17. června, 2025 Michal Lebduška
Rafał Trzaskowski na mítinku ve městě Bielsko-Biała. Foto: Wikimedia Commons/Silar
I když se před prvním kolem polských prezidentských voleb mohlo zdát, že jsou Poláci unavení věčným soubojem Občanské platformy Donalda Tuska a Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosława Kaczyńského, dopadlo to jako vždy. Do finále postoupili kandidáti obou uskupení. Ve druhém kole se pak odehrál nesmírně těsný souboj, který skončil minimálním rozdílem ve prospěch kandidáta opozičního PiS Karola Nawrockého. A to vše při rekordní volební účasti (71,63 procenta), kterou předčily jen parlamentní volby na podzim 2023 (74,38 procenta).
Znovu se tím ukazuje, jak polské politické scéně neustále vládnou její dva stárnoucí hegemoni, kteří dělí společnost na dva přibližně stejně velké tábory. Zároveň to také dokazuje politickou genialitu Jarosława Kaczyńského, kterému se už podruhé za sebou podařilo udělat z širší veřejnosti neznámého člověka prezidenta.
Bylo by ale chybou vnímat toto rozdělení polské společnosti jako osudové a oba politické tábory jako zcela nepřátelské konzervativce a liberály, mezi kterými neexistuje na ničem shoda. Rafał Trzaskowski neprohrál především mezi mladými Poláky kvůli tomu, že by byl příliš liberální. Problémem byla nejen jeho nevýrazná kampaň a příslušnost k neoblíbené varšavské elitě, která podle odpůrců nezná problémy periferií, ale především nepopularita současné vlády.
Ta nedokáže v očích svých voličů plnit předvolební sliby, je málo ambiciózní a na rozdíl od opozice neumí efektivně komunikovat. Ve vládním táboře se sice bude horlivě diskutovat o tom, kdo za prohru Trzaskowského může a jestli Občanská platforma neměla do voleb poslat ministra zahraničí Radosława Sikorského. Ani to by ale neovlivnilo její základní problémy, s nimiž se dlouhodobě potýká a které nápadně připomínají problémy české vlády Petra Fialy.
Kde současná vládní sestava ztrácí, názorně ukazují i výsledky z prvního kola voleb. V klíčových volebních skupinách totiž nebyl patrný posun jen směrem ke Karolovi Nawrockému a dvěma krajněpravicovým kandidátům, tedy Sławomiru Mentzenovi a Grzegorzu Braunovi. Velmi charakteristický byl nesmírně dobrý výsledek levicově liberálního politika Adriana Zandberga mezi mladými lidmi do 29 let. Ten v této skupině skončil s výsledkem téměř 20 procent hlasů (celkově jich získal necelých pět procent) druhý za libertariánem Mentzenem. Stejně tak Trzaskowski nezískal v prvním kole nejlepší výsledek v největších metropolích nad půl milionu obyvatel, kde bodovali levicoví kandidáti, ale v o něco menších městech.
Prvním základním problémem současné vlády je to, že je málo ambiciózní a nedokáže přijít s žádnými vlastními velkými programy a celkovou pozitivní vizí rozvoje Polska, která by zahrnula i venkov a periferie. Velké projekty, jež se realizují, jsou vesměs zděděné po předchozích vládách Práva a spravedlnosti. Tím v očích voličů působí spíše jako vláda udržovací. V polštině se pro takové neambiciózní vládnutí v minulosti vžil pojem „politika teplé vody z kohoutku“. Ta má lidem stačit, aby se jim žilo dobře. Výmluvy, že různé projekty zkrátka nelze prosadit, se zase označují slovem „niedasizm“.
K mnoha iniciativám přitom vláda vůbec nepotřebuje nové zákony, které by mohli dosluhující prezident Andrzej Duda, zvolený též za PiS, a jeho nástupce Nawrocki blokovat. Připomeňme, že polská hlava státu disponuje silným vetem, k jehož přehlasování nemá současná vládní koalice v Sejmu dost hlasů.
Druhým zásadním problémem je špatná komunikace. Asi nejlepším příkladem je projekt „tarcza wschód“ (štít východ), tedy opevňování hranice s Ruskem a Běloruskem. Kdyby ho realizovala současná opozice, tak by se o něm neustále mluvilo v médiích, na sociálních sítích a tiskových konferencích a všichni Poláci by o něm věděli. Totéž platí i například o ekonomickém růstu, který momentálně není vůbec špatný. Nyní je ale o něm víceméně ticho a vláda ho nedokáže voličům prodat. Právo a spravedlnost přitom mělo během svého vládnutí v letech 2015 až 2023 podobných projektů celou řadu. Pro celkový dojem bylo přitom jedno, že se řada z nich nikdy nerealizovala (například továrna na polské elektromobily Izera), nebo jsou reálně k ničemu (kanál přes Viselskou kosu).
To vše by ale nemělo zdaleka takový vliv, pokud by Právo a spravedlnost neučinilo konkrétní změny, které mnoha Polákům obzvlášť na periferiích pomohly. Týká se to především programu 500+ (dnes 800+), tedy nepodmíněných vysokých přídavků na každé dítě. Právě s vládami Beaty Szydło a Mateusze Morawieckého si proto mnoho lidí spojuje vysoký růst životní úrovně, a kvůli tomu se PiS podařilo vytvořit dominantní postavení na polském venkově. Pokud si tedy chce Tuskova vláda zlepšit reputaci a zvýšit šanci na to, že bude vládnout i po roce 2027, musí přinést Polákům hmatatelné změny, které pocítí ve svých peněženkách, jasně komunikovanou vizi a pocit, že se Polsko rozvíjí.
Právě zde začíná otázka, jak může fungovat koexistence vlády Donalda Tuska s nově zvoleným prezidentem Karolem Nawrockým. Ačkoliv to tak na první pohled nepůsobí, v mnoha otázkách je rozdíl mezi polskou vládou a opozicí relativně malý. V řadě vnitropolitických otázek a také bezpečnostní politice proto lze najít konsensus vcelku snadno. Týká se to obzvlášť témat, která Poláky nejvíce zajímají, jako jsou dostupnost bydlení, kvalita zdravotnictví nebo výše platů.
Těžko si lze přitom představit, že by nový prezident iniciativy v podobných oblastech blokoval, a pokud ano, může to vláda voličům dobře prodat. A to bez ohledu na to, že Nawrocki, jehož minulost včetně kontaktů s gdaňským kriminálním podsvětím budí velké otazníky, je podle všeho svým charakterem výrazně nevypočitatelnější a může být tvrdším hráčem než Andrzej Duda. Tento fakt se mimochodem může nakonec vymstít i Právu a spravedlnosti v čele s Jarosławem Kaczyńským, vůči němuž může být nový prezident asertivnější, a tím vyvolávat konflikty i ve vlastním politickém táboře.
Naopak už teď je jasné, že se Polsko nedostane z naprostého chaosu, který panuje po osmi letech vládnutí PiS v soudnictví. Ústavní soud zůstane i nadále zpolitizovaný, jednotlivé soudy se nebudou navzájem uznávat a nebude jasné, kteří soudci jsou jmenováni legálně, a kteří ne.
Důvěra v soudy ale byla nízká ještě dávno předtím, než je PiS začal přetvářet ke svému obrazu, a proto vláda snahami o jejich nápravu mnoho nových hlasů nezíská. Podobně zůstane zabetonovaná i mediální scéna, jejíž problém se netýká jen zpolitizovaných veřejnoprávních médií, ale i extrémně jednostranných až dezinformačních médií, která podporují dnešní opozici. V této oblasti se zcela jistě nepodaří prosadit žádnou uspokojivou reformu, pokud o ni vůbec je zájem.
Samostatnou kapitolou jsou hodnotová témata, jako je liberalizace velmi přísného potratového zákona nebo právní zakotvení svazků LGBTQ lidí. Po nich sice mezi voliči vládních stran panuje velká poptávka, ale naráží v první řadě na rozdíly uvnitř koalice. Proto bylo už po parlamentních volbách v roce 2023 poměrně jasné, že podobné iniciativy neprojdou Sejmem bez ohledu na to, kdo bude sedět v prezidentském paláci. Snad i proto se tato „světonázorová“ témata objevovala v prezidentské kampani oproti minulosti relativně okrajově. Nicméně i zde platí, že mnohem důležitější jsou otázky, které se týkají ekonomiky a životní úrovně. Jestliže by byly tyto potřeby Poláků uspokojeny, tak dost možná i konzervativnější části společnosti přijmou liberalizaci práva klidněji.
Navzdory velmi negativní předvolební kampani, očekávaným tvrdým střetům mezi prezidentem a vládou a polarizované společnosti, jejíž části se vzájemně doslova nenávidí, bude možné na mnoha věcech najít shodu. Navíc je to stále Donald Tusk, který Polsku vládne jako premiér a z této pozice má pochopitelně mnohem více nástrojů, jak svůj program prosazovat. K tomu, aby uspěl i v dalších volbách, ale musí Poláky přesvědčit, že má nějakou ambiciózní vizi, kam se má Polsko posouvat a nesnažit se stát jen udržovat a kosmeticky upravovat. K tomu nicméně musí dramaticky zlepšit i svou komunikaci, jež je dlouhodobě velmi slabá. A celá vládnoucí koalice se musí semknout.
Nic na tom nemění ani fakt, že část důležitých priorit se Tuskovi přes Nawrockého prosadit nepodaří a Polsko se bude i nadále potýkat se systémovými problémy, jako jsou ty v soudnictví, které nebude schopné řešit. Paradoxem ale je, že i když tyto potíže mohou brzdit rozvoj Polska, vlastně voliče příliš nezajímají a volby nevyhrávají. Vzhledem k volebnímu vítězství Nawrockého proto nemá příliš smysl stavět na těchto otázkách jádro své politiky a tříštit na nich vládní síly. Jaká bude koexistence mezi kanceláří premiéra a prezidentským palácem je i kvůli nevypočitatelnosti Nawrockého, jenž není politikem a své názory na mnohé problémy doposud prezentoval jen v předvolební kampani, velká neznámá. Bez ohledu na všechny konflikty, které bezpochyby přijdou, ale má budoucí soužití v mnoha směrech potenciál být klidnější, než jak by se na první pohled mohlo zdát. Zároveň ale také platí, že vláda a prezident ze dvou různých politických táborů budou i nadále vyvolávat napětí a konflikty, které neuklidní rozhádanou polskou společnost.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025