23. listopadu, 2023 Michal Lebduška
Donald Tusk na mítinku před letošními parlamentními volbami. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Silar
Už první slavnostní schůze Sejmu, jež se konala 13. listopadu, ukázala, že Donald Tusk má pro svou vládu spolehlivou většinu. Přesně podle plánu bylo jasně zvoleno vedení dolní komory parlamentu, kterou v první polovině volebního období povede předseda hnutí Polsko 2050 Szymon Hołownia. Jenže nový kabinet bude tvořit velmi široká koalice, která je ideologicky značně rozkročená. Rozdíly přitom nejsou jenom mezi třemi kandidátkami, jež prošly do Sejmu, ale i uvnitř nich. Každá z nich je totiž ve skutečnosti koalicí skládající se z více uskupení.
Nejsilnější Občanské koalici jasně dominuje Občanská platforma (PO) Donalda Tuska, jež vládla v letech 2007–2015. Tato část politického spektra se ale začala kolem roku 2015 po Tuskově odchodu do Bruselu drolit a hlavním vyzyvatelem PO se stala především strana Moderní (Nowoczesna), kterou založil ekonom Ryszard Petru. Pro ni je typický velmi silný důraz na ekonomický liberalismus, volný trh a rozpočtovou odpovědnost. Petru stranu vytáhl v roce 2015 do Sejmu, ale poté, co se jí začala propadat podpora a její předseda byl nucen odstoupit, se spojila s PO v Občanskou koalici. Do té ale zároveň vstoupili i polští Zelení a liberálně levicová Iniciativa Polsko. Naposledy pak do svých řad přibrali konzervativní venkovské hnutí zemědělců Agrounie. To silně kritizovalo vládu PiS za nedostatečnou ochranu polských zemědělců před levnou ukrajinskou konkurencí.
Podobně je to též s polskou levicí, za kterou byli na kandidátce představitelé postkomunistického Svazu demokratické levice, hnutí Jaro (Wiosna) europoslance Roberta Biedroně, progresivní městská strana Společně (Razem) a několika dalších menších levicových uskupení. Poslední součást vznikající vlády, Třetí cesta, je pak koalicí tradiční konzervativní Polské lidové strany (PSL) a hnutí Polsko 2050. Nesmírně široký záběr budoucí vlády ilustruje i samotný fakt, že jen uvnitř Občanské koalice jsou strany náležející do tří různých frakcí v Evropském parlamentu.
Z této složité struktury je jasné, že dohoda na některých věcech nebude snadná. První vlaštovkou se stalo oznámení levicové strany Razem, že sice v hlasování o důvěře Tuska podpoří, ale do nové vlády nevstoupí, protože se do jejího programového prohlášení nepropsaly její priority. To sice vládní většinu neohrozí, ale je to poměrně nepříjemný signál hned na startu.
Evidentní rozpory se projevily také v už zmíněném programovém prohlášení, jež bylo slavnostně podepsáno 10. listopadu. Jedná se o velmi obecný dokument, do kterého se nedostaly některé body, po nichž je mezi voliči dosavadní opozice velká poptávka. Velmi charakteristické je to u hodnotových témat, kde zcela zjevně došlo k ústupkům konzervativnějším částem koalice. Například bod týkající se ženských práv nemluví o liberalizaci přísného potratového zákona, ale pouze o zvrácení verdiktu Ústavního soudu z roku 2020. Což by znamenalo pouhý návrat k předchozímu „kompromisu“ s jen kosmetickými změnami oproti současnosti.
Stejně tak programové prohlášení neobsahuje zavedení stejnopohlavních partnerství, které má v programu jak levice, tak Občanská koalice, ale pouze novelizaci trestního zákoníku s cílem, aby byly stíhané nenávistné projevy vůči LGBTQ lidem. Vláda proto bude pravděpodobně čelit velkému tlaku přinejmenším části voličů, kteří jsou výrazně liberálnější než koaliční strany, a dilematům, pokud se do Sejmu dostane nějaký podobný návrh zákona. To už přitom levice anoncovala. Charakteristická je i nevyhraněnost v ekonomických tématech. Vedle sebe se tu objevují na jedné straně sliby zvyšování platů ve státní sféře a posílení sociálních podpor a na druhé konsolidace veřejných financí a snížení zátěže podnikatelům.
Toto obecné programové prohlášení, ve kterém je od každého a pro každého něco, proto názorně ukazuje, že Polsko nečeká žádný zásadní liberální obrat v hodnotových otázkách. A také, že novou vládní koalici bude spojovat primárně odpor proti doposud vládnoucímu PiS. Jestli totiž na něčem existuje absolutní shoda, je to nutnost „nápravy“ státu. Dá se proto očekávat, že velmi rychle dojde ke snaze zvrátit problematické změny v soudnictví, odpolitizovat Ústavní soud, veřejnoprávní média nebo státní firmy, jako je například petrochemický koncern Orlen.
To bude nicméně velmi složité, protože některé pozice jsou formálně na řadu let „zabetonované“. A v případě soudnictví panuje takový chaos, že bude jen velmi těžké ho rozplést. Za vlád PiS totiž došlo k nelegálnímu jmenování části ústavních soudců a problematickým změnám v nominacích řadových soudců. Je tedy otázkou, co například bude s výroky, které nelegálně vybraní soudci vynesli.
Podobně nelze očekávat zásadní rozpory v zahraniční politice Polska. Na podpoře Ukrajiny a posilování bezpečnosti před hrozbou z Ruska panuje na politické scéně téměř absolutní shoda napříč celým spektrem. V nové koalici je pak konsensus na obnovení dobrých vztahů s Evropskou unií, a především pak získání peněz z fondu obnovy, které Polsko kvůli problémům s dodržováním demokratických standardů stále nezískalo. Tento obrat od obří a často až absurdní kritiky EU, ale také například Německa ilustruje cesta Donalda Tuska do Bruselu, kam se vypravil hned po volbách.
Vedle značných ideologických a programových rozporů, ale i případného tlaku svých liberálních voličů bude nová vláda Donalda Tuska čelit ještě jedné velké výzvě. Jedná se o koexistenci s prezidentem Andrzejem Dudou zvoleným za PiS. Ten totiž disponuje velmi silným právem veta, které mohou přehlasovat tři pětiny poslanců, jež koalice nemá. I v jeho případě už první povolební týdny naznačují, jak se bude vůči vládě chovat. Soužití s ním určitě nebude jednoduché, ale na druhou stranu nebude vše bezhlavě blokovat a nepůjde ve všem na ruku své domovské straně.
Nehledě na jasné deklarace, že dohodnutá koalice má v Sejmu většinu, což potvrdila i při první slavnostní schůzi, prezident jako prvního pověřil sestavením vlády dosavadního premiéra Mateusze Morawieckého. To odpovídá i jeho slibům před volbami, kdy říkal, že první šanci složit vládu dostane zástupce nejsilnější strany. Vedle toho ale jmenoval pro slavnostní první schůzi čestným předsedou Sejmu lidoveckého poslance Marka Sawického. Díky tomu nedošlo v dolní komoře parlamentu k žádným průtahům nebo pokusům o jeho zablokování, jak se obávali příznivci nově vznikající koalice. Tento krok do značné míry připomíná Dudovo chování vůči PiS, kdy byl po většinu času ke straně loajální, ale v určitých momentech pod tlakem ustoupil a některé kontroverzní zákony vetoval.
Novou vládu Donalda Tuska tedy čeká velmi složité vládnutí. Premiér bude muset udržet pohromadě nesmírně různorodou koalici a zároveň najít konsensus s prezidentem, jenž teoreticky může zablokovat schválení jakéhokoliv zákona. Spolu s tím bude pro Tuskovu vládu hrozbou to, aby nebyla ve vleku konzervativců a nepustila se do bezhlavých škrtů. Vlády PiS totiž byly nesmírně populární především kvůli tomu, že se jim podařilo dostat mezi Poláky více peněz a řadě z nich tím výrazně zvednout životní úroveň. A jednoduché nebudou ani věci, na kterých panuje jasný konsensus, jako je odpolitizování soudů, médií či státních firem. Velká očekávání proto může v případě neplnění slibů nahradit velké zklamání.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025