15. června, 2025 Antonín Berdych
Lídři koalice SPOLU při pohledu na volební preference příliš důvodů k radosti nemají. Foto: Vlada.gov.cz
Jedním z hlavních rysů nadcházejících voleb do Poslanecké sněmovny bude mimořádná roztříštěnost politické scény. Už nyní je jasné, že do dolní komory míří nebývale vysoký počet subjektů – nejen jednotlivé strany, ale i různorodá uskupení, často skrytě propojená. Nad budoucí Sněmovnou se vnáší přízrak extrémní fragmentace a složité cesty ke stabilní většině.
Motivace, proč se tento integrační proces odehrává, je zřejmá. V roce 2021 zůstalo několik stran těsně pod pětiprocentní hranicí. Všechny stály v opozici vůči dnešní vládě a nyní hledají způsob, jak se návratu do Sněmovny přiblížit. Cílem je zabránit rozptýlení hlasů mezi příliš mnoho neúspěšných projektů.
Příkladem této taktiky je hnutí Stačilo!, které kandiduje jako jedna strana, aby se vyhnulo zvýšenému prahu pro koalice. V jeho jádru stojí KSČM doplněná o menší radikální formace. Jde o pokus komunistů o návrat – s novým obalem, ale starým obsahem. A jejich rozhodnutí zařadit na kandidátku Janu Bobošíkovou a současně odmítnout Jiřího Paroubka viditelně vymezuje pomyslnou hranici vkusu, jak ji dnes vnímá radikální levice.
Podobný postup zvolila i SPD. Její propojení s Trikolorou, Svobodnými a stranou PRO není formální koalicí, ale personální fúzí, která má jasný účel: spojit roztříštěné síly radikální opozice pod jednu značku. Nejde o ideové spojenectví, ale o pragmatický tah, jak předejít ztrátě hlasů. Toto uskupení připomíná jakousi novodobou národní frontu, nikoliv v historickém smyslu, ale ve své funkci. Místo soutěže dochází ke koordinaci, místo odlišnosti ke sčítání. Efekt je patrný. Zatímco ještě před několika měsíci oscilovala SPD v preferencích kolem pěti procent, dnes se drží stabilně nad deseti. Volebně se tento manévr ukazuje jako úspěšný – alespoň v krátkodobém horizontu.
U hnutí ANO o žádné podobné integraci zatím rozhodnuto nebylo. Přesto se v zákulisí dlouho spekulovalo, že Andrej Babiš zvažuje nabídnout na kandidátkách prostor zástupcům Sociální demokracie a případně i Přísahy. Roli zde hrála jednoduchá aritmetika: maximalizace zisku, minimalizace závislosti na koaličních partnerech. Babiš si je dobře vědom komplikací, které přinášejí složitá koaliční jednání. Čím širší základnu vytvoří, tím větší má šanci vládnout sám, nebo alespoň s minimem kompromisů. Nakonec však Sociální demokracie na začátku června oznámila, že půjde do voleb samostatně. Nevylučuje přitom spolupráci s Přísahou, přičemž aritmetický součet jejich preferencí není zanedbatelný.
V další části spektra vzniká spojenectví mezi Českou pirátskou stranou a Stranou zelených. Jde o projekt s výraznými ideovými rozdíly. Zdeněk Hřib se snaží profilovat Piráty jako středovou sílu a postupně je oprostit od nálepky aktivismu a progresivismu, která jim dlouhodobě ztěžovala přístup k širšímu voličskému spektru. Zelení se naopak posunuli k ostřeji vyhraněným pozicím, kdy výše zmíněná označení někteří jejich představitelé považují za přednost. Napětí se může projevit především v otázkách klimatické politiky, daňového zatížení, energetiky a zahraniční orientace. Piráti však zůstávají jedinou opoziční silou, která si uchovává alespoň základní politickou slučitelnost se současnou vládní sestavou tvořenou trojkoalicí SPOLU (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) a hnutím STAN.
Podstatné je, že po sečtení všech aktérů – od SPOLU přes ANO až po nové koalice – dospějeme k hrozivému číslu sedmnácti stran. Reálný výsledek může být nižší, ale je jisté, že sestavení, a především následné udržení většiny bude po volbách nesmírně složité.
Je velmi očividné, že se vládní koalice již několik měsíců snaží vtisknout předvolební debatě téma zahraničněpolitické orientace země. Jde z jejího pohledu o logickou volbu. Dosavadní průzkumy však nenaznačují, že by šlo o motiv dostatečně silný k tomu, aby výrazně oslovil nerozhodnuté voliče. Může to být i tím, že selhání vlády v jiných oblastech jsou pro veřejnost příliš výrazná. Přesto je toto téma ve veřejném prostoru přítomné a stále není vyloučeno, že jeho význam v průběhu léta ještě vzroste.
Nad rámec hodnotových a bezpečnostních otázek se letos na jaře přidal ještě jeden významný faktor, a to je návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Tento vývoj působil jako katalyzátor pro opoziční rétoriku, zejména u Andreje Babiše. Trumpův úspěch byl vnímán jako potvrzení životaschopnosti populistického přístupu, který se opírá o ostrou polarizaci, přímé apely a výrazné mediální figury. K Trumpovi se v minulosti s nadšením hlásil nejen Babiš, ale různou formou také celé spektrum opozice – od Motoristů přes SPD až po hnutí Stačilo!. I když ne vždy explicitně, inspirace názorovým posunem v USA byla u nich zřetelná. Rovněž někteří členové vládních stran se svými sympatiemi ke staronovému americkému prezidentovi netajili.
Jenže atmosféra euforie se rychle vytratila v momentě, kdy Trumpova administrativa začala prosazovat svou obchodní politiku včetně cel, která by mohla mít přímé dopady na českou ekonomiku. Mnozí voliči si instinktivně uvědomují, že podobný vývoj by pro Česko znamenal zdražení, pokles ekonomiky a chaos.
Současně se ukázalo, že Trumpův postoj k válce na Ukrajině je podstatně složitější, než dříve naznačoval. Tvářil se jako muž, který konflikt vyřeší během několika dní. Realita však zatím ukazuje jeho nejasné lavírování, výpady proti Kyjevu a vstřícnost vůči Moskvě. Ve výsledku není ani jednoznačně proukrajinský, ani zcela proruský, čímž se jeho image bortí na obou stranách českého publika. A pro každého, kdo se k němu v Česku viditelně hlásí, to znamená komplikaci. Dřívější výhoda se obrací v zátěž. V politice není přínosné obdivovat někoho, kdo v rozhodující chvíli působí nerozhodně či doslova neschopně.
Andrej Babiš si to zjevně uvědomuje. Svou červenou kšiltovku odložil a zaujímá vyčkávací pozici. Sleduje, jaké postoje budou v české společnosti rezonovat a vyhodnocuje, s čím nejlépe oslovit co nejširší spektrum voličů. Jeho dosavadní strategií bylo balancování mezi proruským a prozápadním táborem. Avšak v situaci, kdy se témata vyostřují, přestává být tato taktika dlouhodobě udržitelná. Pokud se příliš přikloní na jednu stranu, ztratí podporu na druhé. A právě tím se ocitá ve dvojím ohni.
Tato situace otevírá prostor i pro další hráče. Někteří voliči, kteří dříve stáli na straně hnutí ANO, mohou začít tíhnout k vyhraněnějším uskupením – zejména k SPD a jejím satelitům nebo k bloku Stačilo!. Zatím si však ANO v průzkumech s více než třiceti procenty drží bezpečný náskok a pozici téměř jistého vítěze.
Důležitou, často podceňovanou rovinou každé volební kampaně je vliv nepředvídatelných událostí. Typickým příkladem je lidská chyba či selhání, které může sehrát významnou roli. Vzpomeňme například na moment, kdy se střetli Andrej Babiš s Petrem Pavlem v televizní debatě před prezidentskými volbami. Babišův výrok o neochotě bránit spojence vyvolal vážné pochybnosti o jeho znalostech, morálce i hodnotách. Přímou volbu by pravděpodobně prohrál i tak. Jisté však je, že to byl moment, který dodal novou energii podporovatelům Petra Pavla a dramaticky posílil jejich odhodlání.
S podobnou dynamikou zápasí Motoristé sobě. Bez ohledu na to, jaký je celkový názor na toto hnutí, z profesionálního hlediska jde o účelně a dobře konstruovaný projekt s jasným cílem politicky uspět. V mnoha ohledech připomínají skvěle fungující stroj. Hnutí vloni vsadilo na novou tvář, youtubera Filipa Turka, který překvapivě zabodoval ve volbách do Evropského parlamentu.
Jenže Turek se z role symbolu začal vytrácet. Jeho dříve neznámá minulost se stala předmětem veřejné debaty a jeho následné reakce na kritiku nedokázaly udržet obraz člověka, který má situaci pod kontrolou. Z podpory, jež stačila na vstup do Sněmovny, se strana během několika týdnů propadla na polovinu. Motoristé sobě nestojí na pevném ideovém základu. Jejich úspěch do značné míry závisel na osobní přitažlivosti jejich neformálního lídra. A ta se nyní rozpadá.
U politiků s delší praxí, ať už z vládního tábora nebo opozice, podobné chyby obvykle nehrozí – krizové situace zvládají s rutinním přehledem. Zvláštní kapitolou zůstává Andrej Babiš. I přes podporu zkušeného týmu je jeho chování ve vypjatých chvílích nepředvídatelné. A protože jde o nejsilnější postavu české politiky, mohou mít jeho případné chyby největší dopad.
Druhým a často zásadnějším bodem zvratu jsou kauzy, jak ty reálné, tak ty podpořené rostoucím předvolebním napětím. Jejich výčet z minulých období by byl dlouhý, každopádně často dokázaly motivovat nerozhodné voliče, nebo některé již rozhodnuté naopak odradit. I tyto volby mohou mít tu svoji: Na přelomu května a června vypukla bitcoinová aféra, která vedla k demisi ministra spravedlnosti Pavla Blažka (ODS), jenž zároveň opustil i kandidátku koalice SPOLU. V době uzávěrky tohoto článku nejsou všechny detaily příběhu jasné, nicméně je jednoznačné, že ho opozice využije naplno. U voličů, které vláda dosud nepřesvědčila, proč ji mají opět podpořit, může mít zásadní dopad.
Bez ohledu na aktuální dění ovšem platí, že navzdory nepopularitě a některým oprávněným výhradám byla dosavadní vláda jedním z nejstabilnějších kabinetů posledních let. Vznikla bez průtahů, držela většinu a až na odchod Pirátů z vládní koalice prošla téměř celým volebním obdobím bez zásadních vnitřních otřesů.
Předpovědět výsledek letošních sněmovních voleb proto zůstává obtížné, a to i navzdory rozvíjející se bitcoinové kauze a téměř dvouleté převaze opozice v průzkumech. Voliči nejsou vždy loajální. Přecházejí mezi stranami, mnozí zůstávají nerozhodnutí, jiní zcela rezignovali, protože si v roztříštěné nabídce nedokážou najít důvěryhodného kandidáta. A přesto, až přijde den voleb, mohou právě tito lidé sehrát rozhodující roli a způsobit citelné překvapení. Jediné, co se už teď rýsuje s téměř absolutní jistotou, je to, že příští Poslanecká sněmovna bude nejroztříštěnější v historii Česka. Tak pestrá, že ani nebude jasné, kdo má vlastně s kým vládnout – a s jakým mandátem.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025