Nejistá sezóna

18. září, 2025 Tomáš Fošum RUBRIKA Úvodník

---

Nepřiznaná koalice Stačilo!. Zleva Jana Maláčová, Daniel Sterzik a Kateřina Konečná. Foto (oříznuto): Facebook/Jmalacova

 

V nastávajících volbách do české Poslanecké sněmovny samozřejmě nejde „o všechno“, jak na startu své kampaně tvrdila koalice Spolu. Jistý osudový nádech ale toto hlasování má. Žádné sněmovní volby za posledních pětatřicet let se neodehrávaly v tak geopoliticky složité situaci. Po listopadu 1989 se většina české společnosti rozhodla žít v demokracii a stát se součástí politického Západu, a to i s ohledem na zajištění bezpečnosti před bývalým ruským kolonizátorem. Tehdejší sny se jí víceméně splnily, teď se ale nad nabytými „jistotami“ stahují mračna. Zapršet z nich nemusí, ale může.

Začněme od demokracie. Na základě předvolebních preferencí se nám rýsuje před očima Poslanecká sněmovna, v níž by mohly mít většinu subjekty, které nejde s ohledem na jejich strukturu, názorové nastavení a vyznávaný vůdcovský princip označit s klidným svědomím za demokratické. Jedná se o hnutí ANO expremiéra Andreje Babiše, SPD vedenou Tomiem Okamurou a hnutí Stačilo!, na jehož kandidátkách převažují komunisté. Lze sem započítat i Motoristy sobě, jejichž hlavním cílem je vládnout s Babišem.

Optimista namítne, že v letech 2017 až 2021 ANO, SPD a komunisté většinu v dolní komoře parlamentu už měli a žádná tragédie se nestala. A to navíc nad touto sněmovní většinou bděl s ní politicky spřízněný prezident Miloš Zeman. Dnes sídlí na Hradě Petr Pavel, Zemanův protipól. A nesmíme také zapomínat na náš osvědčený ústavní systém. Ke změně ústavy je přitom třeba mít dvoutřetinovou většinu nejen ve sněmovně, ale i v Senátu. A tam ji výše uvedené strany jen tak nezískají.

Můžeme v optimistickém duchu ještě chvíli pokračovat. Andrej Babiš již přece vládl, nejprve jako ministr financí a později jako premiér. Pravda, mluvil o parlamentu jako o žvanírně, nakoupil si média, „zaklekával“ na firmy a coby majitel holdingu Agrofert byl ve střetu zájmů. Na nezávislost justice ale nezaútočil a z Evropské unie a NATO nás vyvést nechtěl. A po odhalení pachatelů výbuchů ve Vrběticích vyčistil navzdory prokremelskému Miloši Zemanovi ruskou ambasádu. Celkově tak držel prodemokratický a prozápadní kurs.

Jenže poslední větu bychom klidně mohli kdysi říct třeba o současných premiérech Maďarska a Slovenska Viktoru Orbánovi a Robertu Ficovi, tedy spojencích Andreje Babiše. Ten se hlásil rovněž k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Všichni tito autoritářští politici se dokázali po volební porážce k moci zase vrátit. Po návratu ke kormidlu se však začali chovat podstatně hůře než dříve. Orbán postupně vypnul řadu demokratických pojistek a vládne zemi téměř šestnáct let v kuse. Údajný sociální demokrat Fico hledá podporu u radikální pravice a otáčí slovenskou zahraniční politiku východním směrem, což Orbán udělal už dávno. Trump pravidelně překračuje své pravomoci. Babiš se mu svým naturelem hodně podobá. Proč by se tudíž nechoval podobně, pokud by k tomu dostal příležitost?

Navíc Česko nevisí ve vzduchoprázdnu. Tím se dostáváme ke druhé polistopadové „jistotě“, a sice k našemu ukotvení na Západě, které nám i díky členství v EU a NATO poskytuje pocit bezpečí. Ne že by to přestalo zcela platit. NATO však stojí a padá se Spojenými státy coby „vůdcem svobodného světa“. S autoritářem Trumpem v čele však USA nepůsobí v této roli důvěryhodně. Obzvláště s vědomím Trumpovy dlouholeté neskrývané slabosti pro ruského vůdce Vladimira Putina, který už několik let vede ničivou válku proti Ukrajině, protože mu vadí její prozápadní směřování. Putinův režim přitom otevřeně říká, že na ukrajinské frontě válčí s celým Západem.

Že to nejsou plané hrozby, dokazují ruské drony, jež začaly narušovat polský vzdušný prostor. Zatím to ještě není otevřený vojenský konflikt se státem NATO, ale v posledních dvaceti letech Putin překračuje další a další hranice, které jsme považovali za nepřekročitelné. Zároveň se ovšem nemýlí v tom, že válka na Ukrajině je i naší válkou. Jde o obranu demokratické země před autoritářskou velmocí. Ukrajina usiluje o podobné cíle jako my po roce 1989, a platí za to ohromnou cenu. Západ – ať už s Trumpovou Amerikou, nebo bez ní – ji v tom nemůže nechat samotnou. A součástí Západu jsme i my. V rámci Evropské unie představuje Česko devátou nejlidnatější zemi. Na našich volbách záleží.

Pokud vznikne ve sněmovně většina tvořená ANO, SPD a Stačilo!, nebude to pro Ukrajinu dobrá zpráva. Okamurovci a komunisté jsou proruští, Andrej Babiš lavíruje. Rusko sice označuje za agresora, na druhou stranu štve proti ukrajinským uprchlíkům a odmítá posílat napadené zemi zbraně. V říjnových volbách se tak zdaleka nehraje jen o to, zda budeme opět čtyři roky testovat náš ústavní systém. Svět má samozřejmě spousta dalších vážných problémů a existují i jiné krvavé konflikty a nebezpečné velmoci. Ale výsledek války na Ukrajině je pro budoucnost našeho regionu klíčový.