22. února, 2024 Martin Veselka
Romantický západ slunce v západní části jezera Medard. Přibližně v těchto místech se nacházely polnosti u cesty ze Svatavy do vsi Hasselbach (Lísková), nemilosrdně a beze stopy zlikvidované hnědouhelným velkolomem, po němž má jezero své jméno. Foto (oříznuto): Martin Veselka
Brzy ráno o státním svátku slovanských věrozvěstů nasedám v centru Sokolova na autobus do Březové. Vůz je téměř prázdný. Vytyčuji si zhruba hodinu na prohlídku městečka, které dlouho platilo za bezvýznamnou vesničku na úpatí Císařského, dnes Slavkovského lesa. Ve svažité poloze ji tu založili už příslušníci kmene tradičně označovaného jako Sedličané. Svědčí o tom původní, dnes již málo znatelný urbanismus a především slovanské jméno sídla, jehož podobu zvukově uchovala i německá varianta Prösau. Ještě v roce 1930 měla Březová pouhých 127 obyvatel a teprve krátce se těšila statutu samostatné obce. Po poválečném odsunu valné většiny zdejšího – německy hovořícího – obyvatelstva tu žilo jen šest rodin.
K radikální změně došlo až po roce 1948, kdy si nejprve dolnorychnovské sklárny a posléze sokolovské hnědouhelné doly a briketárny vyhlédly Březovou jako vhodnou lokalitu pro výstavbu zaměstnaneckých domků a bytovek. Dokonce si ji tak trochu musely vyvzdorovat. Původně totiž měla být zahrnuta do vojenského výcvikového prostoru Prameny, kvůli němuž zanikly čtyři desítky obcí.
Postupně se tak stávala příkladem realizace poněkud utopistické socialistické urbanistické vize hornicko-dělnického sídliště v kopcích a zeleni, stranou od elektráren, kombinátů, fabrik a prašných uhelných velkolomů kotliny při řece Ohři. Roku 1961 ji obývaly již bezmála tři tisíce lidí. Podobný zámysl stál za výstavbou města Meziboří u Litvínova, Březová se však svým poměrně velkolepým náměstím – ale také tím, že jde o směsici nové bytové, rodinné a zčásti i původní zástavby – podobá spíše Hrádku u Rokycan nebo Chvaleticím.
Po výstupu z autobusu mě uvítají liduprázdné ulice, ráno ve svátek ostatně není divu. Jen hrstka chlápků se trousí pro lahváče do vietnamských krámků na náměstí. Všude kolem převládá architektura socialistického realismu. Pár budov je reprezentativnějších (radnice, školské objekty, bytovky při náměstí), zbytek zaujme jen drobnějšími zdobnými detaily a je často znešvařen zateplením a pestrobarevnými nátěry.
Stoupám k rodinným domkům. Přál bych si Březovou navštívit v časech, kdy ještě bývaly všechny totožné. Aniž bych choval k minulému režimu sebemenší přízeň, musím uznat, že takto ambiciózních stavebně-urbanistických projektů už z řady důvodů nejsme mocni. Vystavět uprostřed lesů na svazích hor nové město financované z veřejných prostředků, k tomu už se doba po roce 1989 nevzepjala. Bezpochyby to souvisí s přechodem vizionářské moderny v postmodernu, jíž jsou podobně rozmáchlé koncepty cizí. A nejspíš je to tak dobře, vezmeme-li v potaz, jak rozpačitě skončily náběhy takových pokusů – různá developerská sídliště nebo satelitní městečka.
Vyjdu na louky nad městem, jsem už těsně pod lesem, otevírá se hezký výhled do sokolovské kotliny – přes vedení vysokého napětí. Proti mně se vyřítí pes bojového plemene, za ním s odstupem kráčí nepřekvapivě lokální silák. Scházím čtvrtí zajímavých typizovaných rodinných domků do nejstarší části Březové. Leží v nejhlubší části údolíčka a prozrazuje ji pár statků, povětšinou neladně přestavěných, německý pomník padlým a starobylý křížek. Jako reziduum minulých dob působí i hospoda Start, jež láká na pivo jedné lacinější značky.
Oficiální památku má Březová jedinou: pěkný hrázděný domek na okraji areálu škol a sídliště. Bohužel i on má nevhodná plastová okna. Přednedávnem ovšem vznikla možná druhá – budoucí – památka. Na novodobém hřbitově vyrostla roku 2021 pohřební kaple „v irském stylu“, jež získala ocenění v soutěži zaměřené na utváření veřejného prostoru. Dobíhám autobus a řidič, stejný jako ráno, se táže: „To už jedete zpátky?“ Do Březové zjevně jezdí na otočku, natož na procházku jen málokdo.
Přemýšlím, zda všechny ty drobné detaily a pozorování neregistruji příliš předsudečně. S jakousi předem danou stereotypní představou, co lze ve městě jako Březová čekat, zaznamenat a co o něm předat dál. Lze na Březovou pohlížet jinýma očima, bez tohoto myšlenkového nánosu? Vidět ji jako přívětivé město uprostřed zeleně, s přehledným a pozoruhodným urbanismem, kde se sice nedočkáme závratné nabídky služeb ani kulturního vyžití, ale za domem máme vstup do jednoho z našich nejtajemnějších a nejpodmanivějších pohoří? Tedy do Slavkovského lesa, jenž na turistické naplnění svého potenciálu – naštěstí – stále ještě čeká.
Do Svatavy přijíždím navečer. Rozložitá kdysi elegantní nádražní budova chátrá a už nějakou dobu zjevně neslouží svému účelu. Na peróně vztyčili stísněný betonový přístřešek typu antivandal. Jeho nevábnou estetiku příliš nezvyšuje „stylové“ pomalování ani fakt, že se patrně stal populárním dějištěm schůzek místní mládeže. Procházím ulicemi Mládežnická a S. K. Neumanna, na něž navazuje jedna ze dvou hlavních tříd městečka. Nese název Pohraniční stráže, ta druhá se pyšní jménem Československé armády.
Přetrvávající úctu k revolučním tradicím našeho lidu stvrzuje sousední ulice Táborská. Evidentně totiž neodkazuje ke zdejšímu ženskému koncentračnímu táboru z let 1943–1945, mimochodem největšímu u nás. Prošlo jím až 10 000 vězenkyň, které zde sloužily až dvanáctihodinové šichty ve výrobně leteckých součástek, adaptované z původní přádelny. Dohlížely na ně kriminálnice vyznačující se obzvláštní brutalitou. K jídlu byla často jen shnilá řepa či tuřín a ženy trpěly permanentním zavšivením. Koncem války se stal křižovatkou pochodů smrti směřujících z větších koncentráků, kde se nacisté snažili zahladit stopy svých zločinů.
Stejný osud potkal i svatavský tábor, v dubnu 1945 nejprve evakuovaný, poté zbavený ostnatého plotu, posléze osvobozený Američany a prakticky hned nato z hygienických důvodů spálený. Co v takových případech následovalo a jak do toho bylo zapojeno sudetské obyvatelstvo, lze vidět v unikátním filmu režiséra Samuela Fullera. Ten byl – sám židovského původu – jako mladý voják součástí amerického konvoje, který měl na starost pozůstatky blízkého mužského zajateckého tábora na okraji Sokolova. Snímek se promítá v sokolovském muzeu a je to poučný a působivý zážitek. V severní části Svatavy, poblíž fabriky, na lágr upomíná skrovný památník.
Ale zpět do ulice S. K. Neumanna, kde se v sousedství nádraží rozprostírá někdejší dělnická kolonie z dob největší průmyslové slávy. Ta obci v posledku přinesla i povýšení na městys (císařským dekretem roku 1903!). Otec a syn Johann David a Johann Anton Starckové zde totiž už od počátku 19. století vyráběli zprvu oleum (dýmavou kyselinu sírovou), zelenou a modrou skalici, kamenec, a následně založili sklárny. Svou podnikavostí se brzy dopracovali nejen značného majetku, ale též baronského titulu. Ve druhé půli století otevřeli několik uhelných šachet, z nichž jedna dosahovala hloubky 84 metrů. Koneckonců tím poněkud navázali na prastarou havířskou a hutnickou tradici, jelikož železná ruda se zde dobývala od 13. věku a zpracovávala se v hamrech poháněných místní říčkou. Od 18. století se tu těžil i pyrit, nezbytný pro výrobu kyseliny sírové.
Druhým významným pilířem rozvoje obce se stalo textilnictví. Přádelnu bavlny zřídil již v první půli 19. století August Lotz, později však přešla do rukou rodiny Schmiegerů. Ti ji rozvinuli natolik, že před rokem 1900 zaměstnávala na 800 pracovníků a ve třicátých letech dokonce více než 1500. To už ji však nevedli Schmiegerové, neboť fabrikanta Josefa zavraždil roku 1896 noční hlídač a jeho bratr Franz skonal pár let nato. Za komunismu se závod začlenil do národního podniku Vlnap a svůj provoz definitivně ukončil v roce 1999.
Památkově cenný areál dnes z větší části chátrá. Přednedávnem byly zbořeny i některé domy tovární kolonie. Ty zbývající, v mnoha případech znetvořené zateplením, jsou smutným příkladem našeho nevkusu a neúcty ke kulturnímu dědictví. Pro srovnání si postačí projít libovolný obytný soubor v nedalekém Německu, kde je citlivá rekonstrukce v jednotném duchu naprostou samozřejmostí.
Svatava za letního soumraku zeje prázdnotou. Strnulá postava svatého Floriánka před oprýskaným kostelem – novou fasádu má jen věž – shlíží na osamocené poutníky do nedaleké večerky. Chrám samotný byl vystavěn teprve ve dvacátých letech, kdy městečko zažívalo roky svého největšího vzmachu. Čítalo téměř 4,5 tisíce obyvatel (z toho přibližně 10 procent Čechů, což byl v podmínkách okresu Falknov, jak se tehdy Sokolov jmenoval, slušný poměr), kdežto dnes jich má toliko 1600.
V bývalé kolonii na sebe pokřikuje pár Romů, na ulici u mostu si parta místních sígříků s něčím čutá. Kdy naposled jste viděli hrát si děti doslova na ulici? Přecházím stejnojmennou říčku, poprvé zmíněnou již roku 1181 jako Zuata (Zwota). Právě ona dala celému městečku jméno – německy Zwodau. Původ má nejistý, ale není vyloučeno, že je slovanský. Středověká osada se v pramenech objevuje až o 200 let později. Podél toku vedla zemská stezka z Prahy do durynského Erfurtu, později obsluhovaná i poštovními dostavníky. Díky tomuto spojení se na zdejší koněspřežné stanici vícekrát zastavil Johann Wolfgang Goethe, velký milovník Karlovarska a Chebska.
Za řekou překonávám trať, trochu dobrodružně i silniční obchvat a torzo důlní vlečky. Březové hájky a ladem ležící palouky ohlašují postindustriální krajinu. Dostávám se do prostoru povrchového uhelného velkolomu Medard. Fungoval již od roku 1918 a uzavřeli jej na přelomu milénia. Byl to vlastně rozsáhlý komplex dolů a návazné zástavby typu třídíren, důlních drah a dopravníků. V dobách poválečného rozmachu, kdy historická kontinuita bylo to poslední, na co by se ohlížel, mu padly za oběť vesnice Lísková, Čistá, Bukovany, Kytlice, Dvory a Habartov. I pro Svatavu samotnou to byla doba neblahá. Roku 1976 byla jako obec zrušena a přičleněna k Sokolovu, od něhož se opět odtrhla až po sametové revoluci. Z druhé strany se na ni tlačí velkolom Jiří, jenž pohřbil obce Lvov, Jehličná, Alberov a Lipnice. Některé z nich ostatně k městečku administrativně náležely.
Zatímco v dole Jiří se stále těží, důl Medard se od roku 2008 postupně proměnil – hlavně díky vodám z řeky Ohře – v největší umělé jezero u nás s rozlohou bezmála 500 hektarů. Stezky k němu jsou prozatím vyšlapávány spíše spontánně a navzdory: cedule upozorňují na zákaz vstupu, avšak sám tu rozhodně nejsem. Zvláštní průzračnost, kamenitá svěžest, rekultivační divočina zapříčiňují, že jezero působí o dost jinak než tradiční české rybníky nebo přehradní nádrže v říčních dolinách. Má v sobě stále cosi z měsíční krajiny, jakousi kontextovou nepatřičnost, a přitom svéráznou vábivost. Je to typ vodní plochy a scenérie, na něž si budeme teprve zvykat.
Jaké šance má Svatava, vmáčknutá mezi těžební prostor a potěžební jezero do úzkého severojižního koridoru, který musí pojmout i říčku, dvě hlavní silnici a železnici, navíc tvořená z poloviny průmyslovými areály a brownfieldy? Až se uzavře velkolom Jiří, vznikne tam dost možná druhá obří vodní plocha. Bude pak líp? Anebo by stálo za to víc čerpat ze stávajících tradic a naložit s tím, co tu z epochy uhlí a páry zbylo, s větší pokorou, citem a otevřenou myslí? A neopomíjet při tom ani přírodu? Vždyť na sever od městečka se v hornictvím zjizvené krajině vyvinula unikátní divočina (výsypka Matyáš, pískovna Erika), jejíž biotopy patří k nejcennějším lokalitám Sokolovska. A ani jezero Medard by se nemuselo při promyšleném přístupu nechat napospas masové rekreaci.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024