26. září, 2023 Wojciech Hofmański
Známé tváře PiS pěkně pohromadě. Zleva: někdejší maršálek
Sejmu Marek Kuchciński, prezident Andrzej Duda, šéf strany
Jarosław Kaczyński, bývalý maršálek Senátu Stanisław Karczewski a premiér Mateusz Morawiecki.
Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Rafał Zambrzycki
Podle ústavy jsou polské volby všeobecné, rovné, proporcionální, přímé a tajné. To je malá násobilka demokracie, která by více než třicet let po pádu komunismu ve střední Evropě už neměla vzbuzovat nejmenší pochybnosti. V případě blížícího se hlasování se však poprvé v nejnovějších polských dějinách nebezpečně blížíme k hranici, kdy kapacita těchto pojmů, jež by měly vymezovat nezpochybnitelné rámce volebního procesu, přestane stačit. A není to náhoda.
Rovné šance kandidátů má zaručovat mimo jiné objektivita novinářů soustředěných kolem veřejnoprávních médií. Polská televize spolu s redakcí Polského rádia je však dnes všeobecně považována za dosti primitivní a neotesanou hlásnou troubu vládní propagandy, v níž se nikdo předstírat neutralitu ani nepokouší. Mediální analytici se vlastně shodují na tom, že náplní práce této obrovské informační mašinerie je neustálé, systematické a plánované napadání protivníků vlády, snaha obvinit je z nepoctivosti, zrady nebo „antipolskosti“ a znechutit je voličům.
Snahy vládní strany PiS převzít kontrolu nad mediálním prostorem ve stylu maďarského premiéra Viktora Orbána se přitom neomezují jen na politizaci veřejnoprávního rádia a televize. Polská rozhlasová a televizní rada dokáže účinně znepříjemňovat život také nezávislým redakcím. Pravděpodobně jen díky ostré reakci amerických diplomatů nedošlo k omezení činnosti stanice TVN spadající do koncernu Discovery, která je k vládě kritická. Již počátkem března 2021 navíc polský naftový koncern Orlen koupil společnost Polska Press. Takto se vládě podléhající ropná společnost (!) stala pod heslem „repolonizace“ médií majitelem vydavatelské skupiny, která soustředí asi dvacet lokálních deníků, sto týdeníků a šest set internetových portálů.
Navzdory obrovským nákladům a drtivé převaze v mediálním prostoru má však vládnoucí strana daleko k tomu, aby si zajistila podporu v dostatečné výši, a tím i jistotu, že se udrží u kormidla. Převaha PiS nad jeho hlavním konkurentem Občanskou koalicí dosahuje pouhých několika procent. V posledních týdnech se objevily dokonce i průzkumy, které přiznávaly vítězství spojeným opozičním silám (tedy včetně Levice a předvolební koalice Třetí cesta).
Pokusem dostat se z patové situace bylo napření veřejných prostředků do informační kampaně ohledně zvýšení dávky vyplácené v rámci vládního vlajkového programu Rodina 500 plus (z 500 na 800 zlotých vyplácených na každé dítě od 1. ledna 2024). V polovině června odstartovala série více než dvaceti setkání vládních představitelů s občany ve formě pikniků, které s blížícími se volbami formálně neměly nic společného. Každá taková akce však státní pokladnu vyjde na sto tisíc zlotých a mnohdy i více.
Další nápad PiS, jak účinně obejít výdajový limit na kampaň (32 milionů zlotých na volby do Sejmu a necelých 7 milionů na volby do Senátu pro každý zaregistrovaný volební výbor), byla informační kampaň k referendu, které se bude konat společně s parlamentními volbami. Ponecháme-li stranou politickou tendenčnost otázek tohoto referenda, je třeba uznat, že tento vládní manévr – opět okoukaný od Orbána – se může ukázat neobyčejně účinný. Pokud jde totiž o kampaň před plebiscitem, polské zákony výdaje nijak neomezují.
Vážné pochybnosti vzbuzuje i samotná organizace referenda. Opoziční strany vyzývají k jeho bojkotu, který je však v případě spojeného hlasování mnohem obtížnější realizovat. Jedinou možností, jak se zúčastnit parlamentních voleb, ale zároveň ignorovat referendum, je odmítnout přijmout hlasovací lístek do referenda a nechat na volebním seznamu zaznamenat, že si volič nepřeje se této části hlasování zúčastnit.
Případná absence takového záznamu vytváří prostor pro manipulaci (a společenská důvěra je v Polsku již teď kriticky nízká), záměrné odevzdání prázdné obálky se zase započítá do volební účasti, čímž přispěje k potenciální platnosti referenda. Vedlejším efektem „bezpečného“ bojkotu je ovšem možnost vytvořit na jeho základě seznam lidí, kteří nesdílejí postoje vlády. V praxi se tedy objevuje obava, že tímto způsobem dojde k narušení tajnosti voleb, což by se mohlo stát záminkou pro jejich zneplatnění.
A není to jediná obava spojená s formální stránkou hlasování. Další problém se týká zásady proporcionality. V celém Polsku je 41 volebních okrsků, v nichž se volí celkem 460 poslanců dolní komory. Počet voličů, kteří v nich žijí, se však neustále mění. Takže mandáty, jež na jednotlivé okrsky připadají, by se měly před každými volbami aktualizovat, aby byla pokud možno dodržena ústavní zásada proporcionality. Státní volební komise se s takovým požadavkem a příslušným návrhem obrátila na Sejm již v říjnu 2022. Ačkoliv poslední úprava počtu mandátů proběhla před více než dvanácti lety, vládní tábor žádost ignoroval.
V opačném případě by přizpůsobení počtu mandátů aktuálnímu počtu obyvatel vedlo ke zvýšení reprezentace poslanců z největších liberálních městských okrsků, jako jsou Varšava, Poznaň či Vratislav. Bylo by to samozřejmě na úkor vylidňujících se oblastí, v nichž se nacházejí bašty PiS. Aby byla celá věc ještě pikantnější, je třeba poznamenat, že dokonce i Jarosław Kaczyński se poprvé rozhodl „opustit“ Varšavu a bezpečně kandidovat v tradičně konzervativním kieleckém okrsku, kde se dá získat šestnáct mandátů.
Všechny výše uvedené argumenty samozřejmě nemění nic na tom, že výsledky voleb budou představovat bezprostřední obraz preferencí voličů. Nelze také hovořit o jakémkoliv riziku masového falšování. Je však těžké ubránit se dojmu, že počet faulů, laciných triků a projevů prachsprosté politické vychytralosti současných vládních kruhů začíná být natolik vysoký, že v součtu opozičním stranám evidentně ztíží dosažení výsledků, které by za jiných podmínek byly v jejich možnostech.
Množství kroků, které v tomto ohledu podniká Kaczyńského skupina, i objem veřejných prostředků investovaných do boje o volební výsledek, napovídají, že se PiS vážně obává ztráty moci. A v tomto případě se skutečně může ukázat, že se v blížících se polských parlamentních volbách hraje o všechno. Přinejmenším pro ty, kdo mají důvod panicky se bát ztráty imunity.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025