29. září, 2023 Martin Veselka
Svažité horní město Oloví od severu. V popředí torzo historické
zástavby náměstí, uprostřed kostel sv. Michaela Archanděla,
mohutný a navzdory své středověké strohosti relativně mladý.
Dokončen a vysvěcen byl až roku 1902. Foto: Martin Veselka
Procestoval jsem na Sokolovsku všechna města – a je jich tam hojně. Řada sídel se totiž kolem roku 2007 vrátila k historickému titulu města, přestože šlo o reziduum z dob raně novověké těžební konjunktury. Jinak řečeno, hornickými městy se tyto obce staly v éře, kdy i dvě stě obyvatel bylo mnoho. Tak došlo k tomu, že kupříkladu město Krásno má jen 700 obyvatel a Přebuz je se svými těžko uvěřitelnými 79 obyvateli na chvostu českých měst. Já si ovšem takovéto historické návaznosti cením a putování po těchto místech ztraceného a znovuobjevovaného lesku každému vřele doporučuji. Prozatím vybírám čtyři. Pokračování třeba příště.
Lokálka ze Sokolova do Kraslic vede místy zcela divokým údolím Svatavy, jíž se tu říkalo Zwodau. V některých úsecích podél ní nevede ani cesta. Jen dráha, podhorská říčka a les. Bez nadsázky jedna z nejkrásnějších tratí v Čechách. Vlaky sice jezdí až do Německa, ale nezdá se, že by tam nebo odtamtud proudily davy. Ani turistů mnoho nejede, spíše místní. Trať je zcela nedoceněná. Stejně jako Kraslice. Asi nejmocnější svědek zašlé slávy na Sokolovsku. Po hradu z třináctého století toho zbylo málo. Po slavné éře dolování ve století šestnáctém ještě míň. A to zde prý za rudné horečky žilo až dvacet tisíc lidí!
V devatenáctém století nastal obrovský rozmach textilnictví, krajkářství a výroby hudebních nástrojů, zejména dechových. V roce 1930 měly Graslitz 13,5 tisíce obyvatel. Byly hrdým sídlem okresu s úchvatnou architekturou honosných vil, činžovních domů, hotelů a fabrik. S monumentálním novorománským kostelem a radnicí ve stylu u nás naprosto jedinečném, jako by ji někdo přenesl z Výmarské republiky.
Dnes tu žije sotva sedm tisíc obyvatel, textilní průmysl upadl, výroba hudebních nástrojů živoří. Řada skvostných staveb chátrá, jiné jsou zprzněny různými necitlivými zásahy. A i to je pouhé torzo, vždyť jen mezi léty 1951 a 1980 jsme si v Kraslicích zbořili neuvěřitelných 1863 domů! V samém srdci města ční vybydlený hotel Císař rakouský, později Praha. Někdejší luxusní podnik vybudoval koncem 19. století starosta Kohlert. Jen o kus dál stálá Bílá labuť, zbořená po hasičském cvičení v roce 1960. Přitom najít fungující restauraci či cukrárnu je i v krásném prázdninovém dni téměř nemožné. Gastronomickou poptávku, zdá se, plně uspokojuje „Stánek u kruháče“.
Němečtí turisté ztratili o Kraslice zájem. Nebo jsme je odradili. Zlaté devadesátky už připomínají jen staré cedule a reklamy, které zůstaly tu a tam viset a nikdo se je neobtěžoval sundat. Infocentrum funguje ve značně stísněných prostorách v ohyzdně zatepleném kulturním domě. Nejhezčí je to na hřbitově nad městem. Mohutné hrobky našich německy hovořících spoluobčanů, vzrostlé stromy a lahodná vyhlídka na úzké horské údolí, v němž se tísní město, dává na tíseň dole poněkud zapomenout. Pak už jen na improvizovaném autobusáku čekáme na autobus do Rotavy. Dámy na lavičkách vedou xenofobní řeči. Jedna z nich mluví poloslovensky.
Vystupujeme poměrně vysoko v horách, na sídlišti, které tvoří zásadní část Rotavy. V autobuse nás nahradí početný zástup Romů, kteří zaplnili celou zastávku. V okolí lesy a lučinaté stráně, pod sídlištěm několik ulic rodinných domů a hospoda, která je překvapivě jedním z regionálních středisek pirátské strany. Místu se říká Nová Plzeň, veliký strojírenský závod v údolí totiž patřil k plzeňské Škodě. Právě průmyslová výroba – původně v podobě hamrů a železáren – stála u zrodu a rozvoje Rotavy a vedla k jejímu povýšení na město v roce 1965.
Ze sídliště směřujeme k poněkud osamocenému kostelíku v malebné poloze na stráni na okraji lesíka. Je tu klid a hezký výhled na Krušné hory se smrčinami tak zdravými a zachovalými, bez kůrovcových pasek a holosečí, že si o tom většina českých krajů může nechat jen zdát. Člověk by skoro prorokoval, že koupit si byt či domek ve vylidňující se Rotavě nemusí být výhledově marná investice. V houští se skrývá zmrzačený pomník padlých ve světové válce. Procházíme dolinou potoka, podél něhož se místy dochovaly domky původní maličké horské osady Horní Rotava, a stoupáme k přírodnímu útvaru zvanému Rotavské varhany. Krušnohorská obdoba slavnější Panské skály, ale s hezčím okolím (v lesích!) a stále ještě snesitelným počtem turistů. Zde navíc opravdových výletníků – parkoviště je daleko.
Kdo se nebojí, může sejít po příkré a klikaté stezce až do Dolní Rotavy. Tu tvoří v podstatě jen obří průmyslový závod Rotas v údolí říčky s nepřekvapivým jménem Rotava a pak jedna ulice. Z jedné strany (tedy z té, kde není fabrika) ji lemují někdejší úřednické a dělnické domy, dnes obývané snad ze sta procent Romy. Ti zde mají u asfaltového plácku, pokrytého odpadky a honosícího se funkcí autobusové stanice, dokonce jakési komunitní středisko, jak signalizuje vlajka s červeným loukoťovým kolem. Infocentrum funguje v budově městského úřadu uprostřed sídliště, v rámci místní knihovny. Vlastivědnou publikaci o městě nemají, ale v nabídce je kniha k šedesátému výročí rotavského vzpírání – zdejšího sportu číslo jedna.
Vím, že to zazní zcela surreálně a že tam koneckonců ani taková možnost není, ale Rotava se mi jeví jako zcela ideální východisko pro aktivně poznávací dovolenou v horách. Vždyť je to jen kousek na Komáří vrch s kamennými moři, k úžasnému čedičovému lomu Kernberg s průzračným jezírkem, do Jindřichovic s majestátním zámkem a unikátním mauzoleem padlých, k tajemně působící staré vysoké peci v Šindelové…
Do Habartova jsme dojeli autobusem. Ač byly prázdniny, veřejná doprava v Karlovarském kraji fungovala vzorově. Spojů bylo dost, jezdily poměrně často, bez zpoždění a navazovaly na sebe. Město samotné je trochu zvláštní, ale na Sokolovsku jsou vlastně takové osudy normou…
Je relativně lidnaté (4700 obyvatel, ovšem v sedmdesátých letech jich mívalo téměř 7000). Tvoří ho tak z osmdesáti procent jedno veliké sídliště. Především je však na úplně jiném místě než dávný Haberspirk, jehož jméno (s patřičným počeštěním-znetvořením) a víceméně i kontinuitu převzalo. To by ještě nebylo tak jedinečné – známe přece Karvinou nebo Most. Jenomže v případě Habartova to prakticky nikdo neví. V poválečném období ustoupil hnědouhelným velkolomům, aniž by si to kdokoli připomínal.
Původní osídlení se rozprostíralo kdesi v místech dnešního závodu Dukla, patřícího k dolu Pohraniční stráž (to jméno!). Nacházely se zde mimo jiné kostel svaté Anny a proslulá četnické stanice, kde 13. září 1938 došlo k přestřelce mezi davem zfanatizovaných sudetských Němců a skupinkou československých četníků, označované někdy za první bitvu druhé světové války (čtyři mrtví na obou stranách). Na místě však není žádný pomníček ani informační tabule. A to zde v meziválečném období žilo téměř 5000 obyvatel, z toho pár stovek Čechů. Život se přenesl na sídliště severněji, kde také na náměstí Přátelství (to jméno!) najdeme jednu z našich nejošklivějších radnic. Městem se Habartov stal v roce 1960, takže budova pochází víceméně z této doby a nešvarné trendy z posledních let s ní udělaly své.
Pohlednější je pouze zástavba nejjižnějšího cípu města s několika domky jakési zaměstnanecké kolonie v duchu heimatstilu. Kulturní život byl vymístěn do jedné z mála starších budov – bývalé české školy v osadě Kluč východně od města. Sídlí v ní knihovna, infocentrum a především vynikající Muzeum bezpečnostních sborů s precizně zpracovanou expozicí. Věnuje se nejen již zmíněnému habartovskému incidentu, ale i dalším podobným tragickým událostem v nedaleké Krajkové či Bublavě. Autobusová zastávka je kupodivu asi sto metrů od místa označovaného jako autobusová stanice. Nastupuje s námi mezi jinými sešlý Rom, jehož řeči nerozumíme. Kbelíky po barvách má plné borůvek z někdejších důlních výsypek.
Jakkoli by Habartov mohl splňovat stereotypní představu místa, které se z bezútěšnosti nikdy nevyhrabe, během jízdy do Svatavy a Sokolova mezi břízkami (ty jsou tu úplně všude) probleskuje modravá hladina rozsáhlého jezera Medard, teprve přednedávnem napuštěného na místě uhelných velkolomů. Na druhé straně se už nějaký čas nachází menší jezero Boden s pláží. Stane se z Habartova rekreační letovisko?
Hezké nádražíčko leží v hlubokém lesnatém údolí, zhruba uprostřed mezi někdejším královským horním městem Bleistadt (čili Olověné Město) a horskou osadou Horn (po roce 1945 přejmenovanou s trochou kouzelné komiky na Hory). Obě tyto části, tvořící dnešní město, či spíše městečko (navzdory dvěma sídlištím má jen 1620 obyvatel), si prošly turbulentním vývojem. Současné centrum se nachází právě na dně onoho hlubokého údolí, poblíž nádraží a skláren, které se podstatně zasloužily o novodobý rozvoj sídla (podobně jako má Rotava vzpěrače, má Oloví namísto vlastivědné monografie pouze publikaci o sklárnách). Je tam i městský úřad, pošta a knihovna v jednom. Budova má oprýskanou omítku, plastová okna, tři výlohy – býval tu zjevně krám – a obligátní kamery. Snad střeží výlohy, aby přežily bez úhony občasná srocení místní romské mládeže před nedalekým krámem současným.
Chcete-li do starého Bleistadtu, je nutno vystoupat poměrně strmě a vysoko do kopců. Náměstí bývalo středem šachovnicového rastru uliček, než jejich zástavbu nahradily tři čtyři paneláky zkrášlené sedlovou střechou. Prostranství vévodí majestátní novogotický kostel, který dnes působí takřka nepřípadně, naprosto naddimenzovaně. Inu, pamatuje doby, kdy zde žilo téměř 4000 lidí, až na výjimky věřících. A vystoupáte-li ještě výš, až na návrší Na Vyhlídce, odkud lze obhlídnout kus Krušných hor a špičku kostelní věže, projdete kolem jediného živoucího místa. Hostinec, za letního večera temně hučivý, je dnes patrně bezejmenný, ale na portálku vchodových dveří se honosí lehce zašlé, frakturou napsané jméno Michael Röckl.
Zpět do údolí lze sejít jedinou přístupovou ulicí. Jmenuje se Smetanova – jak málo se to do takového kraje hodí! Napravo je hřbitůvek s vyhlídkou a níže několik vil: Opakují se Kraslice, leč v menším a skrovnějším. Protější stranu údolí říčky Svatavy už zaujímá katastr připojené vsi Hory. Z původního Hornu, který byl starší než Oloví, ovšem nezbylo o moc víc než zarostlý úvoz cesty a turistický rozcestník „U býv. Starých Hor“. Nejpozději s výstavbou železnice se však rozvinula i údolní část této obce, kde vyrostla mimo jiné pozoruhodná, dodnes pěkně zachovaná dělnická kolonie zvaná Nové Hory. V šedesátých letech pak na svahu nad údolím vzniklo bizarní sídliště: dvě řady paneláků, pět řad garáží, smíšené zboží, zahrádkářská osada. Nové, moderní srdce celého Oloví.
Snad to bylo tou polohou v hlubokém údolí s příkrými svahy, kterou jsem v souladu se svým sklonem romantizovat vnímal bezmála jako alpskou, snad tím všudypřítomným pohledem na nedozírné horské lesy bez pasek a holin. Každopádně navzdory vší té pustotě letního večera, kdy se poloopuštěné městečko ozývá jen pokřikováním výrostků u krámu a hukotem zaplivané hospody, jsem si Oloví oblíbil. Je to město naprosto neznámé, kam jen málokdo jede dobrovolně. Je však dramaticky rozeklané, s vrchovatým potenciálem příběhů, sudetsky líbivých i nelíbivých, jež ovšem – právě pro tu rozeklanost – můžeme, či přímo musíme snovat my sami.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024