25. září, 2025 Antonín Berdych
Ministr vnitra Vít Rakušan (vlevo) a premiér Petr Fiala neztrácejí dobrou náladu. Alespoň navenek. Foto: Vlada.gov.cz
Premiér Petr Fiala (ODS) ke konci roku 2024 uvedl, že jeho vláda splnila 93 procent svého programového prohlášení. Ponechme stranou metodiku, kterou k tomu číslu došel, a pomiňme to, že významná část bodů tohoto dokumentu má obecnější charakter. Mnoho kroků, jež v něm vláda slibovala, skutečně splnila: více financí na obranu, rozvoj infrastruktury či reformy ve vzdělávání i výzkumu. Prosadila penzijní reformu, změny ve zdravotnictví, a dosáhla pokroku dokonce i v tolik diskutované digitalizaci státu. Výčet by mohl být i delší, ale to není cíl tohoto textu.
Ukazuje se však, že část voličů vládních stran spokojená není. Důvodem je to, že nastal zásadní rozpor mezi očekáváním a výsledkem. I kdybychom přijali myšlenku, že vláda svůj program z větší části naplnila, neznamená to, že bylo doručeno voličům to, co si přáli. Samo programové prohlášení bylo totiž velkým kompromisem. Voličská očekávání vycházela z kampaně a dlouhodobého profilu jednotlivých, svými postoji značně odlišných stran a hnutí. Málokdo věnuje dost úsilí tomu, aby sledoval veškeré kroky vlády, chápal logiku kompromisů nebo pátral po zdůvodnění nutných, ale nepříjemných rozhodnutí. Důležitý je výsledný dojem. A ten dobrý není.
Počet úředníků neklesá, celkový počet státních zaměstnanců roste – zejména kvůli školství. Některé administrativní povinnosti zmizely, ale celkově se stát za čtyři roky ani nezlidštil, ani nezmenšil, ani se příliš nepřiblížil vizi efektivity a vstřícnosti. Nejde však jen o tyto sliby. Koaliční strany slibovaly též „deagrofertizaci státu“, a to na personální i systémové úrovni. Nestalo se. Mnozí voliči očekávali liberálnější přístup v různých hodnotových otázkách, ten se neprosadil. Stručněji řečeno, mnohá očekávání zůstala zcela nenaplněna.
Dalším důvodem, který současné koalici ubírá podporu a za nějž je vláda kritizována, jsou „chyby v komunikaci“. Kritizovat komunikaci bývá často nejjednodušší cestou, jak problematizovat jakýkoliv negativní výsledek. V tomto případě je ale namístě uznat, že v těchto výtkách spočívá kus pravdy. Mnohé změny a pozitivní výsledky zcela zapadly. Odpovědnost za to leží na těch ministrech, kteří tuto oblast zcela podcenili – a fakt, že veřejnost mnohá jména členů vlády ani nezná, je toho přímým důkazem.
Vládě neprospěly ani některé – i když ne příliš četné – kauzy a skandály. Efekt však měly jen částečný. Dozimetr poškodil hnutí STAN a zbavil ho několika čelních politiků, preference se však později vrátily na původní úroveň. Kauza s bitcoiny přibrzdila kampaň koalice Spolu, i když kvůli své složitosti nadělala méně škody, než se na počátku zdálo.
Je však jeden faktor, který v debatách o rozpačitém působení současné vlády tak často nezní. Zdá se totiž, že vládní strany si nepropojovaly vlastní kroky se zájmy a potřebami svých cílových skupin, svých voličů. Příkladem budiž konsolidační balíček z roku 2023, jehož dopady měly být „rovnoměrně rozloženy na celou společnost“. Fakticky tedy zasáhl více voliče vlády než opozice, nebo se týkal tolika oblastí, že skutečně rozhořčil každého. Od jeho schválení nastal citelnější pokles přízně Fialova kabinetu.
A chyb bylo víc. Živnostníky vláda popudila nejenom zvýšením daní, ale například i zcela zbytečnou povinností registrovat se kvůli placení koncesionářských poplatků. A to i v situaci, kdy je platba nulová. Šlo o esenci zbytečnosti, jež jde na vrub ministra kultury Martina Baxy (ODS). Mladé voliče odrazuje nedostatečná výstavba nových bytů, selhání digitalizace stavebního řízení pak prakticky každého, kdo tento systém potřebuje. Obojí padá nejenom na exministra Ivana Bartoše (Piráti), ale šířeji na celou koalici. A příkladů, kdy vládní politika cíleně škodí vlastním voličům, jde najít mnohem víc. Stručně řečeno, řada kroků vlády naprosto postrádala cynické, nicméně efektivní politické uvažování. Byla-li příčinou kapitulace politiků před administrativními postupy, nebo konkrétní chyby konkrétních lidí, je z hlediska výsledku už druhotné.
Vše dosud uvedené ale neznamená, že by vláda jako celek selhala. V klíčových otázkách rozhodovala správně a v porovnání s předchozí vládou Andreje Babiše (ANO) je i podle měřitelných výsledků výrazně lepší. Lze uvést například hospodárnější fiskální politiku, rychlejší rozvoj infrastruktury a modernizace státu, zastavení nárůstu byrokracie či pokrok v dlouhodobě bolavých tématech, jakým je zejména penzijní systém. A zcela nesrovnatelná je v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, v níž držela kurs a měla výborné výsledky. V součtu šlo o jeden z těch lepších, stabilnějších a výkonnějších kabinetů v moderních českých dějinách. Přesto průzkumy dlouhodobě ukazují, že pro vládní koalici blížící se volby nedopadnou dobře. Že nemá šanci svou většinu obhájit.
Logický závěr by byl, že vládní voliči přešli k opozici. Skutečnost je ovšem mnohem složitější. Konflikt mezi vládním blokem včetně Pirátů a opozicí představuje velký a hluboký dělící příkop. Malá část voličů jej pochopitelně překonat může, ale skutečný zdroj velkého rozdílu mezi vládou a opozicí je jinde.
Už v roce 2021, kdy Spolu vyhrála volby s výsledkem 27,79 procenta, byl celkový podíl hlasů pro budoucí vládu, přičteme-li koalici PirSTAN, pouze 43,5 procenta. Součet současných opozičních subjektů včetně těch, které v letošních volbách kandidují v rámci nepřiznaných koalic, činil tehdy více než 53 procent. Vládní blok tak vyhrál jen díky propadlým hlasům pro komunisty, ČSSD, Přísahu a menší subjekty.
V roce 2025 se poměr volebních preferencí mezi vládou a opozicí s drobnými výkyvy ustálil na skóre 40:55. Vláda i s Piráty v průzkumech málokdy překoná součet 40 procent, opozice nepadá pod 55 procent. K přesunům tedy velmi pravděpodobně dochází, jde ovšem o jednotky procent. Hlavní důvod pesimismu ve vládním táboře je jiný. Problém tkví především v tom, že opoziční subjekty velmi úspěšně odčerpávají podporu od svých slabších konkurentů a integrují v sobě dříve propadlé hlasy. Jejich sjednocování funguje, propad hlasů bude výrazně menší. To je největší změna oproti roku 2021 a největší hrozba pro současnou koalici.
Samotné preference ještě nemusejí znamenat jistý výsledek – mnozí svou plánovanou volební (ne)účast ještě přehodnotí. Problém je ovšem v motivaci. Zatímco opozice dokázala vyvolat ve společnosti extrémně nepřátelskou atmosféru vůči vládě, ona sama nevyvolává žádné zásadní očekávání toho, co přijde, pokud zvítězí. Hlavním motivem kampaně koaličních stran je zabránit návratu Andreje Babiše k moci a jeho spojení s otevřeně proruskými silami, s nimiž je očividně ochoten spolupracovat. Pravděpodobně jde o nejlepší prvek, který má vládní tábor v arsenálu. Nicméně to má velkou vypovídací hodnotu o samotné práci vlády a důvěře potenciálních voličů v její cíle. Mají ji podpořit jen proto, že alternativa je ještě horší.
Tento text vzniká na počátku září 2025, do voleb zbývají čtyři týdny. Bylo by překvapením, pokud by mezitím nevyšla najevo nějaká přelomová skutečnost, kauza či konflikt. Prakticky každé předchozí volby své silné tematické finále měly, ať už reálné, či virtuální. Vzhledem k charakteru dosavadní kampaně i metodám, které jednotlivé subjekty v kampani používají, se taková kauza pravděpodobně objeví spíše v řadách vlády.
Její šance na obhajobu už existuje jen teoreticky. Musela by zmobilizovat naprostou většinu svých příznivců a přivést je k urnám. Jenže část z nich už před časem rezignovala a nic nenasvědčuje obratu. Pokud vláda prohraje, odpovědnost tak nebude jen na ní, ale i na těch voličích, kteří zůstanou doma. Samotné přeskupení uvnitř opozice situaci nezmění – propad Motoristů sobě nebo komunistů schovaných za značku Stačilo! by jen přesunul jejich hlasy k ANO a SPD, takže by se ve sněmovně stejně promítly. Jediná cesta k obratu vede přes výrazné zvýšení volební účasti příznivců vlády. Jen tak lze poslat menší opoziční subjekty pod pět procent, aniž by se hlasy uvnitř opozičního bloku znovu přeskupily.
Zázračnou zbraní se nestane ani nově zavedená korespondenční volba ze zahraničí, na níž mnozí spoléhali. V roce 2021 totiž voliči na českých ambasádách dali vládní koalici 85 procent hlasů. Administrativně náročná procedura korespondenční volby nakonec přilákala ani ne 30 tisíc zájemců, počet hlasů z ní může být ještě nižší. I kdyby se poměr sil v zahraničí uchoval, takto získané hlasy ovlivní maximálně jeden mandát ze dvou set.
Spekulovat o složení vlády po vítězství opozice je samozřejmě předčasné. Dá se pouze odhadnout, že žádná ze současných vládních stran nepodlehne pokušení jít do koalice s ANO. Šlo by o sebevražednou misi, na níž širší členstvo žádné z nich nemůže mít zájem. Nejpravděpodobnějším scénářem je tedy nějaká forma dohody Andreje Babiše s dalšími stranami ze současné opozice a vznik populistické a pravděpodobně nestabilní koalice, která bude další čtyři roky v Česku vládnout.
Sečteno, podtrženo: rozdělení české veřejnosti, které v ní existuje dlouhodobě a které nejvíce rozvinul Miloš Zeman, stále trvá. Vládní voliči, přezdívaní Česko A, se ukazují jako velmi kritičtí a nároční. Je zřejmé, že tato vláda nesplnila jejich očekávání. Řada z nich proto, jak ukazují průzkumy, k volbám nepůjde nebo bude volit opozici. Naopak příslušníci „Česka B“, voliči současné opozice, se dokážou sjednotit a zdá se, že jsou velmi motivovaní svůj názor prosadit. Jediné, co mají někteří zástupci obou skupin společného, je poměrně krátká paměť. Rozdíly mezi vládami Andreje Babiše a Petra Fialy jsou zřetelné, měřitelné a vyjádřitelné. Ovšem ani to zřejmě nestačí.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025