Boha lidé nedokážou žít. Ostatně název Die andere Seite znamená spíše „Onen svět“ nebo „Druhý břeh“ než Země snivců.
Anatomie totality
Novou dimenzi získala kniha s nástupem totalit 20. století. Jak sám autor poznamenává v roce 1944: „…Má kniha v nové době opět nabyla zvláštní podoby…“ Tuto zvláštní podobu bychom mohli pojmenovat také psychologickou anatomií totality.
Hrdina přicestuje do snové země s vlastním snem o ní. Než vstoupí, je mu zabaven majetek i většina peněz, které původně od Patery dostal. Jak jednou překoná hradby do říše, není cesta zpět. O své představy o ideálním světě přichází, ale snadno se přizpůsobí Paterově vládě. Stejně tak země, jejichž občané přijali totalitu, měli jistě na začátku jinou představu o svém osudu. Diktátorskému režimu kývli z idealistické a koneckonců i ze zištné motivace. Nakonec jim nezbylo než surfovat na pěně všedních dní.
Snová země stejně jako totalita má svá nevyzpytatelná pravidla života a je důležité mít zákulisní znalosti (klatba hodin a další tajemné věci), aby v ní člověk prosperoval. Ovšem vše se může v mžiku změnit – šťastný v nešťastného, bohatý v chudého. Záleží jen na vůli vladaře – otce – diktátora. Ta je totiž klíčová. Neexistuje tu totiž žádná společenská angažovanost, politické strany či parlament nebo vláda. Přítomná byrokracie nedisponuje mocí, je tu sama pro sebe. Snové totalitě vládne člověk-bůh přítomný ve všech lidech. Ten benevolentně určuje roli, úlohu a osud každého jednotlivce říše. Ti, kteří byli původně nadšeni myšlenkou ideálního státu podle svého gusta, se prostě snaží v tomto světě přežít.
Jak totalitu, tak i Snovou říši děsí Nové, jiné, kritické. Nově příchozí nezvaný miliardář zde nemá místo, nastavuje společnosti zrcadlo, a už tím se stává narušitelem. Rozbíjí iluze. Tak začíná boj mezi ním a Paterou. Od chvíle, kdy řekne, že „císař je nahý“, se vše začne drolit – domy, mravy,… až do konečných orgií, kdy se lidé pobijí navzájem.
Svár iluze a jejího boření probíhá podle Kubina dál v nás. Ale ten, kdo byl jednou snivcem, vzpomíná s láskou na staré dobré časy. Vždyť jako malíř věřil Paterovi až do konce, tak lidé věřili Hitlerovi a Stalinovi. Mysleli to přece dobře. Ve skutečném světě se snivec nikdy nemůže cítit jako doma.
Marie J. Medková
Alfred Kubin (1877-1959) se narodil v Litoměřicích a prožil zde dva roky svého dětství. Stal se malířem a některá jeho snivá díla jsou pokládána za prorocké obrazy děsivých dějin první poloviny dvacátého století (včetně holocaustu). Země snivců (Die andere Seite) vyšla v roce 1909 a je jediným větším beletristickým dílem autora. Román pravděpodobně ovlivnil podobně laděné dílo Zámek Franze Kafky, neboť je známo, že Kubinovu Die andere Seite znal a cenil si jí. V češtině vyšla kniha v roce 1947 a v sedmdesátých letech byla prý zfilmována.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025