02. června, 2022 Tomáš Fošum
Na Světovém ekonomickém fóru v roce 1992. Zleva Václav Havel, zakladatel Světového ekonomického fóra Klaus Schwab a princ Charles. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/World Economic Forum
Na začátku letošního roku odvysílaný kriminální seriál České televize výmluvně nazvaný Devadesátky nabídl odlišný pohled. Bez ohledu na žánr díla a záměry jeho tvůrců se z různých reakcí nešlo ubránit dojmu, že některým divákům vyhovuje nahlížet na první porevoluční roky jako na zločinné. Tuto interpretaci ostatně seriál podporoval úvodními dokumentárními záběry na známé politiky nebo sportovce, kteří přitom s kriminálním podsvětím neměli nic společného.
S vnímáním devadesátých let jako období temna se lze setkat čím dál tím častěji. Jak se zkoumaná doba vzdaluje v čase, začíná přibývat kritiků, kteří vycházejí z jiných pozic než nostalgici tesknící za komunistickým Československem. Devadesátá léta vidí jako budování „divokého kapitalismu“, který stojí za většinou našich současných problémů. Zároveň se vymezují vůči rozhodnému antikomunismu, jenž byl především pro první porevoluční roky charakteristický. Minulý režim měl podle nich totiž také své kladné stránky a nemálo obyvatel ho prý i v jeho posledním tažení spontánně podporovalo.
Nemá cenu zakrývat, že v „devadesátkách“ narostla kriminalita, když si část českého obyvatelstva příchod svobody mylně vysvětlila jako hru bez pravidel. To nebylo zdaleka vše. Během privatizace se hodně majetku nenávratně ztratilo. Z různých důvodů zanikly podniky, k nimž pojil řadu lidí citový vztah. Některé regiony zůstaly na okraji zájmu. Do čelných pozic se nezřídka dostávali hochštapleři. Při napodobování podnikání a života na Západě se občas projevoval nevkus, který v karikované podobě zachytil film Věry Chytilové z roku 1992 Dědictví aneb Kurvahošigutentag. Navzdory všem negativním jevům však byla devadesátá léta z celkového hlediska obdobím rozkvětu. Během něj se u nás povedlo dobře nastavit politické a justiční instituce, které se mimochodem v nedávné minulosti osvědčily ve chvíli, kdy Poslaneckou sněmovnu ovládala autoritářská většina. I díky tomuto nastavení mohou Češi svobodně myslet a žít. Na rozdíl od předlistopadových časů jim už za to nehrozí vězení.
V devadesátých letech jsme navíc zahájili cestu do euroatlantických struktur. V roce 1999 se nám podařilo vstoupit do NATO a o pět let později i do Evropské unie. Zasloužili se o to politici v čele s Václavem Havlem a ochota západních společností vzít nás a další postkomunistické země mezi sebe. A hlavně nám pomohly příznivé dějinné okolnosti, když ruský imperialismus fungující pod značkou Sovětský svaz prohrál studenou válku.
Listopad 1989 tak představoval předěl mezi Československem coby ruskou kolonií a Československem (a později Českem) jako svobodným a samostatným státem. Nešlo to samozřejmě ze dne na den, ale jednalo se o bod zlomu. Bez uvědomění si této skutečnosti jsou debaty o podpoře komunistického režimu na nic. To, že se u nás lidé za takzvané normalizace nebouřili, neznamenalo, že by byli v masovém měřítku spokojeni se svou životní úrovní a vedoucí úlohou KSČ. Většina z nich žila s vědomím, že od srpna 1968 jejich zemi okupuje sovětská armáda a u moci jsou vazalové Kremlu. Na základě svých zkušeností předpokládali, že dokud se nezmění systém vládnutí v Moskvě, v Praze zůstane vše při starém.
Proto bylo tak důležité, že jsme v devadesátých letech využili okno příležitosti k integraci do západního demokratického světa. Dvacátý čtvrtý únor letošního roku, kdy Rusko napadlo z několika stran Ukrajinu a naplno zažehlo válečný konflikt doutnající už od roku 2014, nasvítil prozíravost tehdejší české politické reprezentace v jasném světle. Ruský imperialismus vystřídal během staletí různé ideologické maskování, ale v jádru zůstal stejný. Zatímco v roce 1968 nám však mohl Leonid Brežněv beztrestně šlápnout na krk, dnes to jeho následovník Vladimir Putin udělat tak snadno nemůže. Tentokrát se totiž nacházíme na té bezpečnější straně železné opony, kde se dá svobodně dýchat. Je v našem zájmu, aby se na stejném místě ocitla též Ukrajina i všichni ti, co o to budou stát.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025