03. prosince, 2024 Jan Holovský
Až přiletí čápi, bude zase dobře. Foto: Pixabay/Michael Schwarzenberger
Začíná být čím dál více zřejmé, že střední Evropa prožívá největší populační změny od devadesátých let. V období před rokem 1989 byla porodnost komunistického bloku relativně vysoká, v Evropě se jí dokázaly vyrovnat pouze státy v severní části kontinentu a Francie. I přes postupný pokles se ve východním bloku porodnost stále držela okolo udržitelné úhrnné plodnosti dvou dětí na ženu.
Na tomto místě je nezbytné si připomenout základní pojmy. Pro potřeby analýzy porodnosti je standardním ukazatelem nikoliv počet narozených, který ovlivňuje řada faktorů včetně početnosti generace, ale právě úhrnná plodnost (anglicky Total fertility rate, zkráceně TFR). Ve zkratce se jedná o průměrný počet potomků narozených během reprodukčního věku jedné ženy. V moderní společnosti je pro dlouhodobé udržení počtu obyvatelstva bez imigrace třeba 2,1 dítěte na ženu. Dalším pojmem je přirozený přírůstek/ úbytek, který vyplývá z prostého porovnání porodnosti a úmrtnosti.
Když se vrátíme ke změnám po roce 1989, začaly v osvobozených postkomunistických společnostech výrazné posuny, když „nasávaly“ západní způsob života, přičemž věk prvorodiček se výrazně posunul ke třicítce. Nastaly tři dekády, během kterých se Evropa rozčlenila na několik oblastí s odlišnou demografickou situací. Středoevropské i baltské země bývalého socialistického tábora čelily větší či menší emigraci a rozevírání nůžek mezi úmrtností a porodností v neprospěch druhé z nich. Porodnost se nejprve rychle propadla, aby se po roce 2000 začala přibližovat evropskému průměru, který se pohyboval okolo úhrnné plodnosti 1,5 dítěte na matku. Někdy ho i výrazně překonala. Další státy střední Evropy, tedy Německo či Rakousko, se kolem stejné hodnoty ostatně pohybovaly již před rokem 1989. Zejména Německo to zavedlo do spirály nepřetržitého vymírání, kompenzovaného čím dál vyšší imigrací.
Mírně odlišný vývoj ukazuje jih Evropy v čele se Španělskem a Itálií. Původně vysoká porodnost se od 70. a 80. let dostala na úroveň té německé a dlouho vypadala obdobně. Ale zatímco v Německu během poslední dekády alespoň trochu natalita stoupla, jih stále klesal, takže Itálie vykázala za rok 2023 úhrnnou plodnost 1,2 dítěte a Španělsko dokonce 1,13 potomka na ženu.
Letos nicméně vidíme především u Španělska stabilizaci situace. Jsou to však stále velmi nízká čísla, která způsobují množství jen těžko řešitelných problémů. Občas probleskne i v našich médiích informace o vylidnění části venkova nebo velké závislosti na práci imigrantů. Potíží je ale mnohem více a propisují se do ekonomické a sociální situace všech zasažených společností.
Odlišný případ dlouho představovaly země severní Evropy, kam lze zařadit Skandinávii, Benelux, Britské ostrovy a také Francii, dlouholetého premianta v evropské porodnosti. Místní společnosti si přes různá kolísání dlouho udržely na vyspělý svět relativně vysoká čísla. V nejlepším období okolo roku 2008 se dokonce některé z nich těsně přiblížily ideální hodnotě 2,1 dítěte na ženu. Od té doby ovšem u většiny z nich pozorujeme, s výjimkou covidové pandemie, takřka setrvalý pád. Zajímavostí je pokračující výrazný pokles na Britských ostrovech, zatímco spřízněné mimoevropské země Anglosféry již situaci stabilizovaly.
Poslední větší skupinu států tvoří východní Evropa a Balkán, kde dosáhla demografická krize nevídaných rozměrů kombinací silné emigrace, nedostatečné porodnosti a relativně vysoké úmrtnosti. Až na některé výjimky typu Černá Hora, Albánie či Makedonie tu obyvatelstva rychle ubývalo. Paradoxně mají některé státy na evropské poměry stále slušnou úhrnnou plodnost, ostatně Bulharsko mělo v roce 2023 tuto hodnotu nejvyšší v Evropě (1,83). Ale ke stabilizaci populace mu to stejně nepomohlo, protože ve stejný rok zemřelo v této zemi s přibližně šesti miliony obyvatel o 44 tisíc lidí více, než se jich narodilo. Není bez zajímavosti, že v roce 1989 to byla ještě země s devíti miliony obyvatel. Samostatnou kapitolou je pak samozřejmě Ukrajina, v níž obyvatelstvo rychle klesalo již před ruskou invazí. Po ní nastala demografická katastrofa, jejíž důsledky zřejmě plně pochopíme až po konci války.
Se znalostí tohoto kontextu se vraťme do střední Evropy. A začněme rovnou od země, která je na tom v posledních letech nejhůře. Polsko s necelými 38 miliony obyvatel se poslední dobou těší pozornosti kvůli svému úspěšnému ekonomickému i vojenskému úsilí. Od roku 2017 tam však porodnost vytrvale klesá, když ani pandemie tento trend nezvrátila. Nyní „dotahuje“ na nejnižších příčkách neválčících evropských zemí Španělsko, když se z úhrnné plodnosti 1,45 dítěte na ženu dostalo v roce 2023 na hodnotu 1,16 a čísla za první polovinu letošního roku ukazují další výrazný pokles.
V minulém roce přišlo Polsko přirozeným úbytkem o téměř 137 tisíc lidí. Stejně jako v jiných zemích střední Evropy viditelnost dopadu rostoucích demografických problémů zakrývá vysoká imigrace z válčící Ukrajiny, ale to je pouze dočasný efekt. Proměna polské společnosti při (ne)zakládání rodin patří mezi ty nejrychlejší na Západě.
Ani pohled do Maďarska není příliš optimistický, obzvlášť když podpora porodnosti patří dlouhodobě mezi priority premiéra Viktora Orbána. Tomu se však přes masivní státní subvence podařilo pouze situaci na čas stabilizovat, ale čísla za prvních devět měsíců tohoto roku ukazují skokový meziroční propad hodnoty úhrnné plodnosti z 1,51 na předpokládaných letošních 1,39. To znamená v této více než devítimilionové zemi očekávaný přirozený úbytek okolo 50 tisíc lidí za rok. Drobný vzestup porodnosti z covidové doby je tak rychle nahrazen opačným trendem. Připomeňme, že Maďarsko vymírá už od počátku 80. let minulého století.
Pokles, i když mírnější, je po vzestupu úhrnné plodnosti během pandemie vidět i na Slovensku. Z hodnoty 1,64 v roce 2021 se dostala na 1,57 v roce 2022 a minulý rok už jen na 1,48. Podle letošních ukazatelů pád pokračuje, i když o něco pomaleji. Za prvních osm měsíců se tak narodilo o dva tisíce dětí méně než ve stejném období roku předchozího. Kvůli lepší výchozí pozici zatím Slovensko nezaznamenává takový rychlý přirozený úbytek jako okolní země (5,5 tisíce lidí v minulém roce), ale s tímto trendem je to pouze otázka času.
Stejně jako Slovensko rovněž Německo patřilo k zemím, v nichž během pandemie nemoci covid-19 porodnost mírně stoupla. A pak i u našich západních sousedů následoval o to rychlejší propad. Z covidové hodnoty 1,58 v roce 2021 tak úhrnná plodnost poklesla až na 1,35 v roce 2023 a i první polovina letošního roku ukazuje další snížení. Doplňme, že za minulý rok činil přirozený úbytek země s 83,5 milionu obyvatel 334 tisíc lidí. Německo už nyní pociťuje silný nedostatek pracovních sil v ekonomice, který se bude v příštích letech ještě více prohlubovat. Vzroste tak závislost na imigraci zahraničních pracovních sil, a tím se zase posílí společenský neklid.
Devítimilionové Rakousko prochází podobných vývojem jako Německo, avšak již tradičně s menší dynamikou. Z hodnoty úhrnné plodnosti 1,48 v roce 2021 se dostalo na 1,32 v roce 2023. Pokles zatím pokračuje v mírnější formě i v tomto roce. V roce 2023 se pak narodilo o dvanáct tisíc lidí méně, než jich zemřelo. Oba německojazyčné státy se od zemí visegrádské čtyřky liší silným a rostoucím podílem obyvatel s mimoevropskými kořeny, kteří mají průměrně vyšší míru porodnosti.
Českou republiku jsme si nechali na konec. Tuzemské trendy jsou v rámci Evropy poměrně specifické, protože z hodnoty úhrnné plodnosti 1,83 v roce 2021, která byla jedna z nejvyšších na kontinentu, se naše země o rok později skokově propadla na 1,64 a minulý rok pak na 1,46. V absolutních číslech novorozenců to znamenalo mezi lety 2021 až 2023 pokles ze 112 tisíc na 91 tisíc.
V první polovině letošního roku bohužel propad pokračuje a pokud bude postupovat stejným tempem, narodí se podle Českého statistického úřadu jen asi 82 tisíc dětí a úhrnná plodnost klesne na hodnotu 1,33. Takto špatně jsem na tom ještě nebyli. V Evropě je taková rychlost raritou a připomíná spíše současný propad porodnosti u modernizujících se zemí Latinské Ameriky.
Úbytek natality se kvůli nástupu slabších ročníků matek narozených v devadesátých letech očekával, ale nekončící volný pád úhrnné plodnosti překvapil všechny, a vysvětlení se k němu hledá složitě. Je evidentní, že růst životních nákladů má na české rodiny dalekosáhlé dopady a zvyšuje již tak velkou motivaci potenciálních rodičů si dítě nakonec nepořídit. Přidává se například k důvodům nutnosti změny svobodného životního stylu, proměny životních hodnot, partnerských vztahů či zdravotním záležitostem. Do toho se stále vedou vyhrocené debaty o dopadu očkování proti covidu, které plní internet. Podle dosavadních průzkumů přitom stále ještě většina potenciálních rodičů děti mít chce, většinou dvě. Celé to bude muset osvětlit komplexní odborná analýza, přičemž přesnější informace by mohla dodat kupříkladu připravovaná druhá fáze velkého výzkumného projektu Současná česká rodina.
Ještě smutnější kontury pak nabírá výhled do budoucnosti. Už dnes je v důchodu pětina české populace a s tímto vývojem to bude v polovině století zhruba třetina. Optimismem nenaplňuje ani pohled na preference takzvané generace Z, narozené po roce 1995, která bude mezi potenciálními rodiči čím dál výraznější. Podle řady průzkumů, jako třeba od Pew Research Center, chtějí mít její zástupci napříč Západem děti ještě o poznání méně než předchozí pokolení. Systémový přístup k této problematice přitom prakticky neexistuje.
Po řadě vládních pokusů napříč Západem i Východem se ukazuje, že samotný stát má jen omezené možnosti s touto problematikou něco výrazného udělat. Podle demografa Tomáše Sobotky může svou politikou zvýšit hodnotu úhrnné plodnosti jen o asi 0,2 dítěte na ženu. Pokud tedy pomineme zdravotní důvody, jde spíše o celkové nastavení společnosti. Jestliže se to nezmění, bude se demografická krize se všemi doprovodnými negativními jevy jen a jen prohlubovat.
Uvedené údaje pocházejí z jednotlivých statistických úřadů zmíněných zemí.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025