19. září, 2025 Karel Barták
Zatímco Donaldu Trumpovi bylo při červencovém jednání ve Skotsku do smíchu, Ursula von der Leyen neskrývala rozpaky. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/The White House/Daniel Torok
Bezvýsledné setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem 15. srpna na Aljašce utvrdilo evropské lídry v přesvědčení, že americký prezident nemá ani strategický plán, ani zázračný recept, jak přimět ruského diktátora k zastavení války na Ukrajině. Naopak, podle očekávání opět podlehl Putinovu „šarmu“. Rozbalil mu k nohám červený koberec, vsadil na poplácávání a šuškání ve dvou na zadní sedačce auta, aby nakonec z „historické“ schůzky nevykřesal pro Ukrajinu a pro Západ vůbec nic.
To se však nesmí říkat, a tak evropští premiéři a prezidenti nasadili přívětivou tvář a vydali se po aljašské schůzce do Washingtonu Trumpa vyslechnout jako stafáž ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Přinejmenším se jim povedlo zabránit, aby ho Trump vypeskoval jako minule. Výsledkem je jakási plichta. Američané si zatím nad Ukrajinou neumyli ruce, dávají však jasně najevo, že je to pro ně hlavně evropský problém. A Evropané se snaží, seč mohou, aby se zhostili historické odpovědnosti. Nemají však prozatím objektivně sílu přestřihnout pupeční šňůru spojující je s Washingtonem. A hned tak ji mít nebudou.
Jsme tudíž svědky kolísavé politiky, kdy normální fungování Evropské unie blokují „ruští trojští koně“ v podobě Maďarska a Slovenska. Ostatní se uchylují k náhražce v podobě „koalice ochotných“. Ta sice chvályhodně zahrnuje také nečleny EU včetně Velké Británie, Norska či Kanady, její schůze však zatím působí spíše jako sympatické potlachy než strukturovaná aktivita s konkrétní agendou.
Francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Keir Starmer a německý kancléř Friedrich Merz, kteří v ní hrají prim, napřed usilovali o to, aby se ukrajinský konflikt začal řešit vyhlášením příměří. Když to Trump pod Putinovým vlivem odmítl, pustili se do vymýšlení bezpečnostních záruk pro Ukrajinu. Tedy její ochrany před ruskou recidivou po uzavření hypotetického míru, který není vůbec na spadnutí, spíše naopak. Jsou připraveni dál a lépe vyzbrojovat ukrajinskou armádu, ba v některých případech vyslat do země tisíce vojáků, kteří by dohlíželi na plnění mírových podmínek. Ovšem pouze za účasti Spojených států, jejíž podoba a forma jsou zatím nejasné. Na ukrajinská města mezitím dál útočí ruské rakety a drony.
Polovirtuální schůzka zmíněné koalice na začátku září dobře ukázala, že na straně Evropy panuje silná vůle pokročit. Prezident Macron dokonce mluvil o formálním závazku šestadvaceti zemí vyslat vojáky na Ukrajinu nebo se zapojit do týlového zajištění na zemi, na moři a ve vzduchu. Když se však lídři po schůzi spojili s Donaldem Trumpem, aby se k nim přidal a zavázal se poskytnout americkou odstrašovací „záchrannou síť“, velitelské systémy a zpravodajské informace, nedočkali se ničeho.
Aby bylo jasno – je velmi dobře, že se Evropa emancipuje, že si uvědomuje škodlivost své přehnané závislosti na USA v oblasti bezpečnosti. Že je schopna se vymanit ze zaběhnutých mechanismů EU, když je pravidla znemožňují používat, a v podobě koalice ochotných, kam chvályhodně pevně patří i Česká republika, celkem úspěšně improvizovat a posouvat se kupředu. Pokud se Trumpovi něco povedlo, je to definitivní rozchod s představou, že bezpečnost Evropy zajišťuje NATO, tedy Spojené státy. Evropa díky němu rázem vyspěla a začíná se stavět na vlastní nohy. Jde to však pomalu a ztuha.
Urychlené rozdávání karet vynucené válkou i Trumpovým počínáním mělo vliv i na českou politiku. Koaliční vláda Petra Fialy se velmi jednoznačně postavila nejen za Ukrajinu, ale v rozporu s tradiční linií nejsilnější vládní strany ODS také za evropskou emancipaci a „strategickou autonomii“, tedy posilování integrace. Opoziční uskupení tento posun pak přiměl k tomu, že se začala vymezovat opačně, do jisté (hnutí ANO) nebo do značné (SPD, Stačilo!) míry. Není tedy vyloučeno, že po volbách česká aktivita v rámci koalice ochotných ochabne.
Novou prioritu v podobě obrany a bezpečnosti odráží závazek všech jedenatřiceti členských zemí Severoatlantické aliance vydávat do deseti let na obranu 3,5 procenta HDP, k čemuž se pod americkým tlakem zavázaly na červnovém summitu v Haagu. Zmíněná priorita dominuje také návrhu sedmiletého rozpočtu EU na léta 2028-34, který Evropská komise předložila v červenci. Nadpoloviční většina vlád členských zemí EU už využila nové možnosti se zadlužit pro potřeby obrany, aniž by se jim to počítalo do rozpočtového schodku podle unijních pravidel. A devatenáct z nich včetně Česka se přihlásilo o půjčky z nového nástroje SAFE, které jsou primárně určeny pro nákup zbraní – pro sebe, ale také a zejména pro Ukrajinu.
Pro Trumpovy Spojené státy jsou toto vše dobré zprávy. Prezident si při červencovém jednání s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen vynutil závazek, že státy EU budou masivně nakupovat americké zbraně. Na jedné straně tedy dochází k rychlému posilování evropského vojenského průmyslu včetně českých zbrojovek a souběžně také k tlaku na dovoz amerických zbraní. Zatím jsou obě linky víceméně slučitelné, ale nastane okamžik, kdy budou nutně stát proti sobě. Už dnes část členských zemí NATO v čele s Francií horuje pro „evropské“ zbrojení, zatímco další včetně Česka dávají přednost mixu s převládajícími zakázkami z USA.
Prapodivné setkání Trumpa s šéfkou Evropské komise na golfovém hřišti ve Skotsku koncem července vyplodilo i další bizarnosti, jako příslib, že EU nakoupí americkou ropu a zkapalněný plyn za 750 miliard dolarů a že evropské firmy budou v USA investovat 250 miliard dolarů. Není totiž v moci Evropské komise něco takového zařídit. Jak nákupy energetických surovin, tak soukromé investice se řídí tržními pravidly a ničím jiným. Trump však bude moct kdykoli neplnění těchto závazků použít jako klacek, který jsme mu jaksi dobrovolně dali do ruky.
Hlavním výsledkem zmíněného „golfového“ summitu byl evropský souhlas s tím, že naprostá většina zboží dováženého z EU do USA bude zatížena patnáctiprocentními cly, zatímco evropské tarify na americké komodity klesnou vesměs na nulu. Ve sportu by takový výsledek bez dalšího znamenal 15:0 pro Ameriku. Šéfka Komise ho označila za nejlepší možný a měla také kus pravdy, podíváme-li se, jakými cly Trump počastoval další státy světa. V každém případě si evropští exportéři ve srovnání se stavem na začátku roku podstatně pohoršili.
O obchodním uspořádání se pod Trumpovým tlakem přitom vyjednávalo řadu měsíců. Na stole byla řada variant včetně evropského návrhu na bezcelní zónu volného obchodu. Komisař Maroš Šefčovič se opakovaně scházel s americkými protějšky. Nakonec však spolkla šéfka Komise americký diktát bez jakéhokoli jednání, jak posléze odhalila generální ředitelka pro obchod v Evropské komisi Sabine Weyand.
Měla zajisté pravdu v tom, že předsedkyně von der Leyen podřídila obchodní zájmy EU těm politickým. Nechtěla se Trumpovi postavit, jako to udělala třeba Čína, rozpoutat obchodní válku, i když EU má ekonomicky dostatečnou váhu na to, aby ji ustála, ba vyhrála. Obává se však, že takové počínání by jen prohloubilo protievropskou náladu amerického prezidenta a jeho okolí, s neblahými důsledky pro obranu, bezpečnost a zejména Ukrajinu.
Nezapomínejme, že Trump opakovaně označoval EU za nástroj zla, který byl vytvořen proto, aby škodil Spojeným státům. Stejně tak si pamatujme, jak opakovaně obvinil prezidenta Zelenského, že si za válku na ukrajinském území může sám; kdyby byl Trump prezidentem v roce 2022, nikdy by k ní nedošlo. Vždyť mu to potvrdil sám Putin! Ano, onen Putin, na kterého se Trump už několikrát hodně zlobil, jemuž vyhrožoval sankcemi a postihy, a to v konkrétních lhůtách, které všechny nechal pak marně uplynout.
Za této situace zatím v Evropě převládá taktika souhlasu, tedy jakéhosi poklonkování, hlazení ve směru srsti. Generální tajemník NATO Mark Rutte šel na haagském summitu v červnu až tak daleko, že amerického prezidenta oslovoval „daddy“. Všichni se můžou přetrhnout, aby se Trump cítil dobře, aby měl Evropany rád, aby se k nim neotočil zády, ale blahosklonně jim naslouchal. Jistě vědí, proč to dělají. Uvědomují si, že bránit Evropu bez USA by momentálně bylo mnohem, ale mnohem těžší. Že by roztržka znamenala velké vítězství pro Rusko, bez jediného výstřelu, a chmurnější perspektivu pro Ukrajinu.
Otázkou je, jak dlouho tato přetvářka vydrží. Trumpovi lidé si totiž brousí zuby na evropskou legislativu regulující digitální trhy a digitální služby. Kamarádům ze Silicon Valley, kteří stáli po Trumpově boku při jeho inauguraci, se hrubě nelíbí postihy, jež jim hrozí kvůli nedodržování pravidel obsažených v nařízeních Digital Markets Act (DMA) a Digital Services Act (DSA). Viceprezident J. D. Vance obviňuje EU dokonce z cenzury a pošlapávání demokracie.
Trump se tedy opět chopil svého oblíbeného klacku v podobě celních tarifů. Pokud budou Evropané americké podniky poškozovat svými zákony, vykašle se na dohodu o 15 procentech a napaří jim daleko vyšší cla. Těmito hrozbami vymazal všechny evropské obhajoby nevýhodného „dealu“ ve jménu stability, jistoty a předvídatelnosti. A otevřel další frontu, na které bude Evropanům obzvlášť ouvej, protože se po nich bude chtít, aby se zřekli vlastní legislativy, v jejíž prospěšnost věří. Nebo aby ji neaplikovali na společnosti Google, Meta, Apple a další americké technologické giganty, což vyjde nastejno.
Zatím se zdá, že Evropská komise nehodlá ustoupit. Bude však zřejmě našlapovat hodně opatrně a v rozjetých kauzách proti americkým firmám bude prosazovat spíše nízké, ba symbolické pokuty i tam, kde by za porušení pravidel mohla chtít miliardy. Uvidíme, zda to bude stačit.
V každém případě má Evropa za sebou opravdu mizerné léto, v podstatě bez prázdnin, a to nejen kvůli ruské zvůli vůči Ukrajině, ale také kvůli neutuchající a vesměs škodlivé aktivitě amerického prezidenta. Více než půl roku po jeho příchodu do Bílého domu konstatujeme, že po desetiletí budovaná důvěra mezi oběma břehy Atlantiku je v nenávratnu, že ji vystřídaly obezřetnost, podezíravost, podlézání a dvojí řeč. A to ještě nezmiňujeme Trumpovo vměšování do vnitřních věcí evropských zemí, kde on a jeho lidé vesměs podporují populistické síly odmítající evropskou integraci. Do konce jeho mandátu se máme ještě na co těšit.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025