05. prosince, 2023 Jan Holovský
Slavná miminka od sochaře Davida Černého. Foto: Wikimedia Commons/Barocco
Mírně optimistický tón, který zazníval v Demokratickém středu (2/2022) v článku Baby boom jako důsledek pandemie, je pryč. Stoupající trend se v porodnosti nejen neudržel, ale nabral podle Českého statistického úřadu velmi rychle opačný směr. Zatímco se v roce 2021 u nás narodilo 111 793 dětí, loni jich bylo již jen 101 299, tedy prakticky o desetinu méně. V prvním pololetí 2023 propad pokračoval, meziročně klesla porodnost o téměř šest tisíc dětí. Naštěstí alespoň úmrtnost se vrací téměř na úroveň před pandemií nemoci covid-19, čímž z velké části kopírujeme okolní země. Přesto u nás minulý rok zemřelo o 19 000 více lidí, než se jich narodilo (v pandemickém roce 2021 to bylo o 28 000 více).
Podobný pokles porodnosti zažilo Česko naposledy v první půlce 90. let 20. století a byl důsledkem radikální změny způsobu života české populace. Tehdy se začal dynamicky zvyšovat věk, ve kterém měly matky první dítě, a mizel normalizační ideál brzkého založení rodiny. Mezi roky 1990 a 1996 se porodnost propadla z asi 130 000 dětí na cca 90 000, přičemž fertilita (úhrnná plodnost) klesla z 1,89 dítěte na ženu na 1,19.
Fertilita je zjednodušeně řečeno průměrný počet dětí na jednu ženu ve věku 15–49 let. Jde o vhodný ukazatel pro pochopení toho, co se s populací děje, protože pouze uvádění počtu narozených je pro analýzu nepřesné kvůli závislosti na často proměnlivém množství potenciálních rodičů. O životaschopnosti populace a trendech nám tedy více řekne právě fertilita, u níže se udává, že pro dlouhodobé udržení počtu obyvatelstva je třeba 2,1 dítěte na ženu.
V roce 2021 byla česká úhrnná plodnost nejvyšší za posledních třicet let, když dosáhla 1,83 potomka na ženu. Již o rok později to ale bylo jenom 1,64 dítěte a čeká se další pokles. Takto radikální propad porodnosti, který nezachránily ani Ukrajinky rodící u nás, tentokrát neušel pozornosti českých médií. Z počátku se diskutovalo i o možnosti vlivu očkování proti covidu-19 během roku 2021, čemuž nahrával hlavně náhlý zlom v počtu narozených na počátku roku 2022. Postupně však do popředí vystupují jiné důvody – životní nejistota kvůli hospodářským potížím, horšící se mezinárodní situaci a podobně.
Méně se už skloňuje jiný problém, který zesílil během přechodu Čechů do digitálního světa v časech pandemie. Nastupující generace mění vlivem technologií svůj životní styl. Je v něm méně místa pro sex, ale také méně místa pro pití alkoholu, a naopak více prostoru pro jiné závislosti, které odvádějí jedince od druhých. Hlavně na digitálním světě a prášcích na duševní poruchy, jež se stávají novou pandemií.
Když si přidáme s tím spojenou zvýšenou lenost, která se projevuje i poklesem sportovní aktivity, a vliv radikálních ekologických světonázorů, podle nichž je rodit děti nezodpovědné vůči přírodě, máme před sebou nebezpečnou demografickou spirálu. Úbytek ekonomicky aktivních obyvatel a nárůst neaktivních znamená čím dál vyšší výdaje na sociální oblast a větší podvázání hospodářského vývoje, přičemž i imigrací z kulturně bližších oblastí si pouze kupujeme čas. Ostatně též zahraniční pracovníci zestárnou a například Ukrajinci mají ještě výrazně menší porodnost než my.
Zatímco média se dané problematice alespoň trochu věnovala, od české vlády přišla výraznější reakce až v posledních měsících. Pod vlivem KDU-ČSL, pro niž je nízká porodnost jedním z hlavních témat, ale také Pirátů, došlo ke zvýšení rodičovského příspěvku ze 300 000 na 350 000 korun pro děti narozené od roku 2024. Navýšená částka má kompenzovat asi polovinu růstu spotřebitelských cen od prvního pandemického roku 2020.
Ve světle plošného krácení rozpočtů jednotlivých ministerstev jde o sympatický krok, který však bude mít jen omezený efekt. To se ostatně ukázalo u mnohem výraznějšího navýšení rodičovského příspěvku v letech 2007 (byl zdvojnásoben) a 2020 (narostl o polovinu), kdy porodnost stoupla jen krátkodobě. Navíc nyní dochází ke zkrácení maximálního období, kdy je možné příspěvek čerpat, ze čtyř na tři roky, což by mohlo pozitivní dopad ještě více omezit.
Vedle toho je výrazným nástrojem ještě daňový odpočet na děti, který však podle některých odborníků k zakládání rodin nemotivuje. Naopak se minulou dekádu poměrně osvědčilo zlepšení prostředí pro pracující matky – zakládání dětských skupin, ochrana na pracovním trhu, flexibilní a částečné úvazky, práce z domova atd. A je to logické, protože narozením potomků běžné rodině výrazně klesne životní úroveň. Když se matka alespoň částečně může brzy vrátit do pracovního procesu, jde o výraznou finanční injekci do rodinného rozpočtu.
Nicméně aby podobné impulsy alespoň trochu přispěly ke zvýšení porodnosti, musejí být výrazné. Navíc je nezbytné aktivně vystupovat proti zmíněným trendům v proměně životního stylu, které často dělají ze založení rodiny něco zbytečného až nezodpovědného. V kontextu toho, že v Africe a velké části Asie je porodnost násobně vyšší a klesá jen velmi pomalu, přičemž někde dokonce stoupá, jsou tyto argumenty ve vymírající Evropě naprosto směšné.
Právě kontext je pro pochopení našich problémů mimořádně důležitý, podívejme se proto na situaci v ostatních státech střední Evropy. Nám nejbližší Slovensko zažívalo vrchol porodnosti v roce 2021, kdy přišlo na svět asi 56,5 tisíce dětí. To sice bylo méně než v jiné roky, ale při ubývajícím počtu potenciálních matek vykázala země fertilitu na úrovni 1,64 dítěte. Jednalo se o nejlepší výsledek od roku 1994, kdy Slovensko s mírným zpožděním zasáhl stejný převrat v životním stylu mladé generace jako u nás. V roce 2022 se už však narodilo jen 52,7 tisíce dětí při fertilitě 1,57 dítěte na ženu. V letošním prvním pololetí v meziročním srovnání přišlo na svět o dalších téměř 3000 dětí méně. Tamní situace tedy není o moc lepší než u v Česku. Uvidíme, jak na ni zareaguje nová vláda Roberta Fica (Směr-SD).
Podstatně hůře je na tom Polsko, které mělo nejvyšší úhrnnou plodnost v roce 2017, a to pouhých 1,45 dítěte na ženu, přičemž od té doby klesla až na loňskou hodnotu 1,26 a sešup pokračuje i letos. Tato čísla jsou už opravdu alarmující, jen minulý rok se v zemi s necelými 38 miliony obyvatel narodilo o 143 000 lidí méně, než jich zemřelo, a s každým dalším rokem se to bude zhoršovat.
Vládní program 500+ (500 zlotých měsíčně na každé dítě) byl sice oblíbený, ale ve skutečnosti měl jen krátkodobý dopad. Strana Právo a spravedlnost (PiS) sice před nedávnými parlamentními volbami schválila navýšení dávky na 800 zlotých (zhruba 4400 korun), ale zdá se, že na nápravu neblahého trendu to stačit nebude. Polské potíže jsou zřejmě hlubší. Vzhledem k velkému počtu uprchlíků z Ukrajiny (téměř jeden milion) se palčivost problému na nějakou dobu oddálí, ale brzy to bude pro našeho severního souseda jeden ze stěžejních úkolů.
Jak porodnost vypadá u průkopníka boje proti demografické krizi, jímž je Maďarsko za vládnutí premiéra Viktora Orbána (Fidesz)? Jeho masivní podpora rodin s dětmi vedla spíše ke stabilizaci problému, který ale nijak nevyřešila. V předcovidovém období se fertilita udržovala na hodnotě 1,49, přebytek mrtvých nad narozenými činil cca 40 000 ročně. V pandemických letech 2020 a 2021 se fertilita zvýšila na 1,56 dítěte na ženu, potažmo na 1,59, ale i v Maďarsku nastal minulý rok pád, i když ne tak prudký. Porodnost se snížila z 93 000 na cca 88 500 (fertilita klesla na 1,52 potomka), což vzhledem k počtu obyvatel znamená, že oproti Česku ubývala poloviční rychlostí. Stejné tempo si doposud zachovává i letos. Maďaři tedy našli pouze utišující lék na zmírnění krize, nikoliv na její léčení.
Německo mělo v letech 2015 až 2021, kdy prošlo velkou migrační vlnou, nejvyšší fertilitu od počátku 80. let, přičemž se dvakrát (2016 a 2021) přiblížila hodnotě 1,6 dítěte na ženu. Nicméně v roce 2022 najednou meziročně spadla z 1,58 potomka na 1,46, tedy o osm procent. Zvýrazňuje se tak typický rys německé porodnosti, kterým je velké množství bezdětných žen. Na západě země je nemá každá čtvrtá, což výrazně kontrastuje s velkými rodinami, jež se přistěhovaly z mimoevropských zemí. Trend posiluje i silná odezva některých ekologických hnutí, která považují rození dětí za zátěž pro planetu.
Německo je zvláštní také svou úmrtností, protože ta se během pandemie zvýšila relativně málo, ale prozatím neklesla. Minulý rok se tak v Německu narodilo o takřka 328 000 lidí méně, než jich zemřelo. Populace však přesto vzrostla o milion lidí (na 84 milionů), a to díky silné migraci. Pro srovnání doplňme, že ženy s německým občanstvím měly v roce 2022 úhrnnou plodnost 1,36 dítěte, tedy o devět procent méně než předloni. U žen s jiným občanstvím byla tato hodnota výrazně vyšší, když činila 1,88 potomka, což znamenalo meziroční pokles o šest procent.
Rakousko má v oblasti úmrtnosti od pandemického období velmi podobný vývoj jako Německo, ačkoliv jde řádově o menší převis zemřelých nad narozenými než u sousedů. Minulý rok se tak narodilo v devítimilionové zemi o 10 tisíc lidí méně, než jich zesnulo. Výkyvy v porodnosti jsou pak výrazně menší než ve zbytku střední Evropy. V jinde plodném roce 2021 se fertilita zvýšila z hodnoty 1,44 jen na 1,48, aby spadla v roce 2022 na 1,41. Samotná porodnost se zredukovala z 86 000 dětí na necelých 83 000. Mírnější pokles pokračuje i letos.
Na závěr je nutné dodat, že mezi pandemickým rokem 2021 a rokem následujícím klesla porodnost více či méně ve většině evropských států. Nejhorší je dnes situace ve východní a jižní Evropě, kde se fertilita ve svém negativním trendu dotahuje na některé země východní Asie. Například Španělsko mělo v roce 2022 úhrnnou plodnost pouze 1,16 dítěte na ženu. Česko i zbytek střední Evropy tak jen zapadají do širšího rámce demografické krize Západu i Východu. Krize, kterou budeme pociťovat čím dál více.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025