18. června, 2025 Karel Barták
Tato hádka v Oválné pracovně se zapsala do dějin. Zleva Volodymyr
Zelenskyj, Donald Trump a J. D. Vance.
Foto: Wikimedia Commons/The White House
Začněme celní válkou. Trump vychází z toho, že Spojené státy mají značný deficit ve vzájemném obchodu se zbožím, a považuje ho za nespravedlivý. Jaksi nechápe, že nevyvážená obchodní bilance je normální jev a schodek ještě neznamená nepřátelský akt. Bezostyšně tvrdí, že Evropská unie byla zřízena s jediným cílem, a to škodit Americe. Vyhlašuje, že s Evropany nemá cenu o ničem jednat, protože toho nejsou schopni. Jsou prý horší než Čína. Nejenže nehorázně lže, ale ničí a podkopává po desetiletí budované ekonomické vztahy založené na důvěře a porozumění.
Bůh ví, co ho na starém kontinentu, odevždy napojeném pupeční šňůrou na USA, tolik irituje. Nemá rád, když Evropská komise argumentuje hodnotou vzájemného obchodu se službami, kde naopak Spojené státy dosahují značného přebytku, takže nakonec je celková bilance zahrnující zboží i služby víceméně vyrovnaná. Nesnáší evropské interní předpisy, například daň z přidané hodnoty, veterinární a fytosanitární normy nebo nová pravidla regulující počínání digitálních platforem. Tedy vesměs amerických big tech gigantů jako Meta, Apple či Google, kteří v Evropě vydělávají miliardy a na daních odvádějí minimum.
Evropská komise zatím reaguje na všechny invektivy z Washingtonu s ledovým klidem. Když se Trump předvádí v Růžové zahradě Bílého domu se seznamem „recipročních“ cel, na kterých není recipročního vůbec nic, suše oznamuje možná odvetná opatření. A když prezident posléze vyrukuje s hrozbou dokonce padesátiprocentních plošných cel, jejichž zavedení by znamenalo konec obchodu mezi EU a USA, nabídne mu ústupovou cestu v podobě odkladu tohoto opatření a možnosti dalšího jednání.
Nedělejme si však iluze, že se Komisi povede vyjednat něco světoborného, například dohodu o nulovém tarifu na obou stranách, což by byl zajisté ideální stav. Trump je hluboce přesvědčen o tom, že Evropa Spojené státy vysává a on tomu musí učinit přítrž. Hodlá přilákat evropské podniky, aby přenesly výrobu do USA, a vydělat na clech miliardy, které mu umožní snížit daně. Nic z toho se nestane, ale Trump to chce a bude se o to snažit. Ledaže by ho trochu zbrzdil verdikt amerického federálního soudu z konce května, podle něhož nemá on sám vlastně žádnou pravomoc vyhlašovat cla proti zbytku světa; ta přísluší Kongresu. Tento verdikt ovšem platil jen pár hodin, když ho zrušil odvolací soud.
Jménem členských států EU vyjednává Evropská komise. Už to se Trumpovi nelíbí. S její předsedkyní Ursulou von der Leyen mluvil poprvé po telefonu 25. května, jinak ji ignoruje, stejně jako další instituce EU. Není tajemstvím, že by se rád dohodl s jednotlivými členskými státy, ba poštíval jeden proti druhému. Zatím se to nedaří, i když italská premiérka Giorgia Meloni, její maďarský protějšek Viktor Orbán či překvapivě finský prezident Alexander Stubb mají do Bílého domu otevřenější dveře než třeba nový německý kancléř Friedrich Merz nebo polský premiér Donald Tusk.
Vlády sedmadvacítky zatím navzdory tlakům drží basu. Opakovaně včetně té české vyjadřují podporu vyjednávacímu úsilí Evropské komise, které řídí zkušený slovenský komisař Maroš Šefčovič. Uvidíme, jak se budou tvářit, pokud Komise nedokáže přimět Trumpa k rozumu a nevyjedná nic smysluplného. Už dnes je totiž více než pravděpodobné, že výsledek bude horší než výchozí situace, kdy si obě strany zatěžovaly vzájemný obchod nízkými cly, maximálně do deseti procent.
Co je tedy na stole? Trump napřed vyhlásil pětadvacetiprocentní cla na dovoz evropských automobilů, oceli, hliníku a výrobků z nich. Tato cla stále platí. Platí také plošná desetiprocentní cla v podstatě na všechno, která zavedl posléze. Stávající situace je už tudíž podstatně horší než před jeho nástupem do Bílého domu. Posléze vyrukoval (v oné Růžové zahradě) s „recipročními“ cly ve výši 20 procent. Jejich zavedení pár dní poté odložil o 90 dní. Jenže uprostřed této lhůty se najednou probral a začal hrozit 50 procenty od 1. června, aby pak blahosklonně ustoupil šéfce Komise a vrátil se do původního časového rámce.
Tyto Trumpovy hrátky výrazně poškozují vzájemný obchod, který je obrovský. Podniky na obou stranách postrádají jistotu, co bude dál. Sám prezident si zřejmě uvědomuje, že jeho chiméra nebude fungovat, ale nehodlá se jí jen tak snadno docela vzdát. Výsledkem tedy bude zřejmě nějaká plichta, která nepomůže ani americké, ani evropské ekonomice.
Na evropské straně může tato epizoda přispět k rychlejší a hlubší diverzifikaci zahraničního obchodu. V kombinaci s rostoucími obavami ze závislosti na Číně se Evropa snaží uzavírat obchodní dohody s dalšími a dalšími zeměmi světa, přičemž výrazně slevuje ze svých dřívějších poněkud dogmatických politických či dekarbonizačních požadavků. Komise rozjela jednání do všech stran. Výrazně se na nich podílí český komisař Jozef Síkela. EU jako otevřená a proexportní společná ekonomika potřebuje nové trhy místo USA a nové zdroje místo Číny. Trumpovou zásluhou si to bolestněji uvědomila a koná.
Trumpovi ostatně vděčí také za to, že se většina vlád sedmadvacítky rozhoupala k navyšování vojenských rozpočtů svých zemí. Před pár měsíci by si nikdo nedovedl představit, že se bude v květnu 2025 mluvit o výdajích na obranu ve výši pěti procent HDP jako o skoro hotové věci. Jistě, tři a půl procenta mají jít do armád a zbytek do vojensky potřebných infrastruktur, má to být rozloženo v čase, ale i tak. Pět procent! Trump toto číslo přitom nijak promyšleně nenavrhl, jen ho tak plácnul, zdálo se. Dalo by se říct, že tolik stojí touha a snaha evropských spojenců vyjít mu vstříc, potěšit ho a udržet v jeho osobě Spojené státy na své straně. A předem neodsoudit k neúspěchu důležitý summit NATO plánovaný na konec června.
Přitom to, co staronový nájemník Bílého domu předvádí v zahraniční politice, překračuje nejbujnější představy. Do dějin 21. století se už zapsala jeho „konverzace“ s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Oválné pracovně Bílého domu, kdy svého hosta spolu s viceprezidentem J. D. Vancem soustavně uráželi a šikanovali. Od té doby má zbytek světa jasno: Trump stojí na straně ruského prezidenta Vladimira Putina, protože sdílí jeho představu o tom, že by si svět měli rozdělit do sfér vlivu nejsilnější hráči – a ti slabší, jako Ukrajina, by se měli podvolit.
Evropa se ocitla v kleštích mezi ruskou agresivitou a americkou zradou. Postupně se ukázalo, že Amerika nemíní Ukrajinu vojensky podporovat tak, aby si vytvořila dobré podmínky pro mírové jednání s Ruskem. Trumpova zprostředkovatelská snaha vyzněla naprázdno; v Kremlu se vysmáli jeho nabubřelým slibům, jak rychle zařídí mír. Prezident tak hodil zpátečku – z rozpoutání války obvinil Ukrajinu, tedy oběť, a prohlásil, že si myje ruce. Buď rychlý a úspěšný výsledek, pokud možno hodný Nobelovy ceny za mír, nebo nic.
Evropané rychle pochopili novou realitu. Pokusili se semknout a zmobilizovat, zatím ovšem jen verbálně. Když jim to svými vety v Radě EU kazil Viktor Orbán, neváhali ustavit mimo Unii „koalici ochotných“ spolu s Velkou Británií. Čtyřka lídrů ve složení francouzský prezident Emmanuel Macron, německý kancléř Friedrich Merz, polský premiér Donald Tusk a britský premiér Keir Starmer se vydala symbolicky do Kyjeva, aby se Zelenským stvrdili protiruskou frontu. Zároveň však všichni – někteří víc, někteří méně – pošilhávali po Spojených státech, zda se tak či onak připojí nebo zaujmou postoj, o který se Evropa, jako vždy, bude moct opřít. Zatím se nedočkali.
Situace na bojišti se přitom vyvíjí nepříznivě. Ukrajinská obrana podle všeho mele z posledního. Západní pomoc přichází zásadně pozdě. Trumpovo velkohubé zprostředkování vyšumělo do ztracena. Všichni vědí, že silné vyjednávací pozice by Ukrajina nabyla jedině úspěchy na bojišti, tedy masovou podporou ze Západu. Ta americká je přitom nejistá a ta evropská nijak výrazně neroste.
Jsme přitom svědky významných posunů. Evropská komise schválila balík 150 miliard eur na podporu společných zbrojních projektů, do něhož se mohou zapojit i Ukrajinci. Německo s novým kancléřem v čele pozastavilo platnost vlastní dluhové brzdy a začalo sypat vypůjčené peníze do zbrojení a podpory Ukrajině. Vznikají nové finanční nástroje a obranné iniciativy. Jenže toto všechno se děje se zpožděním a na rozkývaném institucionálním podkladu.
Zmíněný summit NATO by mohl trochu projasnit budoucí vývoj, pokud jde o Spojené státy. Tedy tak nějak odpovědět na otázku, zda postačí „budování evropského pilíře v rámci NATO“, což je mantra většiny zemí včetně Česka a oficiální americké přání. Nebo zda bude třeba vytvořit nějaké velitelské opory mimo alianci – v rámci EU, vně EU – aby budoucí evropská vojenská kapacita mohla být účinně a kolektivně použita proti společnému nepříteli, pokud by se Američany ovládané velitelské struktury NATO nezapojily. Tak smýšlí tradičně Francie, operující pojmem evropské strategické autonomie.
Nad tím vším se vznáší otázka, jakou jsme si donedávna nemuseli klást. Tedy zda bude za všech okolnosti uplatněn článek pět Severoatlantické smlouvy v případě napadení jednoho, byť sebemenšího člena Aliance. Analytikové a komentátoři se přou o to, jak se k takové eventualitě Trump postaví, i kdyby mu všechny členské země vyšly vstříc a schválily zbrojní výdaje ve výši pěti procent. Většina dospívá k závěru, že pokud by Putin vtrhl třeba do příhraničí Estonska pod záminkou ochrany tam žijících Rusů, Trump by se hodně rozmýšlel, zda půjde Estoncům na pomoc.
Trumpův nástup na globální scénu tak otřásá Evropskou unií více než jinými částmi světa, protože zpochybňuje, ba likviduje dlouholetou spojeneckou vazbu, považovanou za trvalou a stabilní. Činí svět více nepředvídatelným a nahrává agresivním autoritářům, jako je Putin. Na druhé straně slouží jako podnět k potřebné evropské emancipaci, politické, bezpečnostní, vojenské i ekonomické. Můžete říct, že to je z nouze ctnost. Ale pokud z této zkoušky vyjde Evropská unie jednotná, stane se pro ni posilou a možná i vzpruhou pro obhájení jejího, tedy našeho místa ve světě 21. století.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025