10. června, 2022 Jan Gregor
Klára Melíšková a Denisa Barešová ztvárnily v seriálu Podezření Matku a dceru. Foto: Facebook/tvzonecz
Mediální obraz aféry o několika podezřelých úmrtích v tamní nemocnici se tehdy zdál být zcela jednoznačný. Na jedné straně figuroval sympatický, oblíbený doktor, jenž poukázal na nesrovnalosti v podávání léků u náhle zemřelé pacientky. Sekundoval mu agilní ředitel, který v kauze vystupoval s rozhodností, jež nezavdávala pochyb o vině jeho podřízené. A na druhé straně byla „vraždící sestra“, jak ji bez okolků tituloval tisk. Vše se zdálo být jasné. Vyhořelá pracovnice podle spekulací úmyslně zkracovala život svým klientům, aby si ulehčila práci. O to větší bylo překvapení mnohých, když ji následný soud o pár měsíců později osvobodil ve všech bodech obžaloby.
Tenhle příběh zaujal známého scenáristu Štěpána Hulíka. Mladý autor, jenž se proslavil minisérií Hořící keř o událostech spjatých se smrtí Jana Palacha, si rád nachází látky, které mají ambici společenské fresky a v nichž se malé dějiny střetávají s charakterem doby. Řadou Českých Lvů ověnčené dílo Agnieszky Holland se soustředilo na postavu mladé právničky, která se v těžké atmosféře nastupující normalizace rozhodla zastupovat Palachovu maminku bránící čest svého syna před nactiutrhačnou pomluvou komunistického potentáta Viléma Nového.
I v Podezření se zdánlivě jednoznačně prohraného případu ujme advokát, který, ač je přidělen soudem ex offo, udělá víc, než musí. Plnokrevnou postavu nepříliš bystrého právníka, jenž cítí šanci, že by tenhle soud mohl být průlomovou kauzou v jeho kariéře, si s gustem vystřihl Miroslav Hanuš. Životní roli ale série nabízí Kláře Melíškové, která se do morousovité zdravotní sestry Hany Kučerové doslova vtělila.
Kmenová členka souboru Dejvického divadla si s trochou nadsázky pro svou kreaci vypůjčila herecký projev svého dlouholetého uměleckého šéfa. Působí jako Miroslav Krobot v sukních. Má nulovou mimiku a uštěpačnou dikci. Její hrdinka je tvrdá na sebe i své okolí, ale za krustou tušíme plejádu nezpracovaných traumat. Až na pár řídkých okamžiků nedovolí svým emocím, aby pronikly přes nepropustnou masku obličeje. Nemá přátele, kolegyně v práci si k tělu nepouští. Ani k pacientům se nechová příliš vlídně, ale její profesionalitu by si až do nešťastného obvinění nikdo nedovolil zpochybnit. Všechny si drží na distanc – i svou dceru Terezu, vůči níž není schopná žádné vřelosti. Tereziny plány na odlet s přítelem na brigádu do zahraničí vezmou za své se zmíněným obviněním a vysokoškolačka se musí potýkat nejen s matčinou odtažitostí, ale také s odsudky maloměstského okolí. Denisa Barešová dokazuje, že je jednou z nejtalentovanějších hereček mladé generace, a nijak nezaostává za výkonem Ivana Trojana v úloze pokryteckého doktorského seladona nebo za parádně slizkým ředitelem v podání Petra Lněničky.
Na vyznění drásavé minisérie má ale vedle hereckých výkonů, civilních dialogů a nervní hudby Jonatána Pastirčáka velký podíl nečekaně jistá režie Michala Blaška, pro kterého se jedná o první větší projekt. Podezření má, co se audiovizuální stránky týče, jednoznačně evropské parametry, a tak člověk suverénně napsanému a vyprávěnému příběhu odpustí i zaškobrtnutí ve třetím díle. Dění v soudní síni totiž povážlivě padá řemen. Tam, kde by jeden čekal, že bude děj gradovat a přesvědčivě shrne všechny indicie a důkazy do emotivního finále ve chvíli vynesení rozsudku, se všechno odbyde překvapivě nejasně a zkratkovitě.
Katarzní psychologický oblouk hrdinky vyznívá o dost přesvědčivěji. „Já jsem se prostě takto narodila, mám holt takovou povahu. Nemám snad právo být taková, jaká jsem?“ pronese postava Melíškové v závěru. Nesympatičnost je ale relativní pojem. Příklad hlavní hrdinky ukazuje, že ve světě slabochů a oportunistů se člověk musí spolehnout hlavně sám na sebe. A misantropie a nedůvěra k lidem, kterou má Hana Kučerová zvnitřněnou, se nakonec projeví vzhledem k okolnostem jako docela odůvodněná životní strategie.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025