06. června, 2023 Michal Lebduška
Ukrajina je historicky z náboženského hlediska velmi rozmanitá, vedle křesťanství v zemi najdeme i jiná vyznání včetně islámu a judaismu. Existuje zde též řada menšinových křesťanských společenství, z nichž nejvýznamnější je západoukrajinská řeckokatolická církev, která si udržuje východní obřad, ale uznává za svou hlavu papeže. Dlouhodobě rozdělené je i většinové pravoslaví, jež bylo v zemi od 17. století, kdy Moskva přinutila konstantinopolského patriarchu, aby k jejímu kanonickému území Ukrajinu připojil, doménou Ruské pravoslavné církve. Z té se na sklonku existence Sovětského svazu v roce 1990 vyčlenila autonomní Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu (UPC MP), která však Moskvě stále přímo podléhala.
První pokusy o osamostatnění ukrajinských pravoslavných se objevily spolu se snahou o získání nezávislosti po pádu Ruského impéria v roce 1917. Tehdy vzniklá Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC) ale byla ve 30. letech minulého století zlikvidována a přežívala v exilu na Západě, ze kterého se mohla vrátit až v roce 1990. Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny (1991) ale zůstávala relativně malá. Roli hlavní „národní“ pravoslavné církve převzala o dva roky později nově vzniklá pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, která se oddělila od moskevské církve. Za jejím vznikem stál ambiciózní metropolita Filaret, jenž se stal jejím patriarchou. Byl přitom paradoxně dříve hlavou UPC MP a měl i vazby na sovětskou KGB.
Průzkumy veřejného mínění sice ukazovaly, že se ke kyjevské církvi postupem času začalo systémově hlásit více věřících, jenže značná část Ukrajinců mezi církvemi nerozlišovala a označovala se jednoduše za pravoslavné bez konkrétní příslušnosti. A i když stát kompromisně nedovolil žádné z nich využívat nejvýznamnější ukrajinský chrám svaté Sofie z 11. století, který je státním muzeem, moskevská církev disponovala mnohem větším majetkem a počtem farností. A také byla jako jediná oficiálně uznávaná ostatními pravoslavnými církvemi. Zároveň působila ve třech lávrách v Kyjevě, západoukrajinském Počajivu a východoukrajinském Svjatohirsku (lávry jsou nejvýznamnější pravoslavné kláštery, kterých je na světě jen několik).
I přes občasné volání po nutnosti vzniku jednotné „národní“ pravoslavné církve, dlouho fungoval status quo a k zásadním posunům nedocházelo. To se změnilo až poté, co Rusko proti Ukrajině rozpoutalo v roce 2014 válku. Už protesty na kyjevském Majdanu, které ruské agresi předcházely, jasně ukázaly, na čí straně církve stojí. Ta kyjevská se spolu s představiteli dalších církví a náboženství jednoznačně postavila za demonstranty a poskytla jim útočiště v klášteře svatého Michala v centru metropole. Řada představitelů moskevské církve naopak zcela otevřeně podporovala Rusko, včetně jeho agrese vůči Ukrajině.
Proto také po roce 2014 získalo na naléhavosti téma vzniku jednotné autokefální (nezávislé) pravoslavné církve, které si vzal za své tehdejší prezident Petro Porošenko. I díky jeho snahám se v prosinci 2018 v chrámu svaté Sofie konal sobor (sněm), na němž se kyjevská církev sjednotila s UAPC a spolu s menší částí představitelů moskevské církve vytvořily novou Pravoslavnou církev Ukrajiny (PCU).
Do jejího čela byl zvolen metropolita Epifanij. Nejdůležitější ale bylo, že ji oficiálně uznal konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. Ten formálně zrušil rozhodnutí z roku 1686, kterým území Ukrajiny přešlo ze správy Konstantinopole pod Moskvu, a následně uznal ukrajinskou církev za nezávislou. V tom ho postupně podpořili patriarcha z Alexandrie a církve Řecka a Kypru. Oproti očekáváním ale k PCU přešla jen relativně malá část farností moskevské církve. Platilo to především v západních regionech Volyně a Podolí. V předvečer ruské invaze proto UPC MP stále zůstávala největší náboženskou organizací na Ukrajině.
Skutečné zemětřesení na náboženské scéně tedy nastalo až po 24. únoru 2022. Už v květnu svolala moskevská církev do Kyjeva sobor, na kterém se formálně distancovala od ruského patriarchy Kirilla a vnesla změny do svého statutu, podle nichž není nadále součástí Ruské pravoslavné církve. Zároveň se Ukrajinci peticí obrátili na prezidenta s požadavkem, aby byla lávra v Kyjevě předána PCU, k čemuž se Volodymyr Zelenskyj vyjádřil neurčitě. Kromě toho ale byl v prvních měsících invaze na církevní scéně relativní klid a větší pozornost vzbudily hlavně útoky, které poškodily i některé památkově chráněné objekty. Významně utrpěla mimo jiné lávra v Svjatohirsku (česky zvaná Svatohorská lávra), v jejímž bezprostředním okolí probíhala fronta.
K větším posunům pak začalo docházet až od loňského podzimu, kdy se situace na válečné frontě relativně stabilizovala, a stát se mohl touto problematikou začít zabývat. Tentokrát jednoznačně se k tomu v prosinci vyjádřil prezident Zelenskyj na zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany, kde podpořil zákaz náboženských organizací napojených na Moskvu a prověření, na jakém základě UPC MP využívá Kyjevskopečerskou lávru. Už předtím ale tajná služba SBU zahájila sérii prohlídek církevních objektů včetně této lávry, během nichž byla mimo jiné odhalena řada protiukrajinských materiálů.
Definitivně se pak věci daly do pohybu v letošním roce, který zahájila již zmíněná symbolická vánoční mše metropolity Epifanije. Tomu napomohlo zrušení pronájmu dvou chrámů moskevské církvi, po kterém následovalo rozhodnutí, podle něhož měla na konci března lávru definitivně opustit. Což se ovšem nestalo a vše se nyní řeší soudně. Proti verdiktu se ostře ohradil nechvalně proslulý metropolita kláštera Pavlo, známý také pod škodolibou přezdívkou Paša Mercedes, kterou mu vynesla jeho záliba v drahých autech. Pavlo byl následně zatčen. Spolu s dalšími představiteli UPC MP se zároveň už dříve ocitl na ukrajinském sankčním seznamu a některým z nich bylo dokonce odebráno ukrajinské občanství.
Definitivní zlom pak zřejmě znamenalo video ze začátku dubna, které obletělo doslova celou Ukrajinu. V něm kněží UPC MP v centrálním pravoslavném chrámu města Chmelnyckyj fyzicky napadli ukrajinského vojáka. V reakci na to městská rada odebrala moskevské církvi právo využívat nemovitosti, k čemuž se začala přidávat i další ukrajinská města. Objevila se i iniciativa, která požaduje vyhnání UPC MP z lávry v Počajivu a Svjatohirsku. Bez ohledu na to, že zákaz moskevské církve jako takové bude právně velmi složitý, ne-li nemožný, protože formálně jsou právnickými osobami jednotlivé farnosti a nikoliv církev jako celek, už nyní je jasné, že ztrácí naprostou většinu svého vlivu.
Tím má Ukrajina po více než třiceti letech nakročeno k tomu, aby měla jednu velkou národní pravoslavnou církev. Bez ruské agrese přitom moskevská církev mohla bez větších problémů fungovat dál. Je to tedy samotné Rusko, které se svou politikou připravilo o další významný kanál vlivu na Ukrajině. Ta se přitom už dříve zbavila všeobecné komunistické symboliky, dramatickými tempy postupuje derusifikace veřejného prostoru a významně se rozšiřuje používání ukrajinštiny. Dění na náboženské scéně je přitom katastrofou i pro Ruskou pravoslavnou církev a její vliv ve světě. Právě to, že působila i na Ukrajině, z ní dělalo jednoznačně největší pravoslavnou církev. Ukrajina má totiž výrazně větší procento věřících než Rusko a v obou zemích měla církev do invaze podobný počet farností, s čímž se samozřejmě pojil i obrovský majetek.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu