29. září, 2023 Jan Blažek
Na summitu v Bratislavě se před sedmi lety sešli (zleva) šéf Evropské rady Donald Tusk, premiéři Viktor Orbán a Robert Fico
a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Pouze Orbán zůstává ve stejné funkci i dnes.
Foto: Wikimedia Commons/EU2016 SK
Komu to do té doby nebylo jasné, přesvědčil se roku 2020. Tehdy se expremiér a neúspěšný kandidát na ústavního soudce Robert Fico (Směr-SD) definitivně zařadil do tábora fanoušků Viktora Orbána. Z opozičních lavic opakovaně plísnil slovenskou vládu za to, že „nebyla solidární“ s Maďarskem a Polskem, když se chtěly vyhnout tomu, aby se proplácení fondů z evropského rozpočtu podmiňovalo funkčním právním prostředím v členských zemích. Své projevy přitom Fico kořenil výrazy, které jako by vypadly ze slovníku maďarské vlády, včetně útoků na finančníka a filantropa George Sorose (maďarština už má pro užívání této standardizované slovní výplně výraz „sorosozni“, tedy „šorošovat“). A na rozdíl od roku 2018, kdy Fico během protestů po vraždě novináře Jána Kuciaka poprvé Sorosovo jméno veřejně použil coby argument, se mu po dvou letech už nikdo nesmál.
Odměny od Orbána se Fico dočkal se zpožděním až nyní, ale před nadcházejícími parlamentními volbami na Slovensku se mu může hodit. Loni v prosinci způsobil diplomatické pnutí maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó, když se s vůdcem Směru sešel během své oficiální návštěvy Bratislavy. Na společné tiskovce prohlásil, že si Fico „zaslouží úctu maďarských lidí a Maďarska“. Tedy nejenom občanů sousední země, ale i etnických Maďarů z jižního Slovenska, svých potenciálních voličů.
Hned poté, co byly v lednu ohlášeny zářijové předčasné parlamentní volby na Slovensku, dostal opozičník Fico nebývalý prostor v maďarské státní televizi, kde si pochvaloval, v čem všem si s Orbánem rozumí: v názorech na válku v Ukrajině a vyzbrojování napadené země, na sankce proti Kremlu, na Evropskou unii, na migraci. Vytyčil si též cíl vytvořit na Slovensku tak stabilní vládu, jako má na jih od něj Orbánův Fidesz. Pro připomenutí – Orbán vládne v Maďarsku nepřetržitě od roku 2010 bez potřeby koaličního partnera a vyjednávání s opozicí. Po většinu doby se může opřít o ústavní většinu. To je v běžných demokratických podmínkách obtížně realizovatelný cíl.
Zatím nejsilnější oficiální podpory zpoza jižních hranic se Robertu Ficovi dostalo letos v srpnu, bezprostředně poté, co Národní kriminální agentura zadržela někdejšího policejního prezidenta Tibora Gašpara. Tento vzdálený příbuzný stíhaného podnikatele Norberta Bödöra je dlouhodobě viněn z toho, že za jeho éry policií prorostla mafie. Odstoupit z funkce musel krátce po vraždě Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové. Strana Směr, k níž měl Gašpar blízko už během své sporné kariéry, mu nabídla na své letošní kandidátce deváté místo, které se rovná jistotě zvolení.
Maďarský ministr Szíjjártó toto všechno musí vědět, přesto si hned po Gašparově zadržení neodpustil komentář: postup slovenských bezpečnostních složek nahlíží v kontextu údajného „celosvětového lovu na politiky hájící národní zájmy, kteří se dostanou do konfrontace s mezinárodním liberálním mainstreamem“. I další členové Orbánovy vlády naznačovali, že Gašparovo zadržení je politicky motivované.
Může takto přímočarý pokus o zásah do vnitropolitického vývoje na Slovensku zafungovat? Ano, pro řadu Slováků je názor čelných maďarských politiků směrodatný. Viktor Orbán se podle průzkumu think-tanku Globsec na Slovensku těší vysoké popularitě, důvěřuje mu 48 procent Slováků, což je o pět procentních bodů více než v případě samotných Maďarů. Pro srovnání – u nás mu věří 28 procent občanů, v Polsku důvěra v něj od počátku války ochladla na pouhých 18 procent. Takže ano, před slovenskými voliči se vyplatí mít Orbána v zádech. Ani přízeň předsedy maďarské vlády ale Směru nezajistí závratný přísun hlasů od slovenských Maďarů. Ti mají ještě v živé paměti, že nynější šampion slovenských volebních průzkumů byl v minulosti všechno možné, jen ne maďarofil…
Byl to totiž právě Robert Fico, za jehož vlády v roce 2007 slovenský parlament schválil deklaraci o neměnnosti Benešových dekretů, které se po druhé světové válce vedle německého obyvatelstva v českých zemích v omezené míře týkaly i Maďarů na Slovensku. Právě jemu dodnes Maďaři vyčítají zpřísněnou verzi jazykového zákona z roku 2009. A do třetice to byl také on, kdo prosadil na Slovensku zákaz dvojího občanství v reakci na Orbánovo rozdávání maďarských pasů příslušníkům diaspory. Zrovna tak mu mnozí nedokážou odpustit řadu kontroverzních výroků na konto studentky Hedvigy Malinové, která byla podle svých slov za bílého dne na ulici zbita, protože mluvila maďarsky.
Když tedy slovenští Maďaři oslyší přání Viktora Orbána a nepřeběhnou k Ficově straně, koho budou volit? Menšina, jež čítá bezmála deset procent populace země, není už od minulých voleb zastoupena v parlamentu. Je to proto, že slovenští Maďaři chtějí volit podle svého přesvědčení a světonázoru a na to, aby svými hlasy pomohli přes pětiprocentní volební práh alespoň dvěma ideologicky odlišným stranám, jich prostě není dost. A složení jednotné kandidátky vyžaduje příliš mnoho personálních i ideologických kompromisů.
Slovenští Maďaři si tak navykli volit „nemaďarské“ strany, a také za ně kandidují. V minulých volbách byl jejich favoritem Igor Matovič a jeho hnutí OĽaNO. Důvodů mohla být celá řada. Jedním z nich byla ale osobnost mladého politika Györgye Gyimesiho, který vedl na jihu Slovenska aktivní kontaktní kampaň. K Matovičovi měl poměrně blízko, ale nejenom k němu. Poslanec Gyimesi fungoval jako spojka mezi tehdejším slovenským premiérem Matovičem a Orbánem a byl to právě on, kdo stál na jaře 2021 za kontroverzním a zpackaným dovozem vakcíny Sputnik V na Slovensko. Nákup ruské očkovací látky si Igor Matovič vymohl navzdory koaličním partnerům a zrealizoval ho díky Gyimesimu přes Budapešť. Sputnik si ale důvěru Slováků nezískal, vakcíny prošly nebo se rozdaly do ciziny a celé fiasko bylo posledním hřebíkem do Matovičovy premiérské rakve.
„Malý Orbán“, jak se Györgyi Gyimesimu také přezdívá, ale své ambice do koše spolu se Sputnikem nezahodil. Odešel z OĽaNO, utužil své vztahy s Budapeští a chtěl se stát politickým leadrem slovenských Maďarů. Těm se po letech třenic s odřenýma ušima podařilo sloučit všechny politické směry a většinu relevantních osobností pod jednotnou kandidátku. Nápad zařadit na ni i Gyimesiho ale rázem celý projekt poslal ke dnu. Liberálové ze strany Most-Híd hned ze společné kandidátky vycouvali, s Orbánovým mužem nechtěli mít nic do činění. Maďarské subjekty tedy i letos kandidují dva, šance na vstup do parlamentu nemá podle průzkumů ani jeden a Gyimesiho politická kariéra je prozatím u ledu.
Maďarského premiéra to rozčarovalo, reagoval na to i u nás hojně citovaným výrokem o neschopnosti slovenských Maďarů „pracovat pro vlast na odtržených územích“. Podle všeho Orbánovi vůbec nedochází, že jednou z rozhodujících překážek volebního úspěchu maďarské strany na Slovensku je on sám, stejně jako to, že jeho severní soused je suverénní zemí. Mimochodem – všimli jste si, jak umírněně na tento kontroverzní výrok, který de facto zpochybňuje slovenskou státnost a nezávislost, reagoval Robert Fico? Zkušený politik zřejmě potlačil vlastní instinkty ve prospěch budoucí spolupráce.
Rýsující se tandem Orbán–Fico právem budí obavy zastánců evropské integrace a liberálních svobod i obhájců nezávislé a celistvé Ukrajiny. Z pohledu Viktora Orbána jde ale o z nouze cnost, Fico je jedna z posledních karet, kterou ve slovenské politické partii má. Jestli expremiér skutečně vyhraje volby natolik, aby mohl sestavovat vládu, přitom vůbec není jisté. I z jeho případného úspěchu ale bude nejspíš Orbán nakonec zklamán. Směr nejenže nebude mít ústavní, ale ani prostou většinu v parlamentu, a bude tak odkázán na blahovůli koaličních stran. Na slovenském politickém kolbišti navíc bude mít protiváhu v osobě prezidentky Zuzany Čaputové, jejíž nástupce či nástupkyně vzejde z demokratického plebiscitu, a ne z hlasování vládě poslušných poslanců, jak je tomu v Maďarsku. Vybudovat na Slovensku iliberální systém orbánovského ražení nebude možné, rozhodně ne ze dne na den.
Orbán si s Ficem rozumí dlouhodobě, konvenují si. Jako premiéři spolu dokázali vždy poměrně konstruktivně spolupracovat. Oba jsou vůdcovské typy, mají stejně kladný postoj k prorůstání moci politické a hospodářské a despekt k institucím právního státu. Protože ale oba dlouhodobě mobilizují svůj elektorát pomocí nacionalistické rétoriky, zůstávalo to jejich voličstvu doposud spíš utajeno. Kromě osobních sympatií ale mají dnes oba politici společný geopolitický cíl. Brojí proti Evropské unii a podporují Kreml v jeho válce proti Ukrajině a de facto Západu. A to je dnes pro jejich voliče důležitější než věčné žabomyší národovecké vášně po slovensko-maďarské lince.
Jestli se Robert Fico znovu stane premiérem, obrátí kormidlem slovenské zahraniční politiky. V evropské politice a kuloárech bude i proto podobně izolovaný jako Viktor Orbán. Nejspíš si pak oba padnou do náruče. Vysvětlit ale voličům Roberta Fica, že jeho spojencem je politik, který nosí na fotbal šálu s mapou velkých Uher, nebude lehké. Stejně tak jako smířit orbánovce se Slovákem, který neoblomně hájí Benešovy dekrety. Voličům bude třeba po orwellovsku objasnit, že černá je vlastně bílá a nikdo nikdy nevěřil v opak. Nic není nemožné, Orbánovi i Ficovi se už podařily jinačí husarské kousky. Třeba přesvědčit své voliče, že pomoc napadané Ukrajině je vlastně válečné štváčství, zatímco jedinou cestou k míru je obhajoba zájmů kremelského agresora…
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024