01. října, 2025 Jan Blažek
Péter Magyar při zasedání jednoho z výborů Evropského parlamentu. Foto: Wikimedia Commons/ Jan Van de Vel
Ruská rozvědka v srpnu vydala oznámení, že se Evropská komise chystá v Maďarsku zosnovat změnu režimu a do čela vlády dosadit opozičního předáka Pétera Magyara. Text ruských agentů okamžitě a bez jakýchkoli komentářů přetiskla maďarská tisková agentura a po ní i státní média. Magyar kontroval, že naopak tato zpráva je vměšováním cizí moci do domácího politického vývoje a že jestli někdo něco v Maďarsku osnuje, jsou to právě Rusové. Něco na tom bude. Především je ale akce kremelských zpravodajců důkazem, že jméno Pétera Magyara už vzbuzuje obavy nejen v Budapešti, ale i v Moskvě.
Jsou ovšem slova o změně režimu na místě? Sám Péter Magyar se jim rozhodně nevyhýbá. Zařadil je do své předvolební rétoriky a nabídky voličům, hned vedle stíhání korupce, zdanění luxusního majetku oligarchů, návratu právního státu či oživení chřadnoucí ekonomiky. Jeho image stojí především na slibu, že přinese rendszerváltás, což je termín doposud spojovaný pouze s událostmi roku 1989. Váltás znamená změna, slovo rendszer je ekvivalent jak našeho pojmu režim, tak pojmu systém. Nemá proto stejnou váhu jako jeho překlad do češtiny či dalších evropských jazyků.
Přesto už samo označení režim ve spojení s vládou Viktora Orbána dává tušit, že to Magyar s plněním svých slibů nebude mít jednoduché, protože dnešní premiér drží vládu pevně v otěžích. Maďarsku vládne posledních bezmála šestnáct let, přičemž po drtivou většinu této doby se mohl opírat o podporu dvoutřetinové, tedy ústavní většiny poslanců.
Jeho strana tak po roce 2010 schválila nový základní zákon, čímž zcela přepsala poměry v zemi. Aby z něj učinila skutečný nástroj konzervace současných poměrů, navázala na něj podrobné prováděcí zákony, zvané kardinální. Ústava tak není jen nějaké hodnotové východisko o pár odstavcích či stranách, o jejichž interpretaci se můžou přít právníci. Je to v zásadě celý základ maďarského práva, na jehož případné změně se musejí shodnout dvě třetiny zákonodárců.
Fidesz kromě toho obsadil všechny klíčové posty v zemi a zřídil řadu nových. U některých přitom opět ústavně ukotvil trvání mandátu na delší dobu než jedno volební období. Například vrchní státní zástupce je volen na devět let. Jen pro dokreslení celé situace – tomu minulému měl vypršet mandát v roce 2028. Letos ovšem v předvečer blížících se voleb dobrovolně odstoupil, za což byl odměněn postem předsedy ústavního soudu.
Nový nejvyšší prokurátor, opět samozřejmě člověk z líhně Orbánových věrných, bude proto svůj post zastávat až do roku 2034. Jen těžko si lze představit, že bude asistovat budoucímu premiérovi v jeho případné snaze odhalovat a stíhat korupční chování politiků za Orbánovy éry. A to jsme ještě nezmínili předsedu mocné mediální rady, která má v patronaci dohled nad obsahem médií a u těch státních i pravomoc jmenovat a odvolávat jejich šéfy. Nebo ředitele nedávno zřízeného úřadu pro dohled nad národní suverenitou, jenž může Pétera Magyara třeba po volbách označit za zahraničního agenta – jestli to náhodou neudělá už před nimi.
Chce-li tedy Péter Magyar opravdu dosáhnout přelomových politických změn, na něž své voliče láká, nestačí mu příští rok na jaře pouze vyhrát. On musí vyhrát více než hodně a získat tutéž ústavní většinu, kterou dnes drží vláda. S pouhou nadpoloviční přesilou poslanců nejenže nepůjde nic zásadního změnit, kvůli očekávatelným obstrukcím Orbánových věrných v čele institucí nepůjde ani efektivně vládnout. Podle takového scénáře by sice Orbán respektoval vůli voličů a Magyarovi předal klíčky od premiérské kanceláře, všechny úřady by ale novému předsedovi vlády házely klacky pod nohy. A on by se pak ukázal jako neschopný vlády. Dříve či později by to způsobilo krizi a vyvolalo předčasné volby, po nichž by se Orbán opět ujal moci. Nastal by tedy podobný vývoj jako v dnešním Polsku, i když v daleko hrubší verzi.
Při současném rozložení sil na maďarské politické scéně je také zcela legitimní se ptát, zda volby vůbec proběhnou v souladu s vůlí voličů, zda budou demokratické. Maďarský premiér totiž demokratem není. Svůj způsob vlády dříve označoval jako iliberální demokracii, dnes už se s tím slůvkem na D neobtěžuje a mluví přímo o iliberálním režimu. Vzorem mu není Evropa, ale Čína.
Poslední troje maďarské volby připomínaly spíše rituální potvrzení loajality občanů vůči vládě než skutečný výběr mezi alternativami. Podle pozorovatelů OBSE nebývaly spravedlivé, ale svobodné ano. Souboj vlády s opozicí se co do finančních a mediálních možností jevil jako bitka obra s liliputem a existovaly zprávy o kupování hlasů či nemístném tlaku na voliče ze strany zaměstnavatelů. Ale volební výsledky dosud nikdo nefalšoval. Teď je ovšem Orbán v defenzivě jako nikdy předtím, navíc nad ním visí hrozba vyšetřování. Zatáhne za záchranou brzdu? Budou maďarské volby poprvé zmanipulované?
Že si s nějakými evropskými standardy nehodlá lámat hlavu, prokázal již loni na podzim, kdy coby představitel předsednické země EU odcestoval do čerstvě povolebního Tbilisi. Nadšeně gratuloval straně svého přítele a miliardáře Bidziny Ivanišviliho k již čtvrtému vítězství v řadě. Ignoroval přitom fakt, že se nad volbami vznášela velká řada otazníků, kvůli kterým je nakonec odmítla uznat nejen gruzínská opozice, ale i Evropský parlament. Gruzie se po volbách ponořila do chaosu. Opozice v zásadě od té chvíle protestuje a vláda demonstranty nechává bít a opozičníky zavírá do vězení. Orbán ovšem žádný problém nevidí.
Problematický je také fakt, že celou maďarskou opozici dnes představuje jen jeden člověk. Pétera Magyara lze donekonečna mediálně očerňovat, případně zcela znemožnit, a to i s pomocí orgánů činných v trestním řízení. Zárodek možného procesu už se dost možná rodí. Po loňských volbách do Evropského parlamentu totiž Magyar dost bujaře oslavoval na jednom z budapešťských zábavních parníků. Když ho při tom nenechavě fotografoval jeden provládní novinář, Magyar mu v afektu vytrhl mobil a hodil ho do Dunaje. Vzápětí se omluvil a způsobenou škodu se pokusil uhradit, přestupek už ale byl na světě. Policie případ stále vyšetřuje a je otázkou, zda nejde o předvolební časovanou bombu.
Předpokládejme ale raději, že se opoziční předák a jeho strana voleb nerušeně zúčastní a že proběhnou v souladu s mezinárodními standardy. Potom má Magyar podle průzkumů slušnou šanci vyhrát, i proto, že některé opoziční strany již v jeho prospěch odstoupily. Maďarský volební systém je sice smíšený, ale převážně většinový a jednokolový. Podobně jako u našich senátních voleb se utkávají jednotliví kandidáti v daném okrsku, ovšem druhé kolo se nekoná a vítěz toho prvního bere vše. Na obsazení dvou třetin poslaneckých křesel tak teoreticky stačí i méně než padesát procent odevzdaných hlasů. Proto opravdu nelze vyloučit, že v případě řádného průběhu voleb bude mít Péter Magyar dvoutřetinovou většinu poslanců v zádech.
Odkud se ale tito poslanci vezmou? Novopečené volební hnutí TISZA není stranou v pravém slova smyslu. Nemá zažité struktury a postupy, ani delší dobu fungující regionální buňky, které by mohly mluvit do skladby kandidátek. Magyar již ohlásil, že chce výběr kandidátů zorganizovat obdobně jako sjednocená opozice před čtyřmi lety. Tehdy se různorodá směsice stran dohodla na systému primárek, v nichž registrovaní opoziční příznivci kandidáty vybírali v tajné volbě. Šlo o kompromis a v zásadě z nouze ctnost, ale ukázalo se to jako překvapivě účinný PR nástroj. Mediálně znevýhodněná opozice získala neobvyklou porci pozornosti a své kandidáty tak dokázala značně zviditelnit.
Tento postup bude nyní opakovat strana TISZA. K účasti na primárkách stačí být jejím registrovaným příznivcem, ovšem Péter Magyar dal jasně najevo, že v nich nejsou vítáni politici z řad tradičních stran. Je to součást jeho dlouhodobé rétoriky, kdy se snaží distancovat jak od stávající vlády, tak dlouhodobé opozice, protože řadě voličů už leze krkem celá politická scéna. Současně s tím ale Magyar vzbuzuje obavy, jestli se jen nesnaží posílit svoji osobní pozici a nemá strach z případné politické konkurence. Zkrátka jestli překážkou budoucí demokratizace Maďarska není nakonec i on sám.
Magyarovo hnutí totiž není a ani nebude platformou sjednocené opozice. V případě volebního vítězství zaplní jeho parlamentní lavice politici bezvýhradně věrní předsedovi, což by znamenalo obrovskou koncentraci moci v jeho rukou. Využil by ji skutečně k demokratickým změnám? Možná ano, ale těžko říct. Šlo by o velké pokušení, kterému již jednou jeden maďarský politik neodolal. Tehdy se psal rok 2010 a ten politik se jmenoval Viktor Orbán.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025