24. listopadu, 2024 Martin Veselka
Někdejší lázeňské a výletní letovisko Karlovo údolí (Karltal) jižně od města. Foto: Martin Veselka
Před vznikem města oplývala krajina množstvím pramenišť a mokřin. To sice později vedlo ke vzniku řady rybníků, avšak k rolničení se nikdy příliš nehodila. Přidáme-li k tomu určitou izolovanost, není ani divu, že sem zprvu pronikli lužickosrbští osadníci od severu, kraj náležel k míšeňskému biskupství a zpočátku si jej nárokovalo Sasko.
Prvním známým panským rodem v tomto kraji byli Berkové z Dubé, kteří vlastnili rozsáhlé državy na obou stranách hranice. Hlavní obchodní stezka bývala kvůli dovozu soli z Halle nazývána solnou a vedla z jihu na sever, z Čech do Lužice, od Tolštejna k Honštejnu, kde měli Berkové svá sídla. To odrážela i poloha dvou městských bran. Šluknov se totiž brzy rozrostl ve správní a obchodní středisko regionu, dočkal se povýšení na město (1359) a byl obehnán hradbami, což v těchto odlehlých a chudých končinách nebylo obvyklé.
Pozoruhodné je zasvěcení zdejšího kostela sv. Václavu, jež svědčí o tom, že navzdory silným vlivům Saska a Lužice tendoval region již od počátku k Čechám. Šlechta v té době sídlila na tvrzi, později byl vybudován takzvaný starý zámek, který stál až do 17. století. Poloha obou těchto staveb je dnes kupodivu nejasná. Badatelé je lokalizují buď na náměstí, pod nímž se nacházela dvě patra starobylých sklepů, zasypaných ve druhé půlce 20. století, anebo vedle zámku nového. Ten nechali vystavět Šlejnicové, dnes je přístupný a propagovaný jako „perla saské renesance“.
Po ztrátě Lužice (1635) se Šluknov ocitl v bezprostřední blízkosti nových zemských hranic. V důsledku toho město trpělo četnými průjezdy a pobyty vojsk, náboženskými nesváry – vždyť z krajiny veskrze protestantské se působením dlouhé a nemilosrdné rekatolizace, ztěžované blízkostí protestantského zahraničí, postupně stal jeden z našich nejkatoličtějších krajů.
Časté a kruté byly morové rány (1555, 1585, 1596, 1632). Třeba při té poslední přežilo ve Šluknově pouhých osm manželských párů. Černou smrt připomíná nejen deska s nápisem na kostele, ale i zkazka o morových koších. Během epidemie totiž platil zákaz vycházení a chléb se rozvážel v koších, vždy ponechaných před domovními dveřmi. Zůstal-li koš netknutý, znamenalo to, že všichni obyvatelé daného domu zemřeli. Následně byli pochování do jámy, zasypáni vápnem a jejich příbytek zapálen. Údajně takto zanikla i vodní tvrz v sousední vsi Království, která je dnes místní částí. Později se vyprávělo, že o pašijích světélkují kolem tamního kostela duše mrtvých a snaží se proniknout dovnitř.
Raný novověk se vůbec nesl ve znamení katastrof. V prosinci 1660 strhla prudká vichřice krom řady střech i kostelní věž. Fanatický katolík, dobrodruh a voják Karel Adam Mansfeld, který zde vládl v letech 1638–1662, zase prý v návalu žárlivosti vyhodil z druhého patra zámku svou manželku. Dle pověstí se pak hraběnka zjevovala v chodbách jako bílá paní.
Snad ještě více než jinde zde zuřily požáry. Mezi roky 1577 až 1745 zde s katastrofálními následky hořelo celkem šestkrát. Roku 1710 navíc padla ohni za oběť i radnice se všemi písemnostmi a archivy, což má zřejmě za následek, že dodnes chybí solidní zpracování dějin města. Kolem roku 1680 probíhaly v kraji velké selské bouře. Byly krutě potlačeny, rychtář ze vsi Království byl oběšen a sedlák Hampel z Horního Gruntu (Podluží) prý dokonce musel hrát v kostky se svým synem o to, kdo z nich bude popraven.
Paradoxně snad i přičiněním těchto tragédií se na celém kraji silně otisklo baroko. A nejedná se zdaleka jen o kostely a poutní místa, ale též o významné hudební tradice. Při každém kostelíku působil kantor a téměř každý z nich byl nejen mistrným muzikantem, ale i skladatelem. Šluknov se mimoto stal naším hlavním městem betlémářství, jež sem proniklo z Tyrolska. Raritní je zdejší tradice velikonočních jezdců, známá na světě už pouze od Lužických Srbů a přednedávnem úspěšně vzkříšená v nedalekých Mikulášovicích.
V průběhu 18. století přestaly zemědělství a domácí tkalcovství jako forma obživy postačovat. Místní panstvo se bezvýsledně pokoušelo o těžbu uhlí, zlata a stříbra, čímž navazovalo na středověké kutání. Podstatnější je, že podporovalo taktéž vznik manufaktur.
Tím nastal přerod kraje v jednu z nejprůmyslovějších oblastí Čech. Počet obyvatel města vzrostl během sta let téměř na dvojnásobek, a kdyby nebylo katastrofálního požáru v roce 1838, kdy o střechu nad hlavou přišlo 263 rodin, Šluknov by dost možná zopakoval zářný vzestup Rumburku, Jiříkova a především Varnsdorfu. Poškodilo jej patrně i to, že na železnici byl napojen o něco později. I tak se zde ovšem konaly velkolepé hospodářsko-průmyslové výstavy, začátkem 20. století tu působily stovky živnostníků a podnikatelů a pocházely odsud tak význačné osobnosti, jako byl náš asi nejvýznamnější sklářský technolog Bedřich Egermann nebo architekt Fritz Lehmann.
Mohutně se rozvíjel i společenský život. Po první válce ve Šluknově fungovaly desítky spolků. Ve městě vznikla veřejná tělocvična i divadlo. Svérázným masopustním zvykem byl hon na divého muže, vycházející z místní pověsti situované do časů Berků z Dubé. Za hojné účasti diváctva honili ochotníci divého muže uličkami města a následně jej zajali a veřejně popravili. Tato zprvu patrně dosti nebezpečná podívaná se později transformovala do mírnější podoby pouliční divadelní inscenace od Ernsta Polaka.
Místním i přespolním sloužilo množství hostinců a hotelů. Samostatnou kapitolou zasluhuje letovisko Karlovo údolí, jež původně vzniklo jako občerstvovna pro italské nádeníky budující nedaleký viadukt a zvědavce z města, kteří stavbu chodili sledovat. Brzy se však přerodilo v „lázeňskou“ destinaci s noblesní restaurací, penzionem, půvabným parkem, několika altánky, dětským hřištěm, opičím pavilonem, rybníkem s loďkami a pstruhovou sádkou. Značnou proslulost si vydobylo zdejší lesní divadlo, kam se sjížděl okolní lid speciálními vlaky. Vystupoval na malebné zastávce Šluknov údolí, pro toto letovisko speciálně zřízené a barbarsky zbořené v roce 2014.
V meziválečném období do života města poprvé promlouvá česká menšina, mnohem méně početná než třeba ve Varnsdorfu – ve šluknovském okrese v roce 1921 žilo 2,6 procenta Čechů a do roku 1938 tento podíl vzrostl na pouhých 4,1 procenta. Přesto měla svou jednotřídku, knihovnu, odbor Sokola a Národní jednoty severočeské i svou osobnost: Josef Vohradský zde působil jako učitel a vlastivědný pracovník. Po záboru Sudet odešel na Klatovsko, účastnil se odboje a roku 1943 spáchal při výslechu sebevraždu skokem z okna.
Ve třicátých letech tento silně průmyslový kraj (uvádí se, že ve výběžku tehdy pracovalo v textilnictví 42 000 lidí) bolestně postihla hospodářská krize, jež vedla k radikalizaci sudetoněmeckého obyvatelstva. To bylo Hitlerovým projevem 12. září 1938 vyhecováno natolik, že na Šluknovsku rozpoutalo protistátní povstání, jež si vyžádalo dvě české oběti. Proběhlo i hlasování o připojení k Říši – z 3589 hlasujících jich bylo proti devět. V závěru války byl Šluknov bombardován sovětským průzkumným letounem. Poškozeny byly jen tři objekty, ale jelikož tu v té době pobývalo množství uprchlíků z východnějších německých území, ztráty na životech nebyly malé.
Záhy po válce začal probíhat odsun Němců, jichž zde smělo zůstat přibližně deset procent. Kraj dosídlili jednak nepočetní předváleční čeští starousedlíci, jednak noví obyvatelé hlavně ze středních a východních Čech, ale také slovenští Romové a v menší míře i volyňští Češi, Rusíni a Lužičtí Srbové. Přestože se město a zejména okolní vsi nepodařilo dosídlit zcela, zprvu se region rozvíjel slibně. Většina továren obnovila provoz, působil zde oblíbený divadelní spolek Seveřan, v roce 1949 otevřelo městské muzeum, o pět let později se sem přesunula lesnická škola, dodnes nejvýznamnější vzdělávací instituce města.
Brzy se však objevily potíže – zařízení některých závodů bylo demontováno a převezeno na Slovensko, uzavřena byla velká pila u nádraží. Kdysi proslulý pivovar, který vařil mimo jiné populární černou dvanáctku Sprévar, postupně omezoval produkci a od roku 1977 jen chátrá. Demolici podlehly desítky hodnotných staveb, především podstávkových domů. Jen některé opuštěné chalupy se později povedlo zachránit díky chalupářům.
V souvislosti s omezením vlivu církve docházelo k devastaci sakrálních památek. V rámci Akce Ř na Šluknovsko nuceně přišly řeholnice z Prahy a Slovenska, aby tu pracovaly v domově důchodců.
Spolkový život upadal, o divadlo, nucené hrát socrealistické kusy, přestal být zájem. Nakonec byla uzavřena i sešlá budova sokolovny. V dubnu 1986 vyhořel zámek a obnovy se dočkal až díky norským fondům roku 2009. Z druhdy bohatého kraje se stal chudý periferní region, potýkající se s fatálním nedostatkem občanské vybavenosti a služeb, zvýšenou kriminalitou, poškozeným životním prostředím a nedostatkem perspektiv pro mladou generaci.
Události sametové revoluce do Šluknova dospěly s desetidenním zpožděním a zdá se, jako by ani pak region nemohl popadnout dech. Devadesátá léta na jednu stranu nastartovala slibný rozvoj spolupráce s Německem, turistického ruchu, přinesla zlepšení sektoru služeb či opravy památek včetně těch drobných a zapomenutých. Zároveň ale zbylé neduhy uvedené výše de facto přetrvávají. Tragickým mementem byla hned zkraje nové éry brutální vražda bratří Bienertů. Ti přes svůj německý původ ve městě zůstali a stali se klíčovými popularizátory turistiky a znalci regionální vlastivědy. V září 1990 je ve vlastním domě umlátil kladivem recidivista Michal Bílý, který si prý jako dítě chodíval hrát k nim na dvorek. Odsouzen byl až po čtrnácti letech. Oba bratry připomíná pamětní deska a nově i jméno ulice.
Někdy v první dekádě 21. století nastal postupný zvrat dosavadního relativně optimistického vývoje. Textilky krachovaly a měnila se struktura populace. Do Šluknova se začali stěhovat sociálně slabí z velkých měst i ze Slovenska. Neslavnou eskalací tohoto procesu byly protiromské pochody v regionu v roce 2011. Zdejší malé sídliště – notabene jediný výraznější investiční projekt z dob komunismu – se z kdysi vyhlášené adresy stalo vyloučenou lokalitou.
Dnešní Šluknov působí na pohled přívětivě, na rozdíl od Rumburka a Varnsdorfu je chráněn jako památková zóna. Má nádherně opravený zámek, obnovenou unikátní křížovou cestu s Getsemanskou zahradou, v plánu je rekonstrukce pivovaru. A na lepší časy se snad blýská i v Karlově údolí, které za minulého režimu zchátralo a v devadesátých letech málem zaniklo. Šťastně město přistupuje i k ochraně přírody. Je zde prohlášeno rekordní množství památných stromů, nedávno vzniklo nové chráněné území v hodnotných bučinách na vrchu Vlčice. Cenné jsou i vrchy Hrazený, Špičák a některé lesní rybníčky v okolí, kuriozitou je Javorová brána ze dvou srostlých stromů v Rožanech.
Vyplatí se navštívit i vícekrát zmiňovanou místní část Království, kde byla nedávno zachráněna zničená křížová cesta na vršku. Narodil se zde Ferdinand Kindermann, vlivný školský reformátor v tereziánské éře, za zásluhy povýšený do šlechtického stavu. Zvolil si stylový přídomek „svobodný pán ze Školního kamene“ (von Schulstein) a stal se biskupem litoměřickým. Koneckonců ze Šluknovska – krajiny všudypřítomných pískovcových i kovaných krucifixů, kapliček a křížových cest– pocházela řada významných biskupů této diecéze.
Poblíž se nachází tajemný vrchol Jitrovník, nazvaný údajně podle Jutroboga, slovanského boha úsvitu. Stávala zde naše nejsevernější rozhledna, ale zničila ji bouře. Turistická chata na úbočí, později využívaná jako pionýrský tábor, pro změnu lehla popelem. Vrcholové skalisko ovšem nabízí pěknou vyhlídku a lze si tu připomenout pověsti o čarodějnických sletech, mrazovém tlouštíkovi, jenž strašil pasáčky i pašeráky. Nebo o schůzkách obrů, kteří tu hrávali zlaté kuželky natolik hýřivě, že je Pánbůh ztrestal ohnivou koulí. Roztavené zlato se prý dodnes skrývá v útrobách hory.
Za pozornost stále ještě stojí kopec Botzen, po válce lehce tendenčně přejmenovaný na Partyzánský vrch – s odkazem na smrt dvou československých vojáků v červenci 1945, způsobenou údajně příslušníky Zemské armády (Armia Krajowa) prchajícími ze zbolševizovaného Polska. Kopec býval výraznou a tajuplnou dominantou celého kraje. Na svazích jej obepínal kamenný val záhadného původu, jenž dal vzniknout mnoha pověstem.
Podle jedné z nich těmito místy, kde tehdy bývala rovina, putovala stařena s nůší odraných bot k ševci. Zničehonic se jí zjevila obluda a tázala se, jak daleko je ještě do Drážďan. Žena pohotově odvětila, že cestou rozedrala tolik bot, že to naplnilo celou nůši. Příšera se rozlítila a svrhla na zem obrovskou skálu, kterou nesla. Z ní vznikl vrch Botzen. Jiná legenda praví, že zde na soudný den čeká sedm bílých rytířů, aby bojovali s Antikristem. V první půli 20. století zde byl otevřen lom na kamenivo, po válce těžba neustala a rozšiřovala se, takže činností velkolomu zmizel vrchol kopce úplně a rovněž z legendárního valu zbývá pouhé torzo.
Šluknov a jeho nejbližší okolí patří v mnoha ohledech k výjimečným koutům naší země a zaslouží si náš zájem. Kéž by se v budoucnu stal – podobně jako například v poslední době Aš – určitou laboratoří, jak v pohraničních regionech zastavit socioekonomický úpadek a za čas jim třeba i navrátit ztracený lesk.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025