23. února, 2024 Michal Lebduška
Prezident Andrzej Duda (vlevo) jmenoval v prosinci 2023 Donalda Tuska premiérem. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/ The Chancellery of the Prime Minister of the Republic of Poland
Zpočátku se přitom zdálo, že by Tusk s Dudou mohli koexistovat relativně v klidu. I když Andrzej Duda v souladu se svými předvolebními prohlášeními nejdříve pověřil složením vlády expremiéra Mateusze Morawieckého (PiS), jmenování Tuskovy vlády navzdory spekulacím nijak nekomplikoval. V polovině prosince proto mohl nový kabinet začít plnohodnotně vládnout.
Už před volbami ale Donald Tusk i ostatní lídři tehdy ještě opozičních stran, které po volbách vstoupily do koalice, představili velmi ambiciózní plán „nápravy země“ po osmi letech vlád pod vedením PiS. Ke klíčovým bodům měla patřit v první řadě depolitizace veřejnoprávních médií a soudnictví, s čímž přímo souviselo odblokování unijních fondů obnovy určených k zmírnění následků covidové pandemie. Vedle toho ale nová koalice plánovala také rozsáhlé čistky ve státních firmách i veřejné správě a vyšetřování představitelů bývalé vlády. A to mimo jiné v souvislosti s nerealizovanými prezidentskými volbami z května 2020 nebo zneužití špionážního softwaru Pegasus pro odposlechy politických odpůrců.
Právě rychlé řešení těchto problémů od nové vlády očekávali i její voliči. Ostatně i sám Tusk v předvolební kampani sliboval, že například na změny v televizi TVP bude stačit pouhých 24 hodin. Podobně jeho Občanská koalice (KO) loni na podzim přišla s programem 100 konkrétních slibů na prvních 100 dní vlády. Není proto divu, že se po prvních dnech po jmenování, kdy se zdánlivě nic nedělo, na vládní koalici snesla kritika. O to větší bouře se rozpoutala po 19. prosinci, kdy vypukla první ze dvou velkých bitev. Týkala se převzetí kontroly nad veřejnoprávními médii v čele s TVP, jež proslula propagandou podporující PiS.
Vše začalo usnesením Sejmu, po kterém následovala výměna vedení TVP, Polského rozhlasu a tiskové agentury PAP. Poté, co prezident kvůli tomu vetoval zákon o státním rozpočtu na rok 2024, který počítal i s financováním veřejnoprávních médií, ministr kultury Bartłomiej Sienkiewicz vyhlásil jejich úpadek. Díky tomu je mohl začít řídit pověřený správce. Hladkému průběhu celého procesu ale zabránili lidé kolem PiS, kteří se aktivně postavili na odpor. Tvrdili, že podle zákona z roku 2016 může vedení těchto médií odvolávat jen takzvaná Rada pro národní média, v níž má PiS až do roku 2028 většinu. Naopak nová vláda argumentovala verdiktem ústavního soudu z roku 2016, podle něhož je neústavní vynechat v procesu výběru vedení veřejnoprávních médií Zemskou radu pro rozhlasové a televizní vysílání (KRRiT). A protože nyní platné zákony KRRiT zcela opomíjejí, Tuskova vláda využila obecná pravidla pro akciové společnosti, kterými všechna tři média formálně jsou.
V praxi spor vedl k tomu, že konkrétně v případě TVP se zpočátku povedlo novému vedení převzít kontrolu jen nad hlavním sídlem televize na varšavské ulici Woronicza. Zatímco budovu zpravodajství obsadili někteří její bývalí pracovníci a střídali se v ní i politici PiS včetně jeho předsedy Jarosława Kaczyńského. Spolu s tím také velmi dlouho trvalo, než se podařilo získat kontrolu nad účty televize na sociálních sítích. Později se zase rozhořela soudní bitva o zapsání insolvence a s ní spojených správců do obchodního rejstříku, což názorně ilustruje chaos a faktické dvojvládí, které panuje v polském soudnictví.
V souvislosti s tak velkou bouří a odporem se nasouvá otázka, proč Tuskova vláda přistoupila k takto kostrbatým změnám zpochybňovaným i některými jejími sympatizanty místo jednoduché změny patřičných zákonů? Prvním problémem je už zmiňovaný chaos a faktická dvojkolejnost soudnictví způsobená změnami v průběhu posledních osmi let. Kvůli nim budou narážet na rozdílné interpretace prakticky veškeré kontroverznější kroky, s nimiž nynější vláda přijde. A druhým zcela zásadním problémem jsou kompetence stávajícího prezidenta, jenž může snadno zablokovat jakýkoliv zákon schválený Sejmem. Pro přehlasování prezidentského veta jsou totiž v polském systému potřebné tři pětiny hlasů poslanců, které nová koalice nemá. Proto musí minimálně do konce Dudova funkčního období v příštím roce přistupovat ke změnám kreativně, hledat kličky ve stávající legislativě a odrážet útoky zpolitizovaných soudů.
To platí tím spíše, že druhá velká kauza, kterou Polsko v posledních týdnech žilo, jasně ukázala, že spolupráce vlády a prezidenta bude velmi složitá. Zatčení dvou bývalých poslanců PiS Mariusze Kamińského a Macieje Wąsika přímo v prezidentském paláci si totiž prezident zcela evidentně vzal osobně. V tomto případě přitom nebylo pochyb o tom, že vše proběhlo zcela v pořádku, a sám Duda to svými činy později de facto přiznal. Celá kauza se týkala odsouzení obou politiků za zneužití pravomocí ve vedení protikorupční agentury CBA v roce 2007. Po volebním vítězství PiS v roce 2015 prezident Kamińského a Wąsika omilostnil, což vyvolalo na politické scéně velké pobouření.
Problém ale spočíval v tom, že jim Andrzej Duda udělil milost ještě před pravomocným rozsudkem. A protože tehdy na konečný verdikt nepočkal, byla milost později zpochybněna. V prosinci 2023 pak byli oba politici pravomocně odsouzeni, což v Polsku zároveň automaticky znamená ztrátu poslaneckého mandátu. V den, kdy měli nastoupit do výkonu trestu, se odebrali do prezidentského paláce, kde je policie zatkla v momentě, kdy Andrzej Duda odjel na setkání s běloruskou opoziční lídryní Svjatlanou Cichanouskou.
Celá kauza skončila bizarním sporem o druhé, tentokrát bez jakýchkoliv pochyb platné omilostnění. Místo toho, aby prezident Kamińského a Wąsika sám s okamžitou platností omilostnil, pověřil zahájením procesu ministra spravedlnosti Adama Bodnara, v důsledku čehož oba odsouzení zůstali třináct dní ve vězení. Přitom mohli být hned druhý den propuštěni.
Problém s neplatným omilostněním mimochodem skvěle ilustruje styl vládnutí Práva a spravedlnosti (PiS), který se týká i zmiňovaných médií, soudnictví a řady dalších případů. Vláda PiS a prezident Duda si nedali práci s tím, aby veškeré změny provedli v souladu se všemi procedurami a celý systém zabetonovali tak, aby byl nezpochybnitelný. Tím dali zkušenému Donaldu Tuskovi do ruky zbraň, kterou proti nim nyní velmi zručně využívá a dá se očekávat, že podobně bude postupovat i v případě ústavního soudu a systému běžných soudů.
Na základě posledních událostí se PiS pokusilo mobilizovat své voliče a Mariusze Kamińského s Maciejem Wąsikem začali představitelé strany označovat za první politické vězně po roce 1989. Tato linie byla silně zdůrazňována i během „Protestu svobodných Poláků“, jejž Kaczyńského strana svolala na 11. ledna před budovu Sejmu ještě na konci minulého roku. Samotný protest, kterého se účastnilo několik desítek tisíc lidí, byl jednoznačným úspěchem a dokázal, že PiS má velké regionální struktury, jež může rychle mobilizovat. Zároveň je ale otázkou, nakolik straně i prezidentovi zvolená agresivní taktika a nesmiřitelný postoj vůči Tuskově vládě pomáhá.
Na tom, že změny ve veřejnoprávních médiích byly nezbytné, se totiž shodla i celá řada voličů PiS. Stejně tak moc Poláků nepůjde na barikády za dva politiky právoplatně odsouzené za zneužití pravomocí. To ostatně ukazují i průzkumy stranických preferencí, podle kterých se už Tuskova Občanská koalice dostává do vedení, což je pro PiS před jarními komunálními a evropskými volbami velký problém.
Tuskova vláda svým tvrdým postupem sice evidentně představitele PiS překvapila a zatím je přinejmenším v některých oblastech úspěšná. Zároveň to ale nemění nic na tom, že pro ni bude velmi složité plnit své sliby a obrovská očekávání voličů, a to nejen kvůli tomu, že se jedná o široce rozkročenou koalici hned několika stran. Minimálně do srpna 2025 bude muset improvizovat a hledat způsoby, jak obejít silné prezidentské veto. Spolu s tím se bude muset ještě dlouho potýkat s faktickou dvojkolejností polských soudů, ústavním soudem ovládaným PiS a naprostým právním chaosem, který v Polsku po jeho vládnutí panuje. Vzhledem k těmto problémům, nadcházejícím volbám a reakcím politiků PiS na poslední kauzy, které svou rétorikou vybičovává i samotný Jarosław Kaczyński, je proto jasné, že klid na polské politické scéně jen tak nenastane.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025