19. února, 2025 Tomáš Fošum
Donald Trump se nikdy netajil svým obdivem k Vladimiru Putinovi. Foto: Wikimedia Commons/kremlin.ru
Donald Trump není ani skřetem, ani Sauronem, je staronovým prezidentem Spojených států, který při své nedávné inauguraci oznámil začátek Zlatého věku. Ten se ovšem nemá týkat všech lidí, ale v duchu sloganu America First pouze Trumpových spoluobčanů. Ne že by se USA v minulosti coby velmoc číslo jedna nechovaly občas sobecky. Jejich současný prezident však systematicky ničí vizi Spojených států jako majáku svobody, tedy jako „zářícího města na kopci“, o němž mluvil jeho předchůdce Ronald Reagan.
Nejde jen o to, že Donald Trump zatím útočí především na americké spojence, ať už jim chce vzít Grónsko, nebo na ně uvalit ničivá cla. Podstatné jsou také jeho ataky na základy liberální demokracie. Připomeňme, že nemluvíme o demokracii pro liberály, nýbrž o systému, kde dochází ke klasickému rozdělení moci na tři části, výkonnou, zákonodárnou a soudní, jež se navzájem vyvažují. Fungují tak jako brzdy a protiváhy. Všeobecné svobodné volby k plnokrevné demokracii nestačí. Nezbytná je i pojistka v podobě právního státu hlídajícího, aby se z voleb vzešlá většina neutrhla z ústavního „řetězu“.
To, že mu demokratický právní stát není vlastní, prokázal Trump na přelomu let 2020 a 2021, kdy se pokoušel neférovými praktikami zvrátit svou volební porážku. Vše završil poštváním davu svých příznivců na Kapitol, kde měli zákonodárci oficiálně stvrdit výsledek voleb. Jednou z prvních věcí, kterou po svém letošním návratu do prezidentského křesla udělal, bylo omilostnění útočníků z Kapitolu.
Nelze se tedy příliš divit, že v souvislosti s Trumpovým comebackem začaly zaznívat hlasy věštící konec liberalismu, a to nejen v mezinárodních vztazích, ale tak nějak obecně. Smrákat by se mělo i nad současným pojetím demokracie, které z liberalismu přebírá ochranu základních svobod a kontrolu moci. Pesimistické nálady v řadách jeho příznivců nezpůsobuje jen vývoj ve Spojených státech, jež bývaly mnohými vnímány jako vůdce svobodného světa. Stačí se podívat do mnoha dalších západních zemí, kde ve volbách proti sobě stojí na jedné straně často ideologicky nesourodé demokratické síly a na straně druhé v lepším případě autoritářští populisté, v horším pak extremisté.
Své o tom víme ve „visegrádské“ části střední Evropy, kde v Maďarsku vládne pevnou rukou hlasitý Trumpův obdivovatel Viktor Orbán a na Slovensku se pokouší rozvrátit demokratický pořádek čím dál agresivnější premiér Robert Fico. Ve velmi komplikované situaci se nachází Polsko, kde hlavně kvůli předchozí vládě strany Právo a spravedlnost (PiS) vznikl chaos v justici, jehož skutečná náprava by zřejmě vyžadovala nyní obtížně představitelnou spolupráci obou hlavních znesvářených politických táborů. Podzimní volby v Česku pak mohou přivést k moci dnešní opoziční subjekty, které věčnými obstrukcemi poškozují myšlenku parlamentarismu. Do premiérského křesla se chce vrátit oligarcha Andrej Babiš, jenž se hlásí jak k Trumpovi, tak k Ficovi s Orbánem.
Politici jako Orbán a Fico navíc vystupují jako advokáti Ruska, jež vojenskou agresí už roky ničí západního spojence Ukrajinu. Babiš v této klíčové geopolitické záležitosti hraje na obě strany. Tři středoevropské odpadlíky by Západ bezpochyby ještě zvládl. Jeho tragédií je, že podobné dvojaké představení jako Andrej Babiš předvádí ohledně Ukrajiny „vůdce svobodného světa“ Donald Trump. Ten ideu liberalismu v zahraniční politice postavenou na dodržování mezinárodního práva a respektu k dalším aktérům ničí téměř jako ruský vůdce Vladimir Putin. Jistě, Trump nevede na rozdíl od vládce Kremlu krvavou válku, ale v čem se od něj liší, když mluví o připojení území patřících jiným státům?
Přesto všechno nemá smysl sklánět hlavu. Stejně jako se nenaplnily sny o „konci dějin“ po roce 1989, kdy už měla všude vítězit demokracie, nenastane pravděpodobně ani konec liberalismu. Předně, americký demokratický systém si na Trumpovi může otestovat svou odolnost a případné chyby opravit. A i kdyby se USA od zbytku západního světa trhly, je tu pořád ještě Evropa, která se navzdory všem známým slabostem může stát oním zářícím městem na kopci. Byť cesta k tomuto cíli je strmá, dlouhá a nebezpečná. Naděje ale umírá poslední. Vypráví o tom i příběh Středozemě z Pána Prstenů, kde obtížně porazitelný Sauron nakonec neměl poslední slovo. Stejně jako ho ale neměli elfové a jiné nadpřirozené bytosti. Správy věcí veřejných se ve finále museli ujmout zdánlivě slabí lidé.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025