29. listopadu, 2024 Antonín Berdych
Ministr zahraničí Jan Lipavský (uprostřed) diskutuje s ministrem pro evropské záležitosti Martinem Dvořákem. Foto: vlada.gov .cz
I když volby skončily pro vládní koalici jako celek jasnou porážkou, dařilo se jí vytvářet dojem, že o zásadní problém nešlo. Například ODS získala ve volbách celkově více mandátů, než kolik měla před čtyřmi lety. Fakt, že prakticky všude oslabila a že tato prohra byla kompenzována extrémně dobrým výsledkem v Jihočeském kraji, příliš nezdůrazňovala. Právě rozsah úspěchu hejtmana Martina Kuby, který pro ODS získal většinu mandátů v jihočeském zastupitelstvu, byl hlavním překvapením voleb. Ani hnutí STAN nepovažuje volby za prohru – posílilo ve Středočeském kraji, udrželo tamní hejtmanku Petru Peckovou a opět vyhrálo v Libereckém kraji. A volební zisky KDU-ČSL nebo TOP 09 média v podstatě ani neřešila.
Volební výsledek nakonec nepřinesl do koalice Spolu a mezi její členské strany (ODS, TOP 09, KDU-ČSL) žádné zásadní otřesy. Dlouho avizovaná volba nového předsedy lidovců, kteří si vybírali mezi Marianem Jurečkou, Jiřím Čunkem a Markem Výborným, skončila úspěchem posledně zmíněného. Změna vedení ovšem pro KDU-ČSL nic zásadního neznamená, reprezentace ve vládě se nemění a nový předseda nezajistí ani změnu stylu, ani politické posuny. Subjektivně vzato, jde o mediálně daleko méně výrazného politika, než jakým je Jurečka, který předsednický post neobhájil. Změny si mnoho lidí ani nevšimlo a ač se možná projeví uvnitř strany, její mimořádně nízké preference to nezlepší.
Nejtvrdší náraz v těchto volbách utrpěla Česká pirátská strana. Před čtyřmi lety byla ve velmi dobré kondici a její výsledek se téměř rovnal ODS. Volební debakl Piráty v krajích takřka zcela vymazal, na což jejich vedení zareagovalo rezignací na své funkce.
Strana byla již před volbami poznamenána neúspěchem projektu digitalizace stavebního řízení. Pro věc samotnou není podstatné, nakolik byl systém připravený tehdejším předsedou strany a vicepremiérem pro digitalizaci Ivanem Bartošem doopravdy funkční. Podstatné je, že šlo objektivně o nejhorší výsledek snah o digitalizaci státní správy za této vlády. Piráti měli tuto agendu jako jeden ze svých hlavních identifikačních znaků, selhání na tomto poli je proto pro ně zcela fatální.
Bylo očividné, že si Ivan Bartoš míru problémů vlastního projektu nepřipouštěl. Na jednání s premiérem, kde se krátce po volbách mělo téma řešit, přinesl proto sérii požadavků ohledně další koaliční spolupráce. Výsledkem bylo, že ho premiér Fiala navrhl odvolat z vlády. „Umělecký dojem“ tohoto kroku zkazila forma, kterou předseda vlády zvolil – sdělil to Bartošovi po telefonu. Tento jinak epizodní moment měl ovšem zásadní vliv na reakci celé strany a předznamenal její další kroky.
Piráti okamžitě přestali řešit vlastní volební porážku a semkli se v rozhořčené reakci. Krátce po premiérově oznámení si odhlasovali odchod z vládní koalice. Hlavní postavy strany navíc začaly veřejně napadat zbytek koalice a obviňovat „mediálně-oligarchické struktury“. Slovník, který vedení Pirátů zvolilo, se prakticky nelišil od nejtvrdších vystoupení dosavadní opozice, tedy hnutí ANO a SPD. Pro stranu, jež poslední tři roky tvořila pevnou součást vládní koalice, to byla zcela radikální proměna.
Významnou ztrátou pro Piráty byl i odchod ministra zahraničí Jana Lipavského, který rezignoval na členství ve straně a ve vládě zůstal. Jde o logický krok, neboť Lipavský ve svém resortu vytvářel politiku blízkou spíše koalici Spolu, než aby jakkoliv usiloval o profilaci na pirátských prioritách. Navíc se těšil důvěře vládních voličů, proto jeho setrvání prospělo nejenom jemu samotnému, ale i koalici. Nestranický ministr má sice ve vládě vždy slabší pozici, než jakou by měl s podporou koaliční strany, nicméně i tak je to pro českou zahraniční politiku dobrá zpráva.
Uvnitř poražené strany bylo potřebné se vyrovnat nejen s volební katastrofou, ale i selháním své nejdůležitější agendy. Piráti se rozhodli přejít do útoku a použili přístup, který jinak často sami označovali za populismus: založili jej na úplném popření dosavadní reality a vytvářením nové. Prohlásili, že vládu opouštějí, neboť „kmotři se přebarvují na fialovo“ a jejím hlavním problémem je klientelismus. Obecně platí, že tato taktika silných emocí a slov a odvádění pozornosti od vlastních slabin na některé voliče funguje. Potvrzují to dlouhodobé výsledky Andreje Babiše (ANO), ale i mnoha dalších politiků mimo Českou republiku. Je ovšem velkou otázkou, jak by byla přijatelná pro potenciální středostavovské voliče Pirátů.
Emoce i kritický náboj ve vyjádřeních pirátských politiků v průběhu října slábly, členové se navíc soustředili na volbu nového vedení. Předsedou se v listopadu stal Zdeněk Hřib, když relativně těsně porazil exsenátora Lukáše Wagenknechta. Tím byla zároveň oslabena část strany, která je nejvíce spojována s radikálnějšími názory a výrazně levicovým směřováním. Sám Wagenknecht se zviditelnil například kritikou české iniciativy „Munice pro Ukrajinu“ a dalšími kontroverzními výroky. Jeho názorovými spojenci byli i bývalí pirátští europoslanci, kteří dlouhodobě kritizovali účast strany ve vládě.
Náměstek pražského primátora Zdeněk Hřib byl logickou volbou. Po odchodu z vlády jde o nejviditelnějšího politika strany, který má navíc nesporný talent pro osobní marketing. Hřib zvládá efektivně odvracet pozornost od problémů, které jsou s ním spojovány; například jde o kauzu společnosti Operátor ICT či o vyšetřování v pražském dopravním podniku. Asertivní vystupování, schopnost vnutit vlastní témata médiím a ochota podřídit mnohé vlastnímu image jsou v současnosti vlastnosti, které lídr celostátní strany objektivně potřebuje.
Hřib členům při volbě slíbil restart, při němž se strana posune více do středu, upraví vlastní vnitřní procedury včetně omezení veřejného přístupu na slavné pirátské fórum a bude mluvit jedním hlasem. Pro jeho další působení a z toho plynoucí budoucnost strany se naskýtá celá řada otázek. Především ta, nakolik může pražský komunální politik oslovit voliče z celé země. Rovněž bude zajímavé sledovat, zda dokáže slibované vnitrostranické změny skutečně prosadit a jak se vypořádá se silnou vnitřní opozicí, zejména vzhledem k jeho již zmiňované asertivní povaze. Někteří viditelní představitelé levicového křídla strany ji ihned po volbě opustili, jde ovšem jen o jednotlivce.
Otevřenou otázkou též zůstává, nakolik Hřib utlumí radikální rétoriku, kterou strana po odchodu z vlády zvolila – a jak výsledný styl přijmou její voliči. Pokud bude jako koaliční partner Spolu v hlavním městě důrazně vystupovat proti současné vládě, obtížně tím osloví širší spektrum voličů. Ti se pak snadno mohou zamýšlet nad jeho koaličním potenciálem. Pirátská strana bude muset před volbami říci, zda dokáže se stranami stávající koalice spolupracovat, nebo jak jinak hodlá svůj program prosazovat. Její preference, ověřené volbami i následnými průzkumy, jsou nyní okolo pěti procent. Strana tedy bojuje o politické přežití a zdá se, že nově zvolený předseda je zároveň její poslední šancí na záchranu.
Hnutí ANO Andreje Babiše vyšlo z voleb jako jednoznačný, drtivý vítěz. Získalo rekordních 272 mandátů (oproti 178 původním) a obsadilo osm ze třinácti hejtmanských postů. Masivní zastoupení v krajích a poprvé v historii ANO i výrazná reprezentace v Senátu ukázaly, že hlavní opoziční subjekt je skutečně při síle. Symbolem povolební situace a rozpadu pětikoalice se stala fotografie, kterou Babišův tým umístil na jeho facebook: televizní obrazovka s emocemi nabitou tiskovou konferencí Pirátů, kterou pozoruje fialová postavička mimoně a vhodně umístěná miska s popcornem. Marketingové mistrovství, které má naprosto reálný základ: bývalí koaliční partneři se navzájem obviňují, zatímco vítězný Babiš sleduje vzniklý chaos.
Kromě masivního úspěchu má Babiš další důvod k optimismu. Volební práh ve naprosté většině krajů překročili komunisté, přejmenovaní na koalici Stačilo!, úspěch měla i SPD Tomia Okamury. To pro něj znamená, že jeho potenciální koaliční partneři mají naději na vstup do sněmovny, kde se o ně bude moci příští rok opřít. Preference to naznačovaly již déle, ale volby jsou nejlepším průzkumem veřejného mínění. A různé koalice, jež následně na krajích hnutí ANO s těmito stranami uzavřelo, slouží jako testovací balónek. Navzdory zmateným a vzájemně si odporujícím prohlášením, která následně Babiš o spolupráci s komunisty vyřkl, je zcela zřejmé, že právě tímto směrem se jeho budoucí koaliční úsilí zaměří.
Politickou situaci v zemi celkově vzato tyto volby neovlivnily. Opozice potvrdila svoji sílu a ochotu mezi sebou spolupracovat. Vládní strany navenek svůj přístup nezměnily. Ani rozpad pětikoalice, z formálního hlediska zásadní krok, nezměnil nic. Po utichnutí mediální bouře se zbývající čtyři vládní strany vrátily k rutinní práci.
Krajské klání bylo poslední příležitostí pro vládu obrátit před sněmovními volbami negativní trend, při němž její voliči buď nechodí k volbám, nebo dokonce překračují hluboký příkop a přecházejí k opozici. Tolikrát veřejně diskutovaná „změna stylu“ a „zlepšení komunikace“ jsou pravděpodobně už málo. Vláda by potřebovala významné personální obměny, spojené se splnitelnými a populárními kroky. Zdá se však, že toho koalice schopná není. Důvodem může být personální nouze, nedostatek ochoty přiznat chyby či neschopnost je odstraňovat. Trend je proto zřejmý a pro koalici bude velmi obtížné jej změnit. I kdyby to opravdu chtěla.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025