07. března, 2025 Michal Lebduška
Varšava roste do nebe. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Emptywords
Pokud se podíváme na čistě ekonomický růst, jsou polská čísla skutečně impozantní. S výjimkou covidového roku 2020 tamní ekonomika od roku 1992 nepřetržitě rostla a nezastavila ji ani světová krize v roce 2008. I letos by měla podle odhadů růst o zhruba tři a půl procenta, zatímco ta česká o jeden procentní bod pomaleji. Díky tomu se našim severním sousedům podařilo dostat od vstupu do EU v roce 2004 ze zhruba 50 procent unijního průměru v paritě kupní síly na dnešních 80 procent.
Zároveň se jim v průběhu času podařilo dramaticky snížit i dříve chronicky vysokou nezaměstnanost, která ještě kolem roku 2004 dosahovala 20 procent a nutila Poláky k masovému stěhování za prací. Dnešní Polsko, jež bylo mimochodem v době pádu komunismu chudší než Ukrajina, se naopak stalo cílem poměrně silné pracovní migrace i ze zemí, jako je například Indie.
Spolu s tím pochopitelně velmi rychle rostou i životní úroveň a polské mzdy. V průběhu loňského roku dokonce českými médii proběhla zpráva, že Poláci už vydělávají více než Češi. To se stalo přímo v Polsku předmětem mnoha vtipů a memů s heslem „kurevsko nedobre novinky“. A skutečně, podle veškerých dostupných údajů je nyní polský průměr i medián o něco vyšší. Opravdu markantní je ale rozdíl v minimální mzdě, která nyní po prudkém růstu v posledních letech činí 4666 zlotých, což je v přepočtu téměř 28 000 korun. V kombinaci s vysokými přídavky na děti zavedenými v roce 2015 (nyní v přepočtu téměř 4800 Kč), které dostávají všichni s dětmi do 18 let bez ohledu na rodinné příjmy, z toho výrazně profitují polské periferie. Přitom stále platí, že cenová hladina v zemi je o něco nižší než v Česku.
Ve skutečnosti se ale polská ekonomika potýká s mnoha podobnými problémy jako ta naše. Poláky proto v poslední době trápila především vysoká inflace, která byla v letech 2022–2023 (14,4 procenta a 11,4 procenta) obdobná jako u nás a v loňském roce o něco vyšší (3,6 procenta oproti 2,4 procenta). A i když na rozdíl od Česka reálné mzdy v Polsku po covidu rostly, jejich výši z českého pohledu zkresluje kurz zlotého, který byl před dvěma lety extrémně slabý.
Zatímco ještě ve druhé polovině roku 2022 by tedy Polák s platem 5000 zlotých vydělával v přepočtu zhruba 25 tisíc korun, dnes se stejná nominální částka pohybuje okolo třiceti tisíc. Zároveň nesmíme zapomínat na to, že i v Polsku panují obrovské regionální rozdíly. Vedle bohatých a dynamicky rostoucích měst existují rychle se vylidňující periferie, které působí podobným dojmem jako české Sudety.
Nálady v Polsku proto nejsou zdaleka tak optimistické, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ostatně i ekonomický růst se po pocovidovém oživení výrazně snížil a v už zmiňované statistice parity kupní síly v přepočtu na obyvatele se Polsko vůči průměru EU od roku 2020 nikam neposouvá. Navíc ho v mezičase v této metrice dohnalo rychle rostoucí Rumunsko. Není proto divu, že „drahota“ je v polské veřejné a politické debatě stejně velké téma jako v Česku. Každou chvíli se na sociálních sítích i v médiích probírají takzvané paragony grozy (účtenky hrůzy), na kterých si Poláci ukazují, jak drahé jsou oblíbené dovolenkové destinace u Baltského moře nebo v Tatrách.
Podobně je znervózňují i rostoucí ceny energií. Ty už v minulosti promluvily do předvolebních kampaní a jsou tématem i té současné před prezidentskými volbami, které se budou konat 18. května. Kandidát opozičního Práva a spravedlnosti Karol Nawrocki už mimo jiné populisticky tvrdí, že po svém zvolení sníží ceny energií pro domácnosti o jednu třetinu. I když tedy můžeme mít z českého pohledu pocit, že se Polsko dynamicky rozvíjí, je v něm levně, platy rostou a ekonomika vzkvétá, zdaleka ne vše je tak růžové. A právě subjektivní pocit blahobytu a celkově ekonomická témata budou hrát v nadcházejících volbách klíčovou roli.
Samostatnou kapitolou, která nápadně připomíná českou realitu, je krize bydlení. Polsko opět bývá z českého pohledu chváleno a dáváno za vzor rychlé výstavby, díky které je bydlení údajně dostupné. Jenže příklad Polska názorně ukazuje, že ani masová výstavba a jednodušší povolování staveb nevede k dostupnějším nemovitostem především pro mladé rodiny. Mezi lety 2015 a 2023 se ceny bytů v Polsku zvedly v průměru o zhruba osmdesát procent, což je sice výrazně méně než v Česku, ale stále o více než třicet procentních bodů nad průměrem EU. A přestože se v poslední době objevují signály, že by bydlení v Polsku mohlo začít zlevňovat, zatím to na výrazné zlepšení situace nevypadá.
S velkou polskou výstavbou se zároveň pojí i celá řada dalších problémů, které se odráží v kvalitě života. Vzhledem k tomu, že se v Polsku doposud příliš neřešilo územní plánování, se řada měst a vesnic nekontrolovaně rozrůstá do svého okolí, aniž by k tomu měla odpovídající infrastrukturu. Na mnoha místech je patrný naprostý urbanistický chaos, kde si každý téměř doslova staví dům, kdekoliv ho napadne. Velmi problematické jsou i často nekvalitně naplánované velké developerské projekty, ve kterých jde především o co největší zisk. Tento jev odráží i polština, v níž se v posledních letech pro podobnou patologickou výstavbu plnou miniaturních bytů a nekvalitního veřejného prostoru vžilo označení patodeweloperka.
Právě kvalita veřejného prostoru a různých jiných služeb je dalším dílkem do skládačky životní úrovně. Ačkoliv se hlavně velká polská města v tomto směru dynamicky mění a Praha jim může například kvalitu infrastruktury pro cyklisty nebo revitalizaci ulic v historických centrech jen závidět, je Polsko i v této oblasti velmi problematické. Vedle už zmíněného urbanistického chaosu stále polská města a vesnice trápí obrovské množství vizuálního smogu v podobě všudypřítomných reklam. Obzvlášť v oblíbených turistických destinacích má proto člověk občas pocit, že se vzhledem k množství kýčovitých stánků a pouťových atrakcí vrátil zpět do devadesátých let minulého století.
K dalším chronickým problémům, kterými Polsko trpí, patří například kvalita ovzduší ve městech, jež se řadí k nejhorším na světě. O tom ostatně vědí své i obyvatelé českého Ostravska, které se pravidelně s polským smogem potýká. V posledních letech se sice města pokouší s tímto problémem něco dělat, ale ještě donedávna se i v největších metropolích zcela běžně v zimě topilo uhlím. Paradoxně se to velmi často týkalo center měst a staré historické zástavby, kde se bydlelo mnohem hůř než na sídlištích.
Kromě toho se ve srovnání s Polskem také rozhodně nemusíme stydět za kvalitu veřejné dopravy mimo velká města nebo zdravotnictví. V Polsku se totiž po pádu komunismu masově rušily lokální autobusové i železniční spoje, které v lepším případě převzali dražší soukromníci. Mnoho míst ale zůstává dopravně kompletně vyloučených a tamní obyvatelé jsou zcela závislí na cestování auty, jemuž se dlouhodobě z hlediska investic dává přednost.
Polské zdravotnictví zase trápí extrémně dlouhé čekací doby na vyšetření a zákroky. Proto je dnes zcela běžné, že si Poláci platí soukromá vyšetření nebo zaměstnavatelé poskytují zaměstnancům privátní zdravotní pojištění, přes které se lze k některým výkonům dostat rychleji. Proto je také v Polsku doslova na každém rohu lékárna a velká část televizních reklam propaguje léky nebo různé doplňky stravy.
Polsko se skutečně v posledních třech dekádách rozvíjelo mnohem dynamičtěji a v celé řadě věcí funguje lépe než Česko. Namátkou lze jmenovat mnohem efektivnější systém samospráv, povedenou digitalizaci státu nebo i takové „banality“, jako je dobře fungující trh mobilních operátorů. Vedle toho ale zůstává u našich severních sousedů též obrovské množství závažných problémů, které se dlouhodobě nedaří řešit, jako jsou už zmiňované zdravotnictví, kvalita ovzduší nebo stav veřejné dopravy. A i v některých oblastech, v nichž k Polsku vzhlížíme, si ve skutečnosti ve srovnání s ním nevedeme vůbec špatně.
Příkladem může být vychvalovaná výstavba dálnic, která se stala symbolem polského rozvoje. Na české straně vznikl pocit, že nás Poláci dramaticky předhání, a to po roce 2010, kdy se v Česku skutečně téměř nic nestavělo. Nyní už ale pokračujeme podobným tempem a Poláci mají kvůli nižší startovní pozici stále hotové menší procento plánované sítě než Češi. Nahlížet proto na Polsko jako ráj na zemi, který nás ve všem předstihl, rozhodně není namístě. Jako vždy zkrátka záleží, z jakého úhlu pohledu se díváme.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025