28. února, 2025 Lucie Zakopalová
Výřez z obálky českého překladu knihy Mihotání. Zdroj: Absynt
V říjnu loňského roku přijela Ilona Wiśniewska do Prahy představit čerstvý český překlad své knihy Mihotání. O nejsevernějších osadách Grónska, v nichž tři měsíce žila, si v Knihovně Václava Havla povídala se spisovatelem Jáchymem Topolem. Ten ostrov také – byť na kratší dobu a turisticky – navštívil. Během rozhovoru obdivně hodnotil mimo jiné to, že polská reportérka dokázala s Gróňany vůbec hovořit. Rozhodně totiž nadšeně nevítají každého návštěvníka nebo novináře toužícího po fotce s tajícím ledovcem. Pro Ilonu Wiśniewskou je ale Sever hlavním tématem a také místem, kde žije. Proto se snad lépe dokáže vcítit do uzavřenější mentality a chápat, že náš přístup je někdy moc uspěchaný a – ač možná ne vědomě – nadřazený.
Grónsko není jen majestátní, dechberoucí zimní krajina a tajemná polární noc, ale i řada problémů, ať už je to alkoholismus a s ním spojené domácí násilí nebo obtíže plynoucí z globálního oteplování. Pobřeží nezamrzá tak jako dříve a místní čelí situaci, kdy lodě neprojedou, ale na saních se cestovat nedá. Grónská kultura je přitom tradiční, na rozdíl od příbuzných Inuitů v Kanadě používá méně různých výdobytků civilizace, jako jsou sněžné nebo vodní skútry a palné zbraně. Přežití závisí na lovu tuleňů, jejichž maso představuje hlavní zdroj živin. Právě jídelníček je něco, s čím se Evropané zvyklí na čerstvé ovoce a zeleninu vyrovnávají těžko, a to zejména v případě, kdy jsou vegetariáni jako třeba Wiśnewska. V rámci pravidel pohostinnosti nemohla ovšem odmítnout pozvání ke stolu od svých hostitelů a jejich místní pochoutky, takže jedla i syrové maso, tuk i speciálně fermentované, tedy spíše nahnilé, ptačí maso.
Přestože na první pohled může Evropanům lov připadat krutý, právě přístup k přírodě je v Grónsku odlišný. „Znám spoustu lovců z jiných zemí, ti vždycky chtějí zabít co nejvíc zvířat, ukázat svoji sílu. Inughuité ale věří, že si je zvířata najdou sama a obětují se. Říkají, že když se na ně medvěd dívá, oni cítí, že za nimi přijde. A přijde, protože ví, že ho chtějí zastřelit. Mají obrovskou úctu k zabíjeným zvířatům. V našich tradičních příbězích lovci nikdy neprokazují svoji velikost, nikdy se nevychloubají. Mladá generace si připadá nejdůležitější a vychvaluje se po západním způsobu. To je naší kultuře velmi vzdálené. A proto zbytek světa potřebuje zdejší způsob myšlení, sebeomezení, mlčení,“ říká grónská rodačka Henriette Berthelsen v Mihotání.
Mlčení je další pro nás těžko pochopitelnou věcí. Iloně Wiśniewské při diskusích v Praze i na jiných místech kladou lidé tutéž otázku: „Jak jste se s místními lidmi domluvila?“ A reportérka odpovídá, že je to špatně položená otázka. Pro Gróňany není rozhovor moc důležitý, nemluví se tolik – vztah pro ně probíhá společnými činnostmi, trávením a sdílením času. Stejně tak nemají vztah k psanému slovu. Příběhy severního Grónska se nezapisují, vše se vypráví, ale příběhy jsou stále živé mnohem déle a vyprávějí se třeba sto let.
Mihotání rozhodně Grónsko neidealizuje. Jáchym Topol s nadsázkou řekl, že „tohle není kniha, po níž vyrazíte do Grónska“. Velmi drsné podmínky k životu vedou k jinému chování. Není moc prostoru na individuální představy a přístup, všichni se musí přizpůsobit komunitě, těm nejsilnějším. To někdy vede k tomu, že na slabší – například ženy a děti – se nikdo tolik neohlíží. Tomuto tématu se Ilona Wiśniewska věnovala i ve své knize Led, kde popisovala zážitky z grónského sirotčince. Led a reportáž ze Špicberků Bílé vyšly v nakladatelství Absynt slovensky, Mihotání v překladu Michaly Benešové pak česky. Ze severské reportážní tetralogie od polské spisovatelky tak zbývá přeložit již jen vyprávění o Norsku Hen – a pak tedy ještě chystanou pátou knihu.
Ilona Wiśniewska už řadu let žije na Špicberkách se svým manželem Birgerem Amundsenem. A sama konstatuje, že není nejlepší nápad bydlet v Norsku a vydělávat jako reportérka v Polsku. I proto se živí jako lektorka norštiny pro cizince.
Ačkoliv na Špicberkách také pravidelně zažívá polární noc a nízké teploty, až v Grónsku si mohla vyzkoušet skutečnou zimu. Doma může během tmavých dnů a nocí zajít na koncert, potkávat se s lidmi. V Grónsku se však jakoby zastaví čas a čtyři měsíce trvá „hutná“ noc, která člověka obalí tak, že se musí bránit letargii, depresi a touze odjet (ta je mírněna tím, že na sever Grónska lze jen občas doletět nebo dojet lodí). Pro přežití v zimě pak reportérka doporučuje především dobré oblečení – to je první, co dříve nebo později pochopí každý návštěvník. Venku se lze pohybovat jen dobře zahalený, ale ani uvnitř není moc teplo, za olej do kamínek je potřeba zaplatit a také si ho donést.
Když se staronový americký prezident Donald Trump rozhodl, že Grónsko bude součástí Spojených států, zavolal dánské premiérce. Přestože už dnes mají Gróňané řadu pravomocí, formálně jsou stále součástí Dánského království. Jejich vzájemné vztahy nejsou ideální, byť lze říci, že zde probíhala ta „nejněžnější“ kolonizace. Rozhodně nesrovnatelná s přístupem k původním severoamerickým nebo kanadským obyvatelům, jak se můžeme ostatně dočíst v jiné reportáži, knize 27 smrtí Tobyho Obeda, kterou napsala polská autorka Joanna Gierak-Onoszko.
Gróňané mohou v Dánsku zadarmo studovat, ale to není nabídka pro každého. Většinou nemají peníze, aby tam žili. A když už se to podaří, mnohdy se tam necítí dobře, spíše jako lidé druhé kategorie. Zároveň jsou vytlačováni ze severnějších částí své země. Tři osady byly přesídleny už v padesátých letech během studené války kvůli rozšiřování vojenské základny. A vojenské cíle jsou spolu s nerostnými surovinami tématem, které dodnes poutá ke Grónsku pozornost světových velmocí – kromě USA i Ruska a Číny.
Gróňané dali jasně najevo, že o svém osudu chtějí vyjednávat sami. V posledních letech se zejména mladá generace naučila být hrdá na svůj původ. Projevuje se to třeba návratem tradic, jako je tetování na obličeji a rukou. Bude ale stačit hlas necelých šedesáti tisíc obyvatel proti světové velmoci, kde žije přes 340 milionů lidí? Nedávné příklady z našeho sousedství bohužel ukazují, že v globální politice je často důležitější právo silnějšího. Nezbývá než doufat, že ho nehodlají uplatňovat státy hlásící se k demokratické euroatlantické společnosti.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025